Za svítící chodbou v jihlavském podzemí stojí výrobek lidských rukou

Teorie ducha v jihlavském podzemí se nepotvrdila. Za tajemnou světélkující chodbou, stojí patrně výrobek lidských rukou. Pod Jihlavou najdete 25 kilometrů podzemních chodeb, které mají mnoho východů. Jeden z nich vede k místní zoo, kam se z podzemí také vydáme.

Foto: CzechTourism

Stříbrná horečka přivedla do Jihlavy ve 13. století horníky, řemeslníky a obchodníky z celé Evropy. Malá vesnice s kostelíkem sv. Jana Křtitele přestala vyhovovat a začalo vznikat nové město, do kterého plynulo bohatství z dolů. Jihlava se brzy stala jedním z nejmocnějších měst království. Byla chráněna mohutným opevněním, náměstí lemovaly kamenné domy s podloubím, razily se tu mince. Iluminované právnické rukopisy a pozdně gotické plastiky z Jihlavy patří k nejvýznamnějším svého druhu v českých zemích. Dnes je Jihlava krajským městem s městskou památkovou rezervací - najdete tu kombinaci gotické, renesanční a barokní architektury. Jednou z památek je i jihlavské podzemí, kam vstupujeme s Renatou Neumannovou.

"Chodby jsou raženy ve skále. Jedná se o rulu a žulu, jednu z nejtvrdších hornin. Teď jsme sešli do třetího nejspodnějšího podlaží, jsme tak zhruba 12 metrů pod povrchem. Ve středověku, ve 13. a 14. století se zde vytvořil spletitý labyrint chodeb, který celkem měří 25 kilometrů, takže jsme druhé největší podzemí v Česku. První je ve Znojmě, to dosahuje až 30 kilometrů podzemních prostor. Teplota se pohybuje kolem 8 až 10 stupňů Celsia, během roku je konstantní a vlhkost je asi 85 procent."

Foto: autorka

První podlaží chodeb bylo raženo v průběhu 14. století. Sloužilo hlavně k uskladnění potravin a výrobků. Když nestačilo, hloubilo se druhé a třetí pak ve století šestnáctém. V chodbách je vybudovaný dodnes funkční odtokový systém a kanalizační štoly. Sanační práce jihlavského podzemí začaly probíhat v 60. letech 20. století.

"V roce 1961 se propadl dům do podzemí. Až v té době se zjistilo, že zde vede 25 kilometrů chodeb. Neexistovaly podrobné mapy. Vědělo se, že zde sklepní prostory jsou, ale nevědělo se přesně kde vedou. Takže od těch dob probíhalo zaměřování a vznikala přesná mapa. Sanační práce trvaly dlouhých dvanáct let. Vzadu vidíte malou betonovou chodbičku, tak to je jakýsi protiletecký kryt. I v době druhé světové války lidé své sklepení zpevňovali betonem, kdyby náhodou byl na město nálet a takto vypadá 98 procent podzemních prostor. Tady v 70. letech dokonce bylo feťácké doupě. Těch přístupů je samozřejmě mnoho."

Historikové přesně neví, kdy se s ražbou v Jihlavě skončilo. Chodby razili horníci, které si najímali bohatí měšťané. K dispozici měli jen kladívko a majzlík. Průvodkyně Renata Neumannová mě trochu zaskočila otázkou, kolik horniny za den vyrubali? Můj odhad 30 centimetrů se však ukázal jako hodně nadsazený.

Foto: autorka

"2,5 centimetru za den. Šírka chodby byla 1 na 1,5 metru, dospělý muž měl v té době kolem 150 centimetrů, takže to byli malí permoníci a začínali tady stavět už zhruba dvanácti letí chlapci. Ti se stávali mladými horníky a 35 let se většinou nedožívali. Umírali velmi mladí. V dole si mohli i odpočinou. Když jsme šli dolů, tak po pravé straně byl jakýsi výklenek do stěny. Říkalo se tomu hornická lavice. Je to kamenná postel. Střídali se tu na směny. Jedna směna byla doma a kdyby náhodou nepřišla, tak si odpočinuli a zase ty práce pokračovaly dál. Vypomáhali si tím, že pod skálou se stavělo dřevěné bednění a to se následně zapálilo, vodou zchladilo, takže hornina popraskala."

