Zločin, zbytečná akce, která stála životy tisíců, a hrdinský čin, jaký neměl v Evropě obdoby – to vše byl v průběhu 70 let atentát na Heydricha

Akce zločinců nepřátelských Velkoněmecké říši. Sebeprezentace londýnského vedení, která stála životy tisíců. Nejvýznamnější čin protinacistického odboje v okupované Evropě. Tak byl v průběhu 70 let označován atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Jak se společně s režimy měnily oficiální i neoficiální názory na atentát, jak se vyvíjela situace po roce 1989 a jaké úkoly si historikové kladou do budoucna?

Jan Kubiš (vlevo) a Jozef Gabčík

Už krátce poté, co 27.května 1942 provedli členové výsadku Anthropoid Jozef Gabčík a Jan Kubiš atentát na Reinharda Heydricha, se objevily hlasy, které jejich čin hodnotily – hlasy nacistů i členů protektorátní vlády hovořily o zločinu, akci zaměřené nejen proti Říši, ale i českému národu. S projevem zcela v tomto tónu vystoupil v rozhlase také tehdejší ministr Adolf Hrubý:

„Zákeřný atentát na pana zastupujícího říšského protektora SS Obergruppenführera generála Heydricha provedený najatými agenty a osnovaný tajnou službou moskevskou a krvavou GPU za přisluhování Beneše, jeho nohsledů a londýnské emigrace zničil rázem klidné soužití našeho národa v rámci říše. Společně zosnovali zákeřný zločin, kterým zatáhli český národ do krvavé lázně, a byli za to štědře zaplaceni anglickým zlatem, lidmi bez srdce a bez citu.“

Heydrichův mercedes po atentátu|Foto: Bundesarchiv, Bild 146-1972-039-44, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0

Oficiální propaganda hovořila tedy jasně – zemřel hrdinný voják, českému národu přinesl odsouzeníhodný čin parašutistů neštěstí apod. nicméně o samotném provedení atentátu se moc nemluvilo. Důvody vysvětlil historik Michal Burian z Vojenského historického ústavu.

„Tak pochopitelně tou oficiální nacistickou propagandou byl atentát vnímán a prezentován jako teroristický čin našeho zahraničního vedení sídlícího v Londýně, nicméně vzhledem k tomu, že i samotní Němci si uvědomovali to, že to Heydrichovo nadměrné sebevědomí a jeho egocentrismus významně napomohl k úspěšnému provedení atentátu, tím myslím to, že jel bez jakéhokoliv doprovodu, že neměl odpovídajícím způsobem upravený automobil, navíc to byl otevřený typ sportovního mercedesu, který jakýkoli typ útoku velmi usnadňoval, tak i proto postupně ten vlastní průběh toho atentátu byl odsouzen k jakémusi zapomnění. V zatáčce byla sice odhalena Heydrichova busta, která tam byla vlastně jen na krátkou dobu…“

Myslíte na krátkou dobu do roku 1945, nebo zmizela už za války?

„Ne, ta tam byla jenom v rámci jakýchsi pietních aktů. Ale po celém protektorátu bylo přejmenováváno množství ulic, náměstí, sportovních stadionů atd., v Praze jsme měli třeba nábřeží Reinharda Heydricha. Ta vzpomínka na Heydricha byla v tomto směru všudypřítomná, ale čin parašutistů a především příslušníků domácího odboje, tak ten rozhodně nijak připomínán za války nebyl.

On ten atentát dlouhá léta rozděloval společnost. Ten oficiální přístup k atentátu byl trochu podobný za okupace jako pak po roce 1948. Bylo krátké období mezi lety 1945-48, kdy byl atentát oslavován jako nejvýznamnější odbojový čin, kdy se mu dostávalo toho odpovídajícího postavení v kontextu našich novodobých dějin. Nicméně po roce 1948 se stal v podstatě znova tím, čím byl za II. světové války – akcí, která byla připravena v Londýně k sebepropagaci našeho zahraničního odboje a jejímž výsledkem byly především tisíce mrtvých příslušníků domácího odboje anebo i tisíce mrtvých v řadách civilního obyvatelstva, které nemělo s atentátem ani nic společného. Takhle to prezentovali Němci za války a v podstatě obdobně to bylo prezentováno po roce 1948.“

Nakolik se vůbec o tom mluvilo?

