Zprávy

Milí spoluobčané,

zásadní proměna poměrů v naší zemi mne vynesla koncem roku 1989 až sem, na Pražský hrad. Stalo se to tak náhle, že jsem vlastně ani neměl čas se pořádně zamyslet nad tím, zda na takový úkol stačím. Byl jsem tehdy upřímně přesvědčen, že ho přijímám jen na několik měsíců, do prvních svobodných voleb.

Jak patrno, všechno dopadlo jinak: jsem tu, nepočítám-li krátkou přestávku v druhé půli roku 1992, už více než třináct let.

Byl jsem po tu dobu svědkem a přímým účastníkem mnoha převratných dějů, jak v naší zemi, tak v celé Evropě a v celém světě. Považuji to za velký dar osudu, za který mu nikdy nepřestanu být vděčen.

Zrušit všechno jemné předivo občanských institucí a vztahů, které vznikaly po dlouhá desítiletí, všechno zestátnit a podřídit život celé země jednomu politickému centru, je jednoduché. Ale skládat po desítiletích bezčasí všechno znovu k sobě, je nesmírně náročné a trvá to dlouho. Podobně, jako by restaurace starožitného kusu nábytku trvala určitě mnohem déle, než jeho rozkopnutí.

Trpělivost, s níž se naše společnost vyrovnávala se všemi nároky této dramatické doby, nároky, jejichž rozsah asi málokdo z nás dokázal ve vzrušených revolučních dnech předvídat, zasluhuje velký obdiv.

Dobré i chybné kroky, které jsem ve své funkci za tu dlouhou dobu udělal, nechť posoudí jiní, posuďte je vy, jistě se nad nimi zamyslí někdy i historikové. Tím samozřejmě neříkám, že se časem nepokusím i já vydat o svém působení nějaké svědectví. Možná jsem ho veřejnosti dokonce do jisté míry dlužen. Ale chce to čas, rozmysl, zdraví a soustředění. Doufám, že to vše mi bude ještě dopřáno.

Dnes bych rád ze srdce poděkoval vám všem, kteří jste mi důvěřovali, sympatizovali se mnou nebo mne tak či onak podporovali. Bez vaší chápavé náklonnosti bych býval nemohl svou funkci zastávat snad ani pár vteřin. Vaší podpory si vážím o to víc, že jsem se ji nesnažil získat za každou cenu. Mnohdy jsem dokonce zastával zřetelně menšinové stanovisko a vydobyl si tím spíš odpor než uznání. Někdy jsem v takových případech možná chyboval. Rád bych vás ale ujistil o jediném: vždycky jsem se snažil řídit diktátem té instance, na niž jsem skládal svůj slib: totiž diktátem svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Všem, které jsem tak či onak zklamal, kteří nesouhlasili s mými činy, nebo kterým jsem byl prostě jen protivný, se upřímně omlouvám a věřím, že mi odpustí.

Dosud se nepodařilo Parlamentu České republiky zvolit mého nástupce. Je to mrzuté, ale není to žádná katastrofa. Prezidentské pravomoci dočasně přecházejí do rukou předsedy vlády a předsedy Poslanecké sněmovny, tedy dvou odpovědných lidí. Věřím, že se prezidenta podaří dříve či později zvolit. Bude stát v čele státu v době snad méně vzrušené, než v jaké jsem byl svou funkcí pověřen já, ale nikoli nezajímavé. Spíš naopak: teprve doba, která nyní nadchází, reálně ukáže, do jaké míry už jsme plnohodnotnou součástí demokratického světa.

Milí spoluobčané,

když jsem 17. července 1992 odstoupil z funkce československého prezidenta, poděkoval jsem mimo jiné i své ženě Olze za to, že tak dlouho stála ve všem při mně. Olga zemřela, já jsem se znovu oženil a má druhá žena Dagmar musela dostát svému postavení za velmi nepříznivých podmínek. Rád bych proto dnes poděkoval i jí za trpělivost, solidaritu a tvořivé přijetí jejího údělu.

Milí přátelé,

loučím se s vámi jako váš prezident, zůstávám s vámi jako váš spoluobčan!

Prezident Václav Havel se několik hodin před vypršením svého mandátu rozloučil s veřejností krátkým projevem, v němž občanům České republiky poděkoval za důvěru a sympatie. V projevu vysílaném Českou televizí a Českým rozhlasem odcházející prezident též zdůraznil, že není katastrofou, když po jeho odchodu zůstane země nějaký čas bez hlavy státu.

Podle Havla je sice mrzuté, že zákonodárci jeho nástupce dosud nenašli, ne však katastrofální. Předsedu vlády Vladimíra Špidlu a předsedu Poslanecké sněmovny Lubomíra Zaorálka, do jejichž rukou část prezidentských pravomocí přechází, označil v této souvislosti za odpovědné.

Na adresu svého nástupce Havel poznamenal, že v čele České republiky bude stát v době méně vzrušené, než v jaké úřad zastával on, ale nikoli nezajímavé. "Teprve doba, která nyní nadchází, reálně ukáže, do jaké míry už jsme plnohodnotnou součástí demokratického světa," uvedl.

Krátce také zrekapituloval dobu svého působení v nejvyšší ústavní funkci. "Rád bych vás ujistil o jediném: vždycky jsem se snažil řídit diktátem té instance, na niž jsem skládal svůj slib: totiž diktátem svého nejlepšího vědomí a svědomí," uvedl muž, který stál v čele státu téměř 13 let.

