9. května 1945 vyvěšovali Němci v Liberci bílé prapory

Konrád Henlein
0:00
/
0:00

V těchto dnech vrcholí oslavy 60. výročí konce 2. světové války. V Brně, Ostravě, v Plzni i v Praze vítali lidé sovětské nebo americké vojáky jako osvoboditele. Jak ale vypadala situace v Sudetech, odkud po Mnichovu velká část českého obyvatelstva odešla? To přímo v Liberci, tedy bývalém Reichenbergu, zjišťovala Milena Štráfeldová:

Liberec
K tomu, aby byl obraz konce 2.světové války v Liberci co nejplastičtější, je třeba se vypravit do historie. V roce 1918, po vzniku Československa, Němci v severních Čechách vyhlásili svůj vlastní stát, tzv. Deutsch Böhmen. Jeho centrem byl právě Liberec. Deutsch Böhmen neměl sice dlouhé trvání, už v prosinci r. 1918 Liberec obsadila československá armáda, Reichenau však zůstal mezi oběma světovými válkami převážně německým městem:

"V samotném Liberci žilo třicet tisíc obyvatel a z toho šest tisíc Čechů."

říká historik Zdeněk Brunclík, bývalý pedagog Technické univerzity v Liberci a také zdejší rodák, který situaci v Liberci před rokem 1938 dobře poznal. Jeho otec měl na zdejším tzv. Českém kopci pekařství, své housky dlouho prodával Čechům stejně jako Němcům.

"Po roce 1918 se ta situace začala uklidňovat. Ze začátku tu sice byla protičeskoslovenská tendence, ale postupně se to umírňovalo. To sžití Čechů a Němců probíhalo celkem klidně. Jenže pak přišel rok 1933, když se dostal k moci Hitler, a nastala úplně změněná situace. Vznikla tady Sudetoněmecká strana a začaly tu protičeské akce."

Konrád Henlein
V roce 1935 už Konrád Henlein získal ve volbách do parlamentu na Liberecku přes 80 procent hlasů. A v r. 1938, tentokrát ve volbách komunálních, už hlásal svůj Heim ins Reich, tedy odtržení Sudet od Československa. Rodina Zdeňka Brunclíka se ještě před Mnichovem z Liberce odstěhovala. Němci odmítli u českého pekaře dál nakupovat a jeho živnost zkrachovala. A podobně odešla většina českého obyvatelstva:

"Část Čechů odešla v roce 1938, začali utíkat ještě před Mnichovem. Pak ten hlavní odchod nastal, jakmile byla přijata Mnichovská dohoda, ten odchod byl velice prudký. Ale část Čechů tady zůstala, protože někteří Češi tady měli majetek, třeba nějaké polnosti. Rozhodující pak bylo, že po Mnichovu, někdy na podzim, bylo optování, kdy se Češi, kteří zůstali tady, i ti, kteří se odstěhovali, měli vyslovit, jestli chtějí českou nebo německou národnost."

Kdo se však přihlásil k české národnosti, ztratil ve svém bydlišti domovské právo. Naopak těm, kdo si zvolili německou národnost, hrozilo, že narukují do wehrmachtu. A jak vypadal jejich každodenní život?

"Nesměli chodit do českých škol. Doznívaly jen české školy obecné, čili pokud někdo chtěl mít střední školu nebo měšťanku, tak musel chodit do německé. Neexistovaly české spolky, všechny byly zrušeny. Pamětníci, nebo spíš pamětnice mi říkaly, že chodívaly tancovat po soukromí, po domácnostech."

Liberec byl sídlem Henleinovy Sudetoněmecké strany, která se mezitím sloučila s NSDAP. Na zdejším letišti byly jednotky Luftwafe, ve městě a jeho okolí byly pracovní tábory s ruskými, francouzskými nebo polskými zajatci. Na jaře 1945 se ale fronta blížila i k Liberci:

"V dubnu 1945 byla připravována akce postupu Rudé armády, a sice z oblasti Dolní Lužice. To byl ten front, kterému velel maršál Koněv."

Ruští vojáci se k Liberci blížili od Frýdlantu a na Liberecko přišli 8. až 9. května. Konrád Henlein tehdy ještě vyzýval Němce k obraně Říše a přesvědčoval je o konečném vítězství.

"Ten článek vyšel sedmého a ten den Henlein utekl z Liberce. Utíkal směrem k Američanům, prý že tam dojedná nějaké podmínky. Velitel místní posádky prohlašoval, že bude Liberec bránit."

Mnichovská dohoda
8. května Rusové bombardovali liberecké letiště, ve stejný den na Liberec postupovaly jednotky SS, nakonec ale z obav před blížící se Rudou armádou odešly. S německým velením města začal vyjednávat do té doby ilegální Národní výbor. Ten v Liberci existoval už od r. 1944, jeho členy byli čeští starousedlíci, kteří se tajně scházeli po bytech - Národní výbor se gestapu nikdy nepodařilo odhalit.

"Členové Národního výboru 9. května ve čtyři hodiny ráno jeli naproti sovětským jednotkám, a sice k Frýdlantu a do Stráže nad Nisou, aby je informovali o situaci. Pak dopoledne přišly do Liberce první jednotky, to byla 31. a 52. armáda Prvního ukrajinského frontu, vedená generálporučíkem Akimovem, a ty obsadily Liberec. Tady se nestřílelo."

Po obsazení Liberce Rudou armádou se Němci vzdávali, vyvěšovali bílé prapory, mnoho Němců, zejména funkcionářů NSDAP, z Liberce ale uteklo. Došlo i k případům divokého odsunu a lynčování, když se v Liberci objevily tzv. Revoluční gardy. Starousedlíci se ale podle Zdeňka Brunclíka chovali k Němcům slušně. Odsun Němců z Liberce pak probíhal až do roku 1947:

"Ten odsun potom probíhal velmi kulturně, protože Němci dostávali finance ze spořitelny a peníze na cestu. Dokonce i ti, kteří chtěli odejít dřív z Liberce, dostali nějakou částku."

Na Liberecko se po válce vrátilo hodně starousedlíků, přicházeli však i noví obyvatelé. Když prezident Beneš vyzval k osidlování pohraničí, stěhovali se sem lidé z Mladoboleslavska, Trutnovska a okolí Nové Paky. Symbolem poválečného smíření je i nová budova Státní vědecké knihovny v Liberci, na jejíž výstavbu přispěl Česko - německý fond budoucnosti.