Z filmu Atentát režiséra Jiřího Sequense

„Atentát se pochopitelně připomínal, protože se jednalo o nezamlčitelný čin odboje, nicméně to oficiální stanovisko bylo asi takové, jak jsem říkal. Nijak nezpochybňovalo statečnost především domácích odbojářů, ale na druhou stranu se stále připomínala i ona známá depeše, kdy vedení domácího odboje žádalo Londýn o zrušení této operace. Tato depeše byla mnohokrát zneužita právě k tomu, že bylo oficiálně prezentováno, že se jednalo o čin, o který domácí odboj neměl zájem a který byl připravený úzkou skupinkou našeho vedení v Londýně a měl především našemu vedení ve Velké Británii zajistit dobré jméno mezi spojenci, ale jeho vlastní dopad na prostředí v protektorátu byl v podstatě veskrze negativní.“

Jistý zlom pak nastal v šedesátých letech, v atmosféře uvolnění přišla řada i na atentát na Heydricha. O obecné povědomí o atentátu se asi nejvíce zasloužil film režiséra Jiřího Sequense.

„Ten film sám o sobě je natočený velice dobře. Najdeme v něm pochopitelně i řadu klišé odpovídající době vzniku, musíme si také uvědomit z čeho scénárista filmu mohl vycházet. Dá se ale říct, že jak parašutisté, tak přípravy a průběh atentátu i poslední chvíle života parašutistů, to všechno je tam ztvárněno velice dobře, byť s celou řadou, z pohledu znalostí dnešní historické vědy, z celou řadou připomínek. Ale pokud člověk vezme to vyznění toho filmu, tak je to opravdu film o hrdinství parašutistů a příslušníků domácího odboje.“

Vznikaly ještě nějaké filmy nebo třeba knihy?

„Byla vydána řada knih, některé byly někdy přínosnější, někdy méně přínosné. Nejznámější je kniha Miroslava Ivanova, její limity spočívají v tom, že vycházela především z výpovědí bývalého vedoucího odbojové organizace Jindra Ladislava Vaňka, o němž se až po napsání té knihy zjistilo, že po svém zatčení v roce 1942 se stal konfidentem gestapa a krátce po napsání knihy se vědělo, že Vaněk řadu informací zkreslil, sám sebe stavěl většinou do ústřední role, spoustu příběhů si přimyslel. Ta kniha z té jeho výpovědi bohužel vychází, takže ji musíme brát s velkou rezervou. Na druhou stranu v podstatě vše, co se k tomu atentátu dostalo na pulty knihkupectví, tak bylo přínosem pro čtenáře, vím to i z vlastní zkušenosti. Před rokem 1989 byla řada čtenářů vycvičena v tom, aby si vybírala ty informace a filtrovala to, co se stávalo tím politickým klišé a co tam bylo navíc. V mnohých knihách to bylo i snadno rozpoznatelné, takže člověk pak přeskakoval třeba celé pasáže a soustředil se na to, co té historii odpovídalo víc. Na druhou stranu patří těm knihám každopádně velký dík za to, že udržovaly v národě povědomost o atentátu a to samé se týká toho Sequensova slavného filmu. Navíc je třeba říct, že tam byly i výborně vybrané herecké typy. Dneska, kdyby se natáčel takový film, tak by byl určitě historicky věrnější, na druhou stranu je otázka, jestli by byl tak působivý, jako ten film původní.“

Čurdovo volání si pamatuje každý, nebo „fsdejte se, nic se fam nestane“…

Pamětní deska na kostele sv. Cyrila a Metoděje

„Přesně tak.“

V šedesátých letech také ještě žili pamětníci, kteří mohli na události spojené s atentátem vzpomínat. Tehdy také vznikl v československém rozhlase pořad, který vyprávění některých spolupracovníků parašutistů zachytil. U mikrofonu vzpomínala také Marie Ogounová z rodiny, která parašutisty ukrývala.