"Dnes bych rád ze srdce poděkoval vám všem, kteří jste mi důvěřovali, sympatizovali se mnou nebo mne tak či onak podporovali. Bez vaší chápavé náklonnosti bych býval nemohl svou funkci zastávat snad ani pár vteřin," řekl. Trpělivost, s níž se společnost vyrovnávala se všemi nároky dramatické doby přechodu k demokracii, zasluhuje podle něj velký obdiv.

Šestašedesátiletý politik připomenul, že mnohdy zastával zřetelně menšinové stanovisko a vydobyl si tím spíš odpor než uznání. Někdy možná i chyboval. Těm, kteří s ním nesouhlasili nebo jim byl "prostě protivný", poslal v poslední oficiální řeči omluvu s přáním odpuštění.

Ani dnes se odcházející prezident nepustil do hodnocení svého působení. "Dobré i chybné kroky, které jsem ve své funkci za tu dlouhou dobu udělal, nechť posoudí jiní, posuďte je vy, jistě se nad nimi zamyslí někdy i historikové," uvedl a současně naznačil, že by se chtěl k úvahám o své práci někdy vrátit. "Chce to čas, rozmysl, zdraví a soustředění. Doufám, že to vše mi bude ještě dopřáno," uzavřel.

ČSSD v úterý ověří, jakou podporu by od sociálnědemokratických poslanců ve třetí volbě prezidenta dostal rektor Univerzity Karlovy Ivan Wilhelm a předsedkyně Akademie věd Helena Illnerová. Zjistit tak chce podle předsedy frakce Milana Urbana, zda je správné hledat osobnost, která by měla na Hradě zaujmout místo po Václavu Havlovi, v akademickém světě.

Koalice hledá podle Urbana kandidáta mezi akademiky proto, že osobnosti svázané s nějakou politickou stranou mají malou naději na většinovou podporu. Pokud by ale tajné hlasování poslanců ukázalo, že ji ani oni nemají, považoval by to za posun k volbě hlavy státu občany.

Skutečnost, že Illnerovou a Wilhelma označil ve čtvrtek za přijatelné i pro komunistické stranu její předseda Jiří Dolejš, považuje Urban za náhodnou shodu okolností. "Nejednali jsme s nimi o tom," dodal.

Místopředseda Zdeněk Škromach naopak soudí, že poslanci v úterý na zkoušku hlasovat nebudou. Takové hlasování čeká, až se koalice shodne na jediné osobnosti. Připustil ale, že bude především věcí klubu, aby dokázal najít pro společného kandidáta vládních stran podporu mezi sedmdesáti poslanci ČSSD.

Hlasování na zkoušku neočekává ani vicepremiér Pavel Rychetský, v úterý se bude podle něj spíš živě diskutovat. Nyní je podle něj třeba zjistit stanoviska parlamentních frakcí, které budou o hlavě státu rozhodovat. Předložit je jim třeba více jmen. "Zatím to spěje ke shodě na jednom kandidátovi," uvedl s tím, že je to zatím jen shoda na úrovni předsedů a špiček stran.

Na diskusi zákonodárců se prý těší místopředsedkyně ČSSD Marie Součková, která sice není poslankyní, ale jako členka vlády si ji prý přijde se zájmem poslechnout. Přesvědčena je stejně jako Rychetský, že koalice pro třetí volbu najde soupeře Václavu Klausovi, kterého posílá do volebního klání ODS. "Co když tím soupeřem bude žena?" dodala.

Kromě Wilhelma a Illnerové podle otevřených zdrojů postupují do koaličního finále prorektor Univerzity Karlovy pro vědu a předseda České onkologické společnosti Pavel Klener a polistopadová předsedkyně České národní rady Dagmar Burešová. V ČSSD je ale také rozšířen názor, že žádná z osobností, které se v souvislosti s volbou prezidenta přetřásají, není s to s Klausem soupeřit.

Vstávání do sedmistupňového mrazu nevadí desítkám lidí, kteří se účastní víkendového zimního táboření na zřícenině hradu Lichnice na Chrudimsku. Třicátému ročníku této akce prý přeje počasí. Ráno nadšenci nocující pod stany či širým nebem vstávali do zasněženého rána. Ze spacáků setřásli sníh, nazuli kanady a roztopili oheň, aby připravili teplou snídani.

"Vařil jsem vajíčka se šunkou, chleba a kávu," vypočítává Karel Škop z Chrudimi. Na Lichnici je již popáté. "Tentokrát jsem přivezl i některé kamarády z jednotky záložních brigád. Víte jak je krásné vstávat do bílého rána," liboval si.

Zima tu prý nikomu nevadí. Parta, která se na hradě schází už řadu let je na zimní táboření vybavena. Někdo si pořídil pořádný spací pytel, jiní mají dobré zkušenosti s ovčími kůžemi, chrudimští záložáci si prý přivezli i topítka, která je možno přidat do spacáku. "A když je nejhůř, nazujete kanady a začnete chodit, to se zahřejete," smějí se.

Na Lichnici jezdí jak ostřílení turisté, tak poměrně malé děti. Potkáte zde i muže, kterým již minula šedesátka. Třicátý ročník je slavnostnější než jiné. Lichnice ožila nejen hlasy tábořících, ale také programem divadelníků a šermířů. Večer je čeká bál v nedalekém hostinci a po něm další mrazivá noc.

"Že má být ke dvaceti? To je bezva," raduje se Škop. Jeho jednotka prý bere tento víkend jako trénink na cvičení v přežití, které chce ještě letos absolvovat. Tady je to prý zábava, cvičení bude horší.