Češka, která vybudovala v Africe už 20 knihoven
Alena Machálková z malé vesnice v Beskydech projela stopem téměř celou Afriku. Cílem byla návštěva knihoven, které vznikly díky jejímu projektu Bookfeeding Project.
Afriku Alena poprvé navštívila díky vysokoškolskému studiu ve Skotsku. Poprvé zamířila do Tanzanie, další zastávkou byl Madagaskar.
„V Antananarivu jsem bydlela u místní paní, která všechny své hosty žádala o malou pomoc v podobě tří anglických knih. Sama sice bydlela v hlavním městě, ale pocházela z venkova, kde její rodina vlastnila nevyužívanou budovu. Tu měla v plánu, až posbírá dostatečné množství knih, proměnit na knihovnu. Pustila jsem se do shánění knížek, a nějak se to, v dobrém slova smyslu, vymklo z rukou. Místo tří knih jsem jich totiž během pár týdnů měla tři sta kilo. Ano kilo!“
Alena popisuje, jak se lidé postupně začali zajímat o to, kam knihy poletí, či proč je vybírá. A tak se začal rodit plán. Spolu s kamarádkou Alena nakonec odjela na malgašský venkov. V jejich závěsu byly stovky knih na cestě různými aerolinkami.
„Na vesnici jsme strávily téměř měsíc. Budova budoucí knihovny potřebovala pár menších úprav, se kterými pomáhala celá vesnice. Děti kreslily výzdobu, otiskovaly své ruce. Místní také vyrobili nábytek, a po několika týdnech byla knihovna na světě.“
První knihovna z mnoha
„I když knihovna na Madagaskaru nebyla úplně plánovaná, tak se stala naší první knihovnou. Následovala knihovna v Keni, a nyní po třinácti letech jich máme dokončených dvacet, přičemž dvě právě stavíme – v Ghaně a Malawi“, dodává Alena.
Po návratu z Madagaskaru tak Alena oficiálně založila neziskovou organizaci Bookfeeding Project s cílem získat další finance, poskytnout robustnější podporu a odpovědnost, jak místním lidem, se kterými knihovny staví, tak dárcům.
„Projekt se postupně rozšiřoval, a zkvalitňoval. Časem jsme se naučili na co si dávat pozor, co kontrolovat a jaké věci vyžadovat v přihláškách. Prvních několik knihoven jsme postavili na základě toho, kde jsme znali lidi, kteří o knihovnu měli zájem. Výhodou bylo také to, že jsem se odstěhovala za studiem do Kapského města v Jihoafrické republice, takže jsem všemu byla blíž a byla jsem schopná více knihoven navštívit i fyzicky, a být s lidmi ve větším kontaktu. A právě kvůli návštěvám knihoven jsem se rozhodla projet Afriku stopem z jihu na sever.“
Není knihovna jako knihovna
Alena doposud stojí u zrodu knihoven ve třinácti Afrických státech. Ale pozor, nejsou to úplně knihovny takové, jaké bychom si představili z Česka: roční poplatek, výpůjční kartička, regály s abecedně označenými hřbety knih, knihy na vypůjčení domů. Alena popisuje rozdíly: „Celý projekt vznikl díky poptávce. Paní na Madagaskaru měla plán, my jsme jí ho pomohly uskutečnit. A právě tohle je pro nás důležité. V africkém pojetí jsou knihovny často spíše vzdělávací centra, ale musím říct, že každý africký stát je úplně jiný, a proto i každá knihovna je svým způsobem unikátní. Knihovny stavíme na základě přihlášek, které vytvářejí lidé, kteří chtějí knihovnu ve své komunitě. Pokud přihláška projde, tak je finančně podpoříme. Výhodou tohoto konceptu, kdy nás lidé musí sami najít a aktivně se přihlásit, je to, že se obvykle hlásí aktivní lidé, kteří mají vizi a plány, a opravdu chtějí svou komunitu podpořit, vzdělávat nebo vytvořit nové ekonomické možnosti.“
Kromě knih se tak v knihovnách pořádají různé workshopy a vzdělávací aktivity, vždy podle toho, co lidé v dané vesnici (či městském slumu) potřebují a chtějí. „V Zambii proběhly workshopy pro ženy na výrobu látkových menstruačních vložek a jejich následný prodej s tím, že ženy tak získají důležitý finanční příjem. Jinde jsme se zaměřili zase na uchovávání potravin a zlepšení potravinové bezpečnosti, jako třeba sušení manga, nebo využívání stromu moringa (poznámka redakce: moringa je strom, jehož sušené drcené listy představují kompletní potravinu, která ve svých výživových hodnotách předbíhá všechny ostatní zelené superpotraviny). V Ugandě se pěstují houby a v Keni zase učí počítačová gramotnost,“ dodává Alena.
