Zuzana Hrdličková: V Sierra Leone se mi líbí místní humor

Zuzana Hrdličková s rodinou

Studovala ženy tamilských tygrů, tlumočila ve věznicích na Srí Lance a nyní pracuje na výzkumných projektech v Sierra Leone. Jak se tam Zuzaně žije v období pandemie? Více v seriálu Češky v Africe.

Srí Lanka | Ilustrační foto: Kanishka Ranasinghe,  Pixabay,  CC0

Pocházím z rodiny orientalistů a diplomatů. Jeden pár prarodičů pracoval v Sýrii. Druhý pár byli sinologové a japanologové, rodiče zase tlumočníci z japonštiny. Během mého dětství jsem byla obklopena exotickými předměty a vždycky jsme doma měli na návštěvě nějaké Japonce nebo Číňany. Proto jsem věděla, že svět je větší než jen Evropa. A chtěla jsem ho poznat, a zároveň jsem se chtěla vydat trochu jiným směrem než má rodina. Stala se ze mne tedy sociální antropoložka. Vystudovala jsem etnologii a indologii se specializací na tamilštinu, což mě nevyhnutelně zavedlo na Srí Lanku.

V roce 2004 zasáhla Srí Lanku ničivá vlna tsunami | Foto: Green Hope organization,  Wikimedia Commons,  volné dílo

Tam jsem pracovala jako humanitární pracovnice po velké vlně tsunami, později u Červeného Kříže jako tlumočnice z tamilštiny ve věznicích, kde jsme dohlíželi na to, zda se s vězni zachází humánně v souladu s mezinárodními úmluvami. Tehdy jsem potkala svého manžela, který tam pracoval pro OSN. Nejdříve jsme byli docela dlouho jen kamarádi, ale posléze mě navštívil v Česku, začali jsme cestovat a dali se dohromady. Relativně rychle jsme se zasnoubili. Rok jsme pak ještě žili na Srí Lance, pak devět let v Anglii, odkud můj muž pochází. Mezitím se nám narodily dvě děti, se starším synem jsme žili i půl roku v Indii. Vedeme takový mezinárodní život a přesouváme se z jedné země do druhé. Nyní bydlíme od roku 2019 v Sierra Leone.

V každé zemi se člověk naučí něco nového

Na pláži v Sieře Leone | Foto: soukromý archiv Zuzany Hrdličkové

Na každé zemi, kde jsme s rodinou žili, je vždy něco dobrého. A všechny přinesly určité praktické výzvy, které jsme jako pár museli překonat, a které nám umožnily poznat se hlouběji a z jiné perspektivy. Než jsme se přestěhovali do Sierra Leone, tak jsme třeba neuměli zabalit tašku na pláž pro celou rodinu. V Anglii je moře studené, na Srí Lance jsme byli zase bez dětí, v Indii jsme byli jen u bazénů. V Sierra Leone musí člověk zabalit vše pro všechny členy rodiny a pro všechny případy – ručníky, plavky, rezervní plavky, prkna na surfování, brýle, šnorchly, ploutve, krémy, svačinu, vodu, pastelky a bůhví co ještě. Ze začátku jsme vždycky něco zapomněli, takže jsme se buďto spálili, nebo jsme měli hlad, děti se nudily a volný den se rychle změnil v celkovou rodinnou i vztahovou nepohodu. Teď už jsme se v balení na pláž zdokonalili tak, že o tom ani nemusíme přemýšlet.

Krajina v Sieře Leone | Foto:  soukromý archiv Zuzany Hrdličkové

Ale za co jsem opravdu vděčná této zemi je to, že naše děti najednou přijaly to, že jsou napůl Češi a na půl Angličani. Vyrůstaly většinu času v Anglii a své české kořeny začaly plně akceptovat až v okamžiku, kdy jsme se ocitli v mezinárodním prostředí západní Afriky, kde většina jejich spolužáků má dvojí národnost a rodiče z různých koutů světa.

