2020: Rok s covidem

Foto: Elchinator, Pixabay / CC0

Končí první rok, který zásadní způsobem poznamenala pandemie nemoci covid-19. Koronavirová nákaza nepřinesla jen zdravotní problémy, ale ovlivnila ( jestli ne rozvrátila) ekonomický i společenský život celé země. Se sociologem Danielem Prokopem mluvíme o tom, jak česká společnost reagovala na pandemii a jaké změny ještě můžeme očekávat.

Daniel Prokop,  foto: Jan Bartoněk,  Český rozhlas

Česká společnost je dlouhodobě rozdělená ve svých politických postojích. Přinesl covid nějaké nové dělící linie, například mezi tzv. alarmisty, žádající co nejtvrdší opatření a mezi popírači nebezpečí pandemie?

D.Prokop: „Řekl bych, že ta dělící linie, která byla nejpodstatnější, souvisí se stabilitou na trhu práce. Naše data z výzkumu Život během pandemie ukazují, že ti lidé, kteří měli nestabilní úvazky, v této krizi utrpěli nejvíce.“

V některých předcházejících krizích platilo, že bohatí se ve výsledku stali ještě bohatšími a chudí chudšími? Může se to stát i tentokrát?

D.Prokop: „Do jisté míry ano, ale myslím, že to bude přece jenom trošku jinak. V minulých krizích utrpěly třeba tradiční profese, protože klesl průmysl a výroba. Teď víc utrpí prekarizovaní pracovníci ve službách. To je jiný typ střední třídy, která na tom bude nejhůře. Nevím, jestli někdo zbohatne, ale postup digitalizace, převedení do on-line prostoru, změna nakupování vedou k vzniku nových příležitostí.“

Projevují se nějaké regionální rozdíly? Z logiky věci by vyplývalo, že horší to bude tam, kde je rozvinutější sektor služeb, kde je výrazný cestovní ruch. Svým způsobem by se dalo čekat, že tato krize bude horší pro Prahu, která zatím byla nejbohatším regionem. Bude dopad této krize zrovna v Praze nejtvrdší?

Foto: Gerd Altmann,  Pixabay,  CC0

D.Prokop: „Data nárůstu nezaměstnanosti ukazovala, že byl propad relativně velký v Praze a potom v těch chudých regionech. Tam se kombinuje víc faktorů, protože v chudších regionech je víc lidí, kteří jsou vytlačeni do prekarizovaných pozic. Kvůli tomu je tam více lidí v exekuci a více lidí tam má neoficiální příjmy na ruku. Tam mají ti zaměstnavatelé nejlehčí osekání neoficiálních příjmů. Když regiony žijí z cestovního ruchu a mají více ekonomiky ve službách, pak jsou zřejmě zasaženy více. Řekl bych, že to bude mít dopady jak v centrech, tak v okrajových regionech. Důležité je, že ta krize může mít sekundární dopady v případě, že lidé pochopí nebo si vyhodnotí, že to nezvládneme během pár měsíců a že to tu bude ještě během dalšího půl roku a začnou výrazněji šetřit. To by pak vedlo k tomu, že se omezí domácí poptávka a povede to k omezení výroby a odbytu. To by potom dolehlo i na jiný segment ekonomiky než jsou obchod a služby a tam je důležité mít racionálně předvídatelnou politiku v epidemiologii, abychom tomu zabránili. Což bohužel nemáme.“

Projevila se v sociologických výzkumech takové psychologická veličina, jako je změna nálady? Zdá se, že nálada ve společnosti na jaře a teď na konci roku je výrazně jiná, lidé jsou teď mnohem pesimističtější.

Foto: Grace Madeline,  Unsplash / CC0

Prokop: „Ukazuje se, že u části společnosti, a to zejména u té, která měla ekonomické problémy, jsou evidentní dopady na duševní zdraví. Ukazují to nárůsty depresivních a úzkostných stavů a jejich symptomů, které nám lidé ve výzkumech deklarují. Na tom se shoduje více nezávislých výzkumů. Potom se projevuje to, že ačkoli se míra obav dostala na konci října a začátku listopadu skoro na jarní úroveň, tak tomu neodpovídalo chování. To zmatení jazyků, co bychom měli dělat a co chrání lidi před epidemií, vedlo k tomu, že i lidé, kteří se obávali, vlastně nezměnili svoje chování. Oproti jaru museli často chodit do práce. Ta změna chování na podzim zaostávala nad mírou obav, což vedlo k tomu, že se epidemii nepodařilo zkrotit. Stát nijak nemotivuje lidi ke vhodnému chování. On nemotivuje k tomu, aby se šel člověk testovat a zůstal v karanténě, nemotivuje zaměstnavatele, aby nechali testovat svoje zaměstnance. Stát se čím dál tím víc stává zmateným represivním orgánem a tím klesá ochota spolupracovat.“

Nakolik je výrazný rozdíl mezi generacemi? Mezi tím, jak k tomu přistupují lidé různého věku?

D.Prokop: „Zajímavé bylo, že když jsme zkoumali dopady na duševní zdraví, tak kromě skupiny lidí, kteří byli zasažení ekonomicky, tak hodně velké dopady na duševní pohodu a zdraví měli hlavně mladí lidé, kteří se na jaře museli hodně omezit v životním stylu. Nesmíme zapomínat, že pro ně ta změna životního stylu, pokles kontaktů a volnočasových aktivit je nejvyšší v té pandemii. Takže se nelze divit tomu, že když stát epidemii řeší neefektivně, špatně jí komunikuje, tak tihle lidé v čase přestávají kooperovat, protože oni nesou velkou tíhu té změny životního stylu třeba oproti seniorům.“

Když to na závěr shrneme, dá se říct, že už teď na konci roku 2020 je jasné, že celá epidemie bude mít nějaké dlouhodobé důsledky? Bude to přelom v životě? Nebo to bude časově omezená událost a vrátíme se zcela do starých kolejí?

Foto: Candid_Shots,  Pixabay / CC0

D.Prokop: Já si myslím, že to odhalilo mnoho zcela slepých skvrn. Ukázalo se, jak velký problém je zdanění částečných úvazků a málo placených prací. Řada lidí, a budou to desítky tisíc, budou mít v dalším roce problém se splácením závazků. Můžeme se bát toho, že narostou exekuce. Upozorňuje to na to, že jsme problém nevyřešili, že je pořád 720 tisíc lidí v exekuci i po 6 letech konjunktury. Řekl bych, že to spíš upozorní na to, že ta politická reprezentace není schopná myslet dopředu a proanalyzovat si problémy a zbavit nás některých tíživých věcí, které se táhnou třeba i 20 let. A jak se teď mění daň z příjmu, tak to je typická ukázka. Zohledňuje stav částečných úvazků a jejich předanění, nepomáhá to moc té nejnižší třídě. Je to hrozně drahá reforma. Ve větší míře to ukáže neschopnost velké části politické reprezentace plánovat víc než jeden krok dopředu.“