„Poprvé jsem je viděla, vlastně jen jednoho z nich, v bytě paní Fafkové, vlastně její rodiny, když jsem se po jejím ohlášení přišla podívat, jak vlastně vypadají. Jeden z nich byl doma, toho jsem viděla hned, to byl Gabčík, ovšem jsem nevěděla, že se tak jmenuje. Nám byli představeni pod krycími jmény, Gabčík se jmenoval Zdeněk Vyskočil a druhý, Kubiš, Jaroslav Navrátil. A ještě žertovně doplnili: ´Já jsem opravdu vyskočil´, rozumí se z letadla a Navrátil se vrátil do vlasti. Paní Fafková slíbila, že chlapce sama přivede, abychom nikoho nepřijímali a myslím hned druhý den přišla s nimi a už u nás zůstali.“

Po roce 1989 už dříve zmiňovaná schopnost číst mezi řádky ztrácela na významu. O atentátu se začalo více mluvit, natáčely se dokumenty a vycházely také knihy. Mezi nimi i útlá publikace s názvem Akce atentát, která ovšem pro autorku tohoto pořadu byla zcela zásadní a minimálně u ní splnila to, co si možná kladla za cíl: prostřednictvím množství fotografií přiblížit podrobnosti atentátu a vzbudit zájem o tuto stěžejní kapitolu dějin odboje.

„Knížka vámi vzpomínaná je dílem Jaroslava Čvancary, kterému patří obrovský dík za to, že před rokem 1989 a hlavně potom, kdy už bylo možné naprosto otevřeně popisovat události naší nedávné historie, tak se zasloužil snad nejvíce o propagaci atentátu a zpracování historie našeho jak domácího, tak i zahraničního odboje za II. světové války. Především ale domácího odboje, protože jeho trilogie Někomu život, někomu smrt je nepřekonaným a dá se říct i nepřekonatelným dílem o historii našeho odboje. Každopádně po roce 1989 přišlo ve vztahu k atentátu takové trochu smutné období. Na jednu stranu se začal atentát připomínat daleko více, než tomu bylo doposud. 18.června probíhaly pietní akty v Resslově ulici, kde si parašutisté připomínali oběť svých padlých kamarádů, na druhé straně to bylo smutné období proto, že ve školách a obecně v povědomí veřejnosti to byl stále takový problematický čin. Já sám jsem se třeba setkal při výuce na vojenské půdě s tím, že přednášející svým studentům řekl: ´A pak tady byl ten atentát. A to si musíte udělat obrázek každý sám, jestli to za ty oběti stálo.´ A dál se k tomu nevyjadřoval a pokračoval líčením našeho zahraničního a domácího odboje. Přesně to vypovídá o tom, že řada lidí se tím zabývat moc nechtěla, protože nevěděli, jak to pojmout. Vyrostli v tom, že se vyučovalo to, že to byla ta velká sebeprezentace našeho západního zahraničního odboje, vyvolala ty veliké ztráty a byl to naprosto zbytečný čin. A tento velký spor vlastně trval po roce 1989 opravdu poměrně dlouhou dobu. Odpovídají tomu i opakující se marné snahy o postavení důstojného pomníku na místě atentátu, který by připomenul hrdinství našich parašutistů i příslušníků domácího odboje. Z dnešního pohledu je naprosto nepochopitelné, že to, co se nepodařilo od roku 1945 do roku 1989, což svou logiku má, tak že se to nedařilo dlouhá léta i po roce 1989. Právě to ideologické hodnocení atentátu před sametovou revolucí v tom sehrávalo velmi důležitou úlohu, protože ti lidé, kteří o tom i spolurozhodovali, tak si nebyli jisti, jestli pomník ano/ne a jaký význam toho atentátu byl.“

Ten pomník, který dnes už stojí v tzv. Heydrichově zatáčce nedaleko Bulovky, byl tedy jakýmsi milníkem?

