Z prámu na oceány

Česko je, jak známo, stát suchozemský, přesto má své mořeplavce. Tím bezesporu nejslavnějším je Richard Konkolski, vítěz řady námořních závodů, který třikrát obeplul sám zeměkouli. Svých úspěchů docílil na malé, vlastnoručně postavené jachtě. Dnes žije v Americe, ale několikrát navštívil Česko. Při té příležitosti byl rovněž hostem Českého rozhlasu, kde zaujal posluchače poutavým vyprávěním o svých dobrodružstvích na mořích a oceánech, ale také na cestě životem. My vám nabízíme první část jeho vyprávění.

Richard Konkolski, foto: Jan Sklenář

Richard Konkolski pochází z Bohumína, města na soutoku řek, z nich největší jsou Olše a především Odra, která pro něj byla přes Polsko nejbližší spojnicí s milovaným mořem. Od mládí se totiž věnoval jachtingu. Vyučil se zedníkem a vystudoval stavební průmyslovku, což, jak sám přiznává, se mu v budoucnu mnohokrát velice hodilo, když bylo třeba narychlo získat někde ve světě finanční prostředky. Jeho jachtařské začátky jsou spojeny s vodními plochami v okolí jeho rodiště. Richard Konkolski se v letech 1959 až 1966 účastnil řady jachtařských závodů, stal se mistrem Severní Moravy. A jak se k jachtingu dostal?

"V podstatě nevím. Byla to prostě láska k vodě, asi vyprovokovaná čtením různých knih o námořnících, například Verneovky - "Děti kapitána Granta", "Patnáctiletý kapitán". Bohumín jako takový (dnes je trochu jiný než býval za mého mládí) měl plno rybníků. Rybník byl například na dnešní hlavní třídě, tam, kde je dnes škola, byly čtyři rybníky. Blízko byly řeky Odra, Olše, různé štěrkovny. Jako kluci jsme dělali různé výpravy, a jakýmkoliv směrem jsme se vydali, narazili jsme na vodu, a tak jsme stavěli vory a plavili se. Ostatní kámoši chtěli být v partě generály, a já jsem vždycky chtěl být admirálem. K tomu se samozřejmě vztahuje stavba různých modelů plachetnic, i když to byly stavby dětské a mnohdy nevypadaly ani jako plachetnice. Ale rybářské pramice jsme stavěli, a na ně jsme hned stavěli stěžně a dávali plachty. Postupně o došlo tak daleko, že jsem se dostal k závodnímu jachtingu, i když dost pozdě, až v šestnácti letech. Byl jsem ale úspěšný, vsedl jsem na loď a vyhrál jsem hned první závod. Pokračoval jsem dál tak, až jsem projel všechny vody, přehrady, jezera, řeky, taky jsem kajakařil, a podobně. Začal jsem koukat po něčem větším, a ta větší voda bylo Polsko a Baltské moře. Musel jsem se naučit jazyk, studovat literaturu, u nás vyšly dvě knížky - "Jen moře a nebe" od Chichestera a Merrienova kniha "Osamělí mořeplavci", obě v překladu, ale to už jsem měl podobná témata v polštině, protože jsem četl polsky. Vnikla u mně touha po moři, po větší vodě. Věděl jsem, že nevypluji, pokud nepojedu na nějaký závod. Vybral jsem si dostupný solo závod přes Atlantik, kde mohl každý startovat na jakékoliv lodi."

Nike v New Yorku, foto: archiv Richarda Konkolského (www.konkolski.com)

Dnes na tom není nic divného, ale Richard Konkolski tehdy žil v socialistickém Československu, kde uskutečňování takových snů bylo takřka nemožné. Svou první loď Nike stavěl ve sklepě paneláku, v němž žil. Aby ji mohl spustit na vodu a zúčastnit se závodu osamělých mořeplavců, musel překonat mnoho téměř nepřekonatelných překážek. Je tedy na místě otázka, jak to udělal?

"Vždycky jsem byl optimista a jsem jím vlastně dodnes. Byla to usilovná práce. Samozřejmě kdyby měl člověk jenom touhu a šel, tak toho nemohl dosáhnout. Byl jsem však aktivní jako sportovec, rozhodčí, trenér, v organizaci tělovýchovy, v zaměstnání, ve stavební komisi, a všechno dohromady. Když byl člověk aktivní pro spoluobčany, tak si mohl i něco dovolit. A pochopitelně otázka plánování. Dnes se tomu smějeme, ale já jsem měl vždycky dva, tři plány dopředu. Jeden plán byl ten konkrétní, za kterým jsem šel, druhý jsem už měl v rezervě, a třetí připraven. Když něco bouchlo a nevyšlo, tak hned automaticky jsem šel na další."

