Z krajanského tisku

0:00
/
0:00

České listy, které jsou od letošního roku přístupné pouze v internetové podobě, informují například o 11. folklorním festivalu Čechů na Ukrajině.

České listy, které jsou od letošního roku přístupné pouze v internetové podobě, informují například o 11. folklorním festivalu Čechů na Ukrajině. Do Lucku ve Volyňské oblasti se na počátku loňského listopadu sjely české folklorní soubory z celé Ukrajiny. Čeští krajané podle listu od minulého ročníku festivalu nezaháleli: přibylo nových krojů i nápadů, jak prezentovat českou kulturu. Vedle tradičních národních písní se více věnují i klasice nebo současným hudebním žánrům. V Lucku současně proběhlo i zasedání České národní rady Ukrajiny. Předsedové spolků jednali mimo jiné o studiu dějin české komunity na Ukrajině. Krajané podle nich mají dostatek materiálu i odborníků k tomu, aby mohli kvalifikovaně zpracovat často velmi pohnuté osudy ukrajinských Čechů.

Svobodné vídeňské listy informují o nové knize, která zachycuje historii vystěhovalectví Čechů do zahraničí. Autorem publikace nazvané Češi v cizině 1850 - 1938 je docent Masarykovy univerzity v Brně Jaroslav Vaculík. Kniha je výsledkem tříletého projektu Grantové agentury České republiky, který se řešil v letech 2004 - 2006, a zabývá se hospodářskými a sociálními souvislostmi české emigrace od poloviny 19. století až do zániku první republiky. Sleduje české menšiny nejen v evropských zemích, ale i v zámoří. Největší pozornost je věnována českým krajanům v Rusku, Polsku, Německu, Rakousku, bývalé Jugoslávii a ve Spojených státech. Kniha měla svůj křest v krajanském Akademickém spolku ve Vídni 17. března 2007.

Onkoložka Eva Siracká (vpředu), foto: Martina Stejskalová
Beseda, časopis českých krajanů na Slovensku, přináší úryvek z pamětí známého českého herce Jana Pivce na jeho angažmá v Bratislavě. Do Slovenského národního divadla nastoupil ve svých třiadvaceti letech a roky strávené v Bratislavě považuje za nejkrásnější období svého života. "Byly to snad právě ty první chvíle vřelého, kamarádského přijetí, které ovlivnily celý můj další život... Slovenské národní divadlo mi dalo základ k celé mé budoucí práci na jevišti," napsal ve svých pamětech herec, který později na jevišti pražského Národního divadla ztělesnil desítky rolí světové i české dramatiky. Časopis publikuje i článek o přední české onkoložce Evě Siracké, která už desítky let působí na Slovensku a stala se i prezidentkou tamní Ligy proti rakovině. Na besedě s českými krajany v Bratislavě hovořila o charitativní činnosti Ligy, která pomáhá onkologickým pacientům a jejich rodinám, i o nutnosti prevence před zhoubnou nemocí.

Mojmír Povolný se ve svém Pohledu z USA, publikovaném v Amerických listech, zamýšlí nad dvěma nedávnými výročími: 59. výročím komunistického puče v únoru 1948 a 30. výročím Charty 77. "Obě se hluboce dotkla naší národní pospolitosti a obě vyvolala debatu o otázce, jací jsme byli a jací jsme," píše prof. Povolný. Únor podle něj znamenal počátek zásadního rozdělení české společnosti na komunisty a nekomunisty, se všemi důsledky, jaké to mělo pro národní pospolitost. Listopad 1989 umožnil rehabilitaci národního společenství, to by ale znamenalo analyzovat minulých čtyřicet let, vyrovnat se s historií a vynést soud nad sebou samými. Autor v této souvislosti kritizuje i názor poměrně rozšířený v české veřejnosti, že totiž Charta 77 představovala nepřesvědčivý návod, jak žít v komunistické diktatuře. "V některých kruzích se jí přisuzuje i nedostatek polistopadového vyrovnání," uvádí Mojmír Povolný. "Z našeho pohledu se nelze ubránit myšlence, že v této analýze české minulosti jde ... o vyřizování starých účtů politických i osobních, které jí na objektivnosti nepřidají," píše autor v Amerických listech.

Jednota, týdeník českých krajanů v Chorvatsku, ve svém nejnovějším čísle přináší mimo jiné vzpomínku na to, jak se slavily české Velikonoce v chorvatském Lipovci. "Po 2. světové válce jsme v obchodech nemohli koupit barvu na malování vajec," píše autor článku Blahouš Čuchnil. "V neděli odpoledne na Velikonoce se proto šlo natrhat trávu nebo žito a vejce se barvila na zeleno, slupkami z cibule na žluto a fialová barva se připravovala z tužky tintoblaj, která se nastrouhala na prášek." Pro větší lesk se vejce natírala slaninou. Zručnější dělali kraslice pomocí vosku. Na Velikonoce se barvilo vždy třiatřicet vajíček, za každý rok Kristova života jedno. V pondělí ráno se, stejně jako v Čechách, dávala obarvená vejce koledníkům a chlapcům, kteří chodili šlehat děvčata pomlázkou. Autor ale také připomíná, že Velikonoce se v době jeho mládí slavily jen doma, ve školách se za komunistického režimu neoslavovaly vůbec.