Dnes je v podzemí expozice. Najdete tu ukázky hornin, expozici dřevěných sudů, ve kterých Jihlavanům dozrávalo pivo a víno. Je tu i dutá dřevěná kláda, která sloužila jako potrubí a napájela dvě kašny na náměstí. Dřevo, které bylo 4 metry pod zemí, za staletí téměř zkamenělo. Každý, kdo přijde do jihlavského podzemí, však chce vidět tajemnou svítící chodbu. Slavnou se před lety stala díky televizní reportáži Stanislava Motla, který zde nafilmoval stín, který vypadal jako procházející se duch. Je tu i světélkující hmota, kterou zkoumala řada odborníků. Jak se zdá, stojí za ní nikoliv tajemno, ale lidské ruce.

"Tato hmota, která tu údajně svítí na stěnách, byla nalezena v roce 1978 a od té doby probíhala spousta laboratorních měření. Poslední testy hovoří o tom, že se jedná o směs vurcitu a barytu. Vurcit je něco jako sfalerit, ale umělá laboratorně vytvořená látka a baryt je hlušina ze stříbrných žil. Tuto látku vyráběli Němci během druhé světové války. Značili tím vstupy do protileteckých krytů při výpadu elektrického proudu. Ale nevydrží to dlouho. Chodba svítí asi 20 minut, pak přestane. Musí to mít vždy světelný zdroj. Takže když tady nebudeme svítit vůbec a šli bychom dovnitř, tak světélkování neuvidíte. Kdyby jste si chtěli tu hmotu vzít domů, tak vyschne, jak ji dáte na povrch. Přestane svítit a už ji nikdy nenasvítíte."

Hmota potřebuje klima jeskyní. A kdo ví, třeba tu přebývá i duch, protože v jihlavském podzemí je hned naproti svítící chodbě tzv. agarda. Mnozí věří, že je to vstup do časoprostoru. Chodba totiž nemá žádnou odchylku, až na toto místo, které je jakoby vyhřezlé do prostoru. Agard je údajně na světě necelá desítka a právě jihlavské podzemí má být jednou z nich.

V podzemí je v Jihlavě i nový pivovar. Ale nikoliv v tajemných chodbách, ale v radničním sklepení. Oživuje tak gotické a renesanční prostory pod historickou jihlavskou radnicí. A pokud se chcete podívat na povrch, můžete vyrazit na procházku po historickém centru Jihlavy, odkud je to jen deset minut chůze do zoo. V té nás přivítala Pavla Jarošová.

"Jihlavská zoologická zahrada je jediná v kraji Vysočina. Je zaměřená na chov kočkovitých šelem, plazů a drápkatých opiček, což je největší kolekce v ČR na počet druhů. Máme více než 150 druhů různých zvířat. Výhodou zoo v Jihlavě je umístění, které je skoro v centru. Během deseti minut se sem dá dojít z náměstí krásnou procházkou. Je to v podstatě bezbariérové, mohou sem vozíčkáři, maminky s kočárky."

Zdejší zoo byla založena v roce 1957 a stala se jednou z prvních zoo bez mříží v Česku.

Foto: autorka

"Během letních prázdnin tu je komentované krmení u jednotlivých zvířat. Lidé se mohou podívat, jak se krmí, popřípadě si i něco sami přihodit sami. Třeba u tuleňů si mohou hodit rybu. A někdy i zobnout. Třeba u surikat dáváme moučné červy a děti se ptají, jestli to mohou ochutnat, což vyvolává zděšení rodičů. My jim říkáme, že to nemají jíst, že je to pro ty surikaty."

V jihlavské zoo je i expozice africké vesnice Matongo. Ta je nejrozsáhlejším komplexem afrických chýší ve střední Evropě. Matongo je svahilsky 'vesnice v poušti'. Soustředí se tu na hady i živočichy kteří žijí ve tmě. Děti v zoo najdou kromě svého koutku a lanového parku i kontaktní zoo, kde si mohou přelézt za kozičkami. Ani nevím, jestli chovají v jihlavské zoo ježky, ten je totiž ve znaku města. Říká se, že ve zdejší řece byla spousta pichlavých kamenů a proto má prý město ve znaku právě ježka.