V roce 1972 se Richard Konkolski účastnil závodu osamělých mořeplavců OSTAR (Observer Single Handed Transatlantic Race) přes Atlantik z anglického Plymouthu do Newportu. Vzhledem ke zlomenému stěžni a dalším problémům se mu podařilo připlout na celkovém 41. místě. Po ukončení závodu pokračoval na vlastnoručně vyrobené jachtě Niké I v cestě kolem světa.

Foto: archiv Richarda Konkolského (www.konkolski.com)

"Ta plavba potom trvala tři roky, skončila až v roce 1975. Byla to ovšem jedna z nejpěknějších plaveb, poněvadž jednak jsem měl malou loď, takže mě nikde nebrali jako bohatého jachtaře, majitele lodi, a také jsem navštívil téměř 40 různých zemí. A bylo to v době, kdy jsem ještě zachytil takovou tu poslední špetku staré kultury v Polynézii, na Velké korálové bariéře a podobně. Dnes je to samozřejmě všechno jiné. Takže jsem rád, i když to bylo na malé lodi, že prostě se mi to podařilo," s uspokojením konstatoval Richard Konkolski. Po 342 dnech ukončil plavbu v roce 1975 v Plymouthu a později v polském Svinoústí a Štětíně. Stal se prvním Čechoslovákem, který obeplul zeměkouli a Niké I druhým nejmenším plavidlem.

Richard Konkolski v červnu 1982 emigroval. Během výjimečného stavu v Polsku odjel s manželkou Miroslavou a synem Richardem do Štětína, kde měl loď Niké II. Přistál v naprostém pořádku až v Newportu státě Rhode Island, kde žije dodnes. A co ho k emigraci přimělo?

"Chystal jsem se na další závod kolem světa. Byl to první závod kolem světa v letech 1982 - 1983. Mezitím i druhá Nike (jachta R. Konkolského - pozn. red.) byla opotřebována předcházejícími plavbami, a tak jsem ji musel předělat, provést kompletní generálku. Navíc nové závodní předpisy vyžadovaly jisté předělávky, takže příprava trvala dva roky. Ekonomická situace nebyla jednoduchá v tehdejší době, takže jsem většinu dělal na vlastní náklady. V Polsku bylo stanné právo, vyjel jsem na opravu Niké a tvrdnul jsem tam šest měsíců jednu dobu. Potřeboval jsem ale jet. Největší překážky mi kladl tehdejší svaz jachtingu. Dělal jsem všechno možné, abych mohl vyplout. Nakonec, když jsem nezískal doklady, odjel jsem na závod kolem světa bez dokladů, poněvadž jsem byl přesvědčen, že úspěchy v tom závodě, nakonec jsem vyhrál dvě rozjížďky, skončil jsem v závodě třetí, udělal jsem pět světových rekordů, nám to nějak pomohou srovnat a všechno prostě zase bude v pořádku. Nakonec to tak nevyšlo, zůstali jsme ve Spojených státech. Ale za čtyři roky jsem startoval v dalším závodě. Já jsem vlastně neemigroval pro nějaký jiný účel než se účastnit závodů s československou vlajkou, což se mi podařilo. Prostě veškeré úspěchy, veškeré rekordy padaly na vrub Česka."

S manželkou Mirkou, foto: archiv Richarda Konkolského (www.konkolski.com)

Dnes se Richard Konkolski živí psaním knih a multimediální prezentací svých zážitků. Na otázku, zda jsou s rodinou v Americe spokojeni, odpovídá:

"Jsme. Neexistuje perfektní země, kde by člověk byl spokojen. Jsou problémy. Je to jiná kultura, je to jiné prostředí, jiné složení přátel a tak dále. Ovšem to rodinné zázemí je pěkné, jsme spokojeni, je to nádherné místo, které jsem si vybral, zdravé. Žijeme na ostrově, koukám na moře ze všech stran, podnebí je mírné. Chybí nám třeba lyžování, poněvadž vždycky jsme lyžovali, a když třeba chceme lyžovat, tak je to minimálně šest hodin jízdy autem. Ať je to kdekoliv na světě, vždycky je to kompromis."

Za týden vám mimo jiné nabídneme několik nebezpečných zážitků Richarda Konkolského během svých plaveb.