Z covidu jsme vyšli rozhádání, nechceme ani vzpomínat na oběti
Počtem českých obětí pandemii covidu od začátku 20. století překonávají pouze obě světové války. Přesto v zemi neexistuje důstojný památník obětem, jenom několik drobných pomníčků na periferii.
Zdá se, že Češi moc na covid moc vzpomínat nechtějí. Pokud vím, neexistuje ani náznak nějakého konsensu v tom, co a jak dělat, kdyby se podobná situace opakovala. Ve společné paměti zůstaly roušky a karantény, na desítky tisíc mrtvých se jakoby zapomnělo. Vnímáním pandemie v české společnosti se zabývá Karel Střelec, který přednáší na Filozofické fakultě Ostravské univerzity. Jak si tento stav vysvětlujete?
„Asi se dá říct, že těch důvodů bude více. Jeden z nich je asi takový všeobecný, týká se prožívání nějakých negativních nebo traumatických zkušeností a souvisí s tím zatím nedostatečný časový odstup. Je to pět let, což se nám může jevit jako dlouhá doba, ale víme, že například ještě dnes, po 35 letech od pádu komunismu, se stále vyrovnáváme s mnohými tématy v politickém veřejném životě. Tím pádem je to vzpomínání na pandemii a na ty extrémní roky 2020 a 2021 vlastně v úplném počátku. Ten další důvod asi může být taky v tom, že přestože jako společnost hodnotíme tu dobu jako negativní, tak jsme ji každý vnímali trošičku jinak. Ta doba zasáhla úplně všechny v našem každodenním životě. Nicméně najdeme tady část společnosti, která měla obavy o zdraví, život svých blízkých a jiná část společnosti zase dominantně vnímala třeba ekonomické zajištění, vnímala obavu o živobytí, zaměstnání a podobně. A jiná část společnosti zase brala tu dobu jako něco, co přineslo omezení svobod, jako nějaký zásah přímo do svých osobních svobod a životů. A nemáme tady nějaký společný pohled. Zároveň se pandemie a způsoby jejího řešením staly předmětem politického boje. Takže asi tyto tři faktory vlastně přispívají k tomu, že dnes nemáme nějakou možnost jako společnost vést nějaký paměťový dialog."
Na začátku pandemie se společnost semkla, přišlo takové to období šití roušek a pomoci, ale ke konci to bylo právě naopak, česká společnost se hodně rozpoltila, až rozhádala. Souhlasíte s hodnocením, že z pandemie jsme vyšli v konfliktu?
K.Střelec: „Myslím, že jste to řekl velmi přesně. Opravdu tady vidíme ty dva póly. Na počátku, když se podíváme do toho března, dubna, května 2020, tak společnost se nebývale sjednotila. Semkla se tak, jak jsme to dlouho nezažili. Jenomže to se postupně změnilo. Vyšli jsme z pandemie rozpolcení, nejednotní. A zatím se mi zdá, že nedokážeme tuto mezeru žádným způsobem překonat.“
Pokud je to stále silně polarizující téma, tak je možná lepší mlčet, než se hádat…? To je ten současný přístup?
K.Střelec: „Může to tak působit, ale každopádně pro společnost to není zdravé. Každé trauma se musí v nějaké fázi zpracovat. Ať už individuální nebo kolektivní. A víme, že to, co můžeme nazvat potlačení nebo vytěsnění, je vždy to nejhorší. Bude muset, domnívám se, nastat doba, kdy jako společnost ten dialog povedeme, kdy budeme potřebovat nějakou rekonciliaci, nějaké uzdravení a nějaký obraz, který v té paměti na tu dobu zůstane“.
Jen malé památníky na periferii
To můžou být třeba i nějaké symbolické připomínky, třeba památníky? Jak jsme na tom v současné době? Jakým způsobem si připomínáme oběti covidu?
K.Střelec: „Zdá se, že v tuto chvíli si je nepřipomínáme nijak, ani v té symbolické rovině. Součástí naší společnosti je připomínat si materiálním způsobem minulé události. Stavíme muzea, stavíme památníky, kříže, památníčky obětem nehod a tak dále. Pokud se podíváme na pandemii, tak najdeme několik křížů, většinou na periferii. Existuje například malý památní kámen v Holešově. Ale asi bychom čekali, že podobná událost si zaslouží nějaké pietní místo i ve velkých městech, v Praze, v Brně, v Ostravě. Jiné státy už takováto místa mají. Najdeme je v Londýně, najdeme je ve Spojených státech, ve Francii, v Itálii, v dalších zemích. Pokud vím, tak v České republice zatím nic takového toho nevzniklo. A ani neprobíhá diskuze o tom, že bychom takto měli tu vzpomínku materializovat. Naopak diskutujeme o tom, jestli na Malostranském náměstí v Praze umístit památník maršála Radeckého. Byť se jedná o osobnost s mnohem menším dopadem na naši současnou společnost.“
Hraje v tom zapomínání na oběti roli i společensko-politický konflikt, který jsme zmínili?