Já nyní pracuji v hlavním městě Sierra Leone Freetownu pro místní výzkumný institut jako seniorní badatelka, přičemž mám na starosti několik projektů. První z nich zkoumá přístup místních lidí k elektřině, vodě nebo kanalizaci ve Freetownu a ugandské Kampale. Sierra Leone patří mezi desítku nejméně rozvinutých zemí světa a v hlavním městě žije více než třetina lidí ve slumech. Freetown nabobtnal během občanské války v devadesátých letech, protože lidé utíkali z venkova do města, které na takový příval obyvatelstva nebylo vůbec vybaveno. Úmrtnost dětí do pěti let je tu jedna z největších na světě, kdy na 1000 porodů připadá téměř 109 mrtvých dětí (v porovnání s pouhými třemi dětmi v případě České republiky). Průměrná délka života je tu 55 let.

Pláže jsou bohužel často plné odpadků | Foto:  soukromý archiv Zuzany Hrdličkové

Před válkou bývala Sierra Leone nádherné místo, kde služby fungovaly o mnoho lépe než v sousedních zemích. Ženy až z Ghany jezdívaly do Sierra Leone kvůli porodům. Do 80. let sem cestovali Francouzi na luxusní dovolené. Ostatně život ve Freetownu by byl i nyní super, kdyby nebylo neexistujícího nakládání s odpady. Jsou tu krásné kopečky s výhledem na moře a pláže, které jsou ovšem plné odpadků. Ve městě jsou tři ohromné skládky, které víceméně neustále hoří, a proto je tu opravdu šíleně znečištěný vzduch. Toto mi způsobuje velký stres, protože dcera má astma a bere preventivní léky, takže v případě jakýkoliv závažnějších zdravotních komplikací musíme okamžitě zpět do Evropy.

Freetown | Foto: soukromý archiv Zuzany Hrdličkové

Místní systém je na epidemie zvyklý

Foto:  soukromý archiv Zuzany Hrdličkové

Na druhou stranu zde naše děti v době globální pandemie a opakovaných lockdownů mohly chodit celý letošní školní rok do školy. Nosily roušky, myly si ruce a studovaly v menších skupinách, ale i přesto měly relativně normální školní rok a nic nezameškaly.

Další z projektů, na kterých pracuji, se zaměřuje právě na zdravotnictví, konkrétně přechod z epidemie eboly k pandemii Covid-19. Místní veřejní činitelé téměř okamžitě od začátku šíření viru věřili tomu, že koronavirus může být obrovskou hrozbou. Vědomi si nedostatků v místním zdravotnictví, velmi rychle přijali preventivní opatření v době, kdy se v Evropě pandemie stále rozjížděla a státy jako Velká Británie přijímaly opatření mnohem pomaleji. Strategií Sierra Leone byla snaha zamezit vstupu viru do země, což se docela dlouho dařilo díky chvatnému uzavření mezinárodního letiště.

Ilustrační foto: standbytaskforce1,  Flickr,  CC BY-ND 2.0

V první vlně tu bylo zaznamenáno „pouhých“ 79 mrtvých. Ve skutečnosti to sice mohlo být i více, je tu totiž běžné, že lidé umírají bez známé příčiny úmrtí. To, že dobře zvládli první vlnu pandemie, ale mělo za následek, že lidé přestali být ostražití. V době propagace očkování se místní lidé nechtěli nechat očkovat, protože nevěřili v přítomnost koronaviru v zemi. V červenci 2021 jsme zažili třetí vlnu s okolo sty případy za den. Nejsou to velká čísla a vše zatím probíhá v klidu, ale bude hodně záležet na tom, jak budou místní akceptovat preventivní chování. Prozatím více lidí začalo opět nosit roušku a naši známí, kteří nejprve odmítali očkování, se nechávají naočkovat.