„Já si tady musím přihřát polívčičku instituci, jejímž jsem zaměstnancem, tj. Vojenskému historickému ústavu Praha, protože si myslím, že jedním s těch nejvýznamnějších milníků byla výstava Atentát – operace ANTHROPOID 1941-1942, kterou VHÚ připravil k šedesátému výročí atentátu v roce 2002. Ta výstava byla na svou dobu neobyčejně úspěšná, navštívilo ji více než sto tisíc lidí. Ta výstava pojímala celý příběh atentátu. Myslím si, že právě ona se stala významným milníkem. Byla významná třeba pro učitele dějepisu, kteří výstavu navštěvovali opravdu hojně, jak sami, tak se svými třídami. A když vidím dneska, když slavíme sedmdesáté výročí, tak se ta situace úplně změnila. Před těmi deseti lety tady bylo pár neúnavných propagátorů, především již zmíněný Jaroslav Čvančara, kteří se stále snažili ten příběh připomínat, dneska naopak je ta situace odlišná. Dneska mám pocit, že každý chce mít výstavu k atentátu, každý chce nějakou zmínku, připomenutí. Ta společnost se v tom vztahu k atentátu diametrálně změnila. Tady si opravdu myslím, že zásadní roli zde sehrála ta výstava. Ona ostatně díky svému úspěchu tady v Praze pak putovala, stala se vlastně jednak středobodem výstavy o evropské resistenci, která proběhla v roce 2005 v Miláně, odtamtud pak doputovala do Berlína. Pro všechny české muzejníky bylo velkým přelomem udělat výstavu o tom, jak jsme zabili Heydricha, v bývalém hlavním městě Třetí říše. Ta výstava tam měla opět velký ohlas a potom se přestěhovala do Národního muzea v Bratislavě.“

„Díky tomu, že řada lidí začala ten atentát vnímat v tom pozitivním slova smyslu, začala ho vnímat jako čin, na který jsme právem hrdi a právem připomínáme, že náš zahraniční a domácí odboj připravil tento nejvýznamnější odbojový čin II. světové války, tak se změnilo mnohé a jedna z těch změn byla i ta, že na Praze 8 přišlo na radnici nové vedení radnice a samo se postavilo naprosto čelem k tomu vybudovat důstojný památník v té zatáčce. Myslím si, že ten pomník hraje obrovskou roli v tom připomínání toho významu atentátu před veřejností, protože je to opravdu velice viditelná dominanta.“

Josef Gabčík a Jan Kubiš

Pomník připomínající atentát tedy už, nebo spíše konečně, od roku 2009 v tzv. kobyliské zatáčce stojí, krypta, v níž svedli parašutisté svůj poslední boj je upravena do velmi pietní podoby, knihy věnující se atentátu vycházejí. Nicméně historikové nezahálejí a vidí před sebou stále několik úkolů.

„Před námi stojí to, co před námi stojí stále a stále jsem nespokojeni s výsledky naší práce a je otázka, jestli budeme někdy spokojeni a to je především práce s mladou generací. Myslím, že se podařilo většinu míst, která jsou spojena s atentátem na Heydricha, uvést do odpovídajícího pietního a důstojného stavu. Jsou další ještě tři místa, která se mění k lepšímu nebo se v nejbližší době změní. Probíhá rekonstrukce kobyliské střelnice, která taky už byla v dezolátním stavu, za což patří také Městské části Praha 8. Bude se rekonstruovat rodný dům Jana Kubiše, což je velice důležitá záležitost, na to se skládá celý národ, a ministerstvo obranu připravuje novou pietní podobu ruzyňské jízdárny, kde probíhaly především po příchodu Heydricha popravy. Tam skončila před popravčí četou velká část elity naší předválečné armády a toto místo by mělo také dostat důstojnou a pietní podobu, jakou si zaslouží. Myslím si, že úkolů je ještě dost, ale jak jsem zmínil, ty tři jsou ve fázi, kdy slibují, že příští rok, pokud se sejdeme k tomuto datu, tak budeme moci říct, že zase další velká část toho, co dlužíme našim předkům, byla splněna. Ta práce s mladou generací je ale nekončící příběh, ten úkol je obrovský a obávám se, že trvalý a pořád ta úroveň znalostí je velice špatná. Postupně se sice zlepšuje, ale aby dosáhla toho, co my si představujeme, tak to je ještě řada let před námi.“

O proměnách náhledu na atentát na Reinharda Heydricha a úkolech, které ještě před historiky i laickou veřejností stojí, hovořil ve vysílání Radia Praha Michal Burian z Vojenského historického ústavu.