ČTĚTE TAKÉ
K.Střelec: „Domnívám se, že tady hrají roli dva faktory. Jeden je ten, že téma smrti a umírání je v jakémkoliv kontextu tabuizované. Snažíme se to téma vytěsnit. A přece jenom covid, to období, je bytostně spjato s tím, že máme nadúmrtí 45 tisíc lidí. Další věc je ta, že ty zmíněné památníky staví nebo postavily různé zájmové skupiny nebo příbuzní těch obětí. A stát v tom žádnou roli nehraje. Takže je to asi i úloha vedení země nebo státních organizací, aby nějakým způsobem minimálně zahájili tuto debatu. My tady máme některé iniciativy, které vzešly hlavně z církevních a komunitních skupin, třeba jsou to kříže u měst Odry a Znojmo. Někde to byla iniciativa místní samosprávy, což je případ třeba toho Holešova. V Pardubicích najdeme lavičku, která je věnována jedné z obětí pandemie. Zde to postavili přátelé a blízcí toho dotyčného.“
Teď spekuluji, ale vzhledem k tomu, že třeba spory o očkování pořád ještě poměrně aktivně pokračují, myslíte si, že částí této diskuse je i do jisté míry popírání počtu obětí a že to může souviset s jejich malým připomínáním?
„Bohužel ano. Je to tady ve veřejném prostoru stále, všichni můžeme vidět ty diskuze na internetu a jinde. Diskuze o tom, co je to zemřít na covid, co je to zemřít s covidem. Já tuhle debatu nemám rád, stačí se podívat na údaje, které zveřejňuje český statistický úřad a stačí se podívat na údaje o nadúmrtí. A skutečně tady vidíme naprosto jasné peaky v těch obdobích, kdy covid byl statisticky nejrozšířenější a v tomto smyslu si myslím, že je poměrně irrelevantní, jestli někdo zemřel na covid nebo s covidem, který „jen“ zhoršil jeho primární onemocnění. Ale určitě i tahle debata tady stále funguje, probíhá, některé komunity jsou v tomto velmi aktivní a do té debaty vnášejí tenhle protichůdný náhled.“
Pro vědu a statistiku je určitě důležité, zda zemřelo 20 nebo 40 tisíc lidí. Nicméně z morálního a symbolického hlediska to v podstatě nic nemění.
„Je to tak, vezmeme si, že když to srovnáme s největší epidemií, která u nás proběhla od druhé světové války, chřipková epidemie na přelomu 60. a 70. let, tak tady byla ta nadúmrtnost asi tisíc, dva tisíce lidí. My tady vidíme opravdu desetitisíce nadúmrtí, to je naprosto bezprecedentní. My jsme společnost, která je poměrně, řekl bych až, posedlá bezpečností, zdravím, ale v tomto případě v podstatě zavíráme oči. Děláme, jako by se téměř nic nestalo a, jak říkáte, 20 tisíc nebo 40 tisíc, stále jsou to v době míru a v době 21. století naprosto extrémní čísla.“
Pandemie očima českých umělců
Kromě připomínání ve formě nějakého, dejme tomu, památníku, existuje i připomínání v kultuře, v uměleckých dílech, například v kinematografii, v literatuře. Česká kultura také mlčí?
„Česká kultura nemlčí úplně, byť je poměrně tichá, možná bych to nazval takto. My tady na Filozofické fakultě Ostravské univerzity pracujeme na projektu, který sleduje právě literární, uměleckou, kulturní reflexi pandemie v českém prostředí. Teď s kolegy připravujeme srovnání například se španělsky psanými literaturami a ukazuje se nám, že po takové první vlně, která byla zaměřena především na deníkové, takové autenticitní záznamy, postřehy z těch prvních měsíců, se rozhostilo jakési poměrně značné ticho, když to nazvu takto. Máme tady několik autorů, kteří to reflektovali.
Tereza Semotamová v Radikálních potřebách, David Zábranský, někteří další, také autoři populární literatury jako Halina Pawlowská a Michal Viewegh, ale to jsou spíše komerční nebo bestsellerové pokusy. Ale nějaký velký román, velké dílo, velké vyprávění o covidu domnívám se zatím nevzniklo. I tady, pokud to srovnáváme s některými zahraničními literaturami, francouzskou, anglicky psanou, tak je tady jakýsi deficit. Je otázka, a je to také předmět ještě našeho výzkumu, jestli je to tím, že autoři čekají, že podobně jako společnost se k tomu nechtějí vracet, že to téma zatím ještě nedozrálo do nějakého zpracování. Pro srovnání, ta největší díla, která reflektují například totality 20. století, nebo druhou světovou válku, vznikla také až s odstupem v 60. letech nebo i v 90. letech.
Napadá mě, je možná opravdu otázka, zda covid není téma, k kterému se vrátí až následující generace. My evidujeme fenomén tzv. postpaměti, to znamená, že k některým tématům se vrátí ne ta generace, která prožila to dané období, ale až ta následující, která má odstup. Je docela možné, že to bude právě případ pandemie, kdy naše generace nebo my, kdo jsme tohle období prožili, budeme muset počkat na nějakou velkou reflexi, ať už politickou, společenskou, odbornou, na generaci, která teprve nastoupí.“