Vyhánění démonů u lidí s mrtvicí

Foto:  soukromý archiv Zuzany Hrdličkové

Výzkum týkající se příjmu pacientů s mozkovou mrtvicí do lékařských zařízení je předmětem mého třetího projektu. V Sierra Leone je velmi vysoká úmrtnost lidí s mrtvicí, a to zejména proto, že jsou do nemocnice dopraveni příliš pozdě. Preferovaný způsob léčby je tradiční medicína nebo léčba pomocí víry, modlitebních maratonů a vyhánění démonů. Proč tomu tak je? Jedním z důvodů je pragmatičnost místních, protože zdejší zdravotnický systém funguje na bázi poplatků. Zdravotní pojištění neexistuje a každý pacient si v nemocnici musí vše zaplatit. Pokud je poslán k více lékařům, což je velmi běžné, dostane několik diagnóz včetně účtů za každou z nich. Celý proces je tak velmi nákladný a způsobil velkou nedůvěru v moderní medicínu. Lidé se tak obrací na víru a tradiční léčitele. Místo časného převozu do nemocnice pacienti s mrtvicí tráví cenné hodiny v kostele, kde se za ně lidé modlí, místo toho aby dostali okamžitou lékařskou péči.

Foto:  soukromý archiv Zuzany Hrdličkové

Práce a život v Africe jsou v porovnání s Asií náročnější

Foto:  soukromý archiv Zuzany Hrdličkové

Hlavním důvodem je jazyk. V Sierra Leone se mluví jazykem Krio, který pochází z angličtiny, ale míchá v sobě i další africké jazyky. Původně to byl jazyk lidí osvobozených z otroctví. I přesto, že se Krio snažím naučit, tak je pro mě komunikace obtížnější. V Asii jsem kromě jazyků znala i historii, kulturu, zvyky, zatímco v Africe se vše učím za pochodu a nemám tu podobnou autoritu, jako jsem měla třeba na Srí Lance nebo v Indii. I přesto, že zastávám seniorní výzkumnou pozici, tak je tu místní společnost hodně patriarchální a fakt, že jsem žena někdy převyšuje mé kvalifikace. Je možné, že to různé ženy vnímají jinak, ale tohle je má zkušenost. Také se tu méně zapojuji do společenského života, jelikož jsem tu s rodinou, zatímco v Asii jsem byla většinu času za svobodna a bez dětí, takže jsem si mohla dovolit přijímat jakákoliv pozvání na večeře, výlety nebo jiné akce.

Diamanty tu k vidění nejsou

Rýžování diamantů v Sierra Leone | Foto: USAID Guinea,  Wikimedia Commons,  CC0

Když jsme oznámili českým přátelům, že se stěhujeme do Sierra Leone, mnozí byli zděšení. Lidé hodně vzpomínali na film Krvavý diamant. Zajímavý paradox je to, že jsem tady prozatím neviděla ani jeden diamant. Těžařské společnosti je hned vyvezou pryč, bohatství plyne mimo zemi a místní lidé z toho nic nemají. I přesto, že v Sierra Leone mnoho let trvala občanská válka, nyní už neplatí, že je to nebezpečná země. Zajímavé je také to, že Československo poskytovalo v období socialismu stipendia sierra leonským studentům, proto nás zdejší občané mají v povědomí.

Foto: soukromý archiv Zuzany Hrdličkové

K místním lidem chovám velký respekt. Navzdory nefungujícím službám, chudobě a výzvám jako epidemie eboly zvládají každý den jít vpřed a prokousávat se životem, s hrdostí a humorem. Moc se mi líbí místní žertování, které je velice chytré a většinou spočívá v různých slovních hrátkách, neustále tu kolují vtipy. I taková maličkost jako humor ukazuje, že jsme všichni jen jedni lidi, z jedné planety, a proto bychom měli táhnout za jeden provaz.

Zuzana Hrdličková | Foto:  soukromý archiv Zuzany Hrdličkové



Autor: Zuzana Mukumayi Filipová
klíčové slovo:

Související

  • Češky v Africe

     Jak se žije ženám s českými kořeny v Africe, co je nejvíc překvapilo, co jim chybí a co naopak v původní vlasti mít nemohou, se dozvíte v naší sérii rozhovorů.