Češi a Solidarita

V Polsku si minulý týden připomněli 25. výročí vzniku Solidarity - vůbec prvních nezávislých odborů v zemích bývalého východního bloku. Oslav se účastní řada českých osobností - mezi nimi i bývalý prezident Václav Havel. Co vznik Solidarity znamenal pro tehdejší Československo a jaké vyvolal reakce?

Foto: ČTK

Československou vládu vznik Solidarity vyděsil. Hranice s Polskem byly prakticky uzavřeny. Společnost ale zůstala až na malé výjimky netečná. Hlavní důvod byl vcelku prostý - Češi a Slováci se podobně jako Maďaři vcelku neměli proč bouřit. Životní úroveň byla ve srovnání s Polskem podstatně vyšší, vládl gulášový socialismus, a kdo se bouřil, mohl o ledacos přijít. Reakce většiny veřejnosti byla proto velmi vlažná. Faktem je ale i to, že o dění v Polsku se lidé ze sdělovacích prostředků nic nedovídali.

"Pokud je mi známo, tak ve společnosti až na výjimky Solidarita nevzbudila téměř žádnou reakci. A pokud ano, tak takovou vlažně negativní. Zřejmě na pokyn Moskvy šířily vlády ve všech zemích sovětského bloku propagandu, že Poláci nechtějí pracovat, a proto stávkují. A ostatní země na ně budou doplácet. Tato propaganda v československé společnosti dopadala na poměrně úrodnou půdu,"říká někdejší disidentka Petruška Šustrová.

Bývalý český prezident Václav Havel, foto: ČTK

Českoslovenští disidenti, například Charta 77, polské hnutí podporovali. Ostatně kontakty mezi československými a polskými odpůrci režimu byly časté už před vznikem Solidarity. Legendární byly schůzky na hřebenech Krkonoš na česko-polských hranicích. Mezi lidmi se o situaci v Polsku jen šuškalo a přestože Státní bezpečnost po vzniku Solidarity disidenty mnohem víc hlídala a pronásledovala, podobného výbuchu nespokojenosti se českoslovenští komunisté bát nemuseli. Jak vnímali českou netečnost Poláci? Pokračuje Petruška Šustrová.

"Já jsem s nějakým otevřeným odsudkem nesetkala. Poláci sami říkají, že naše normalizace byla tvrdší než její a dobře věděli, že nějakou pomoc od nás nemohli očekávat. Vedení Československa se nechtělo nikdy Moskvě postavit a i kdyby se o to pokusilo, účinek by byl asi pramalý. Přesto si cení té podpory, které se jim dostalo, tedy od oné hrstky disidentů, kteří projevovali solidaritu, psali a snažili se na mezinárodním foru upozorňovat. Toho si velice vážili."

Jan Kavan

A jak vnímal vznik Solidarity tehdejší emigrant, pozdější ministr zahraničí a předseda valného shromáždění OSN Jan Kavan?

"Byl to čas plný naděje, ale i složité práce. Naděje ale byla tak silná, že to úsilí stálo zato. Já jsem v té době byl v Londýně jako český emigrant, ale spolupracoval jsem s Chartou 77 a dalšími východoevropskými opozičními hnutími v Maďarsku, bývalé Jugoslávii a především v Polsku. Česko-polská spolupráce byla nejsilnější a to nejen tady ve Střední Evropě, ale i v Londýně. Zde jsem spolupracoval s časopisem Anex a především s panem Evgenem Smolarem, se kterým jsme zakládali čtvrtletník East European Reporter. To byl jediný čtvrtletník, který publikoval takřka výhradně texty, které psali disidenti ve svých zemích, nikoli jen texty politologů. Snažili jsme se hnutí disidentů spojit, oni nemohli cestovat a tak návrhy společných prohlášení atd. šly všechny přes Londýn."

Foto: ČTK

Podle Jana Kavana mají myšlenky Solidarity co říci i dnes, 25 let po jejím vzniku.

"Bohužel jsou stále na světě státy, kde člověk nemůže svobodně vyjádřit politický názor, pokud je odlišný od vládního, což je svoboda nutná pro normální fungování společnosti. Pětadvacáté výročí vzniku Solidarity je takovou dobrou připomínkou toho, že boj ještě neskončil. Že bychom měli vyjadřovat solidaritu a účinně pomáhat bojovníkům za lidská práva, ať už jsou kdekoli: na Kubě, v Burmě, v Severní Koreji, a pomáhat jim, aby i tam došlo k evoluční revoluci."