I když některé knihovny mají kartičku a vypůjčují knihy domů tak jako jsme zvyklí u nás, většina z knihoven Bookfeeding projektu umožňuje pouze studium na místě. „Některé knihovny jsou součástí škol, takže se o ně starají učitelé. Jiné jsou zase otevřené pouze odpoledne, o víkendu nebo v určitou sezónu, kdy mají lidé čas si do nich zajít. Některé jsou pro studenty, jiné spíše na hraní pro děti, další zase hlavně pro dospělé. Kultura čtení v mnoha zemích není příliš vyvinutá, takže naše knihovny jsou často centrem setkávání, což je ale stejně důležité. Poskytují tak bezpečné prostředí pro děti, mládež nebo třeba ženy,“ vysvětluje Alena.
Knihovna součástí místní struktury
„Naším ideálem je to, že nově vznikající knihovny zapadnou do existujících projektů, a podpoří tak komplexnější snahy místních zlepšit život obyvatel v dané komunitě. Náš model je takový, že neposkytujeme dlouhodobé financovaní. Podpoříme v začátcích, podle toho, co je potřeba: rekonstrukce, vybavení, nákup knih v místních jazycích a podobně. Knihovny se také mohou každoročně ucházet o miniaturní grant, který jim umožní knihovnu nadále vylepšovat.“
Knihovny jsou stejně rozmanité, jako sám africký kontinent. Alena s radostí sdílí: „V tanzanijské knihovně nedaleko města Arusha u Kilimandžára se po škole z místních tříd každý den vyřítí čtyřicet dětí, které se v knihovně učí anglicky. V Keni plánujeme promítat filmy a starší lidé si sem chodí půjčovat romány a detektivky. Právě do této knihovny často jeden tatínek vodil své děti, aby je naučil lásce ke knihám. Dokonce sám, a ostatní následovali, donesl své knihy, které knihovna nadále půjčuje ostatním. Jinde děti samy napsaly své příběhy, které i vytiskly. Děti pak byly nadšené, že jsou autoři a já věřím, že i tohle může být začátkem k budování vztahu ke knihám.“
Příběhů se šťastným koncem má Alena v zásobě hned několik: „Nebo třeba Passi z Madagaskaru, která v patnácti letech začala pomáhat při stavbě knihovny. Její touha po učení byla neuvěřitelná, za ta léta se seznámila s našimi dobrovolníky, učila se a díky kontaktům se jí podařilo získat stipendium v Belgii, kde nyní studuje na učitelku. Po studiích se chce vrátit domů a předávat své znalosti dále. Vedoucí knihovny ze Senegalu nám zase posílají kopie výsledků studentů, protože tři roky po postavení knihovny se jim zlepšily výsledky natolik, že děti z beduínské vesnice nyní mohou pokračovat ve studiu na středních školách ve vzdálenějších oblastech, což dříve bylo spíše výjimkou.“
Do budoucna se Alena a její mezinárodní tým dobrovolníků plánuje zaměřit hlavně na další získávání financí, s cílem mít alespoň jednoho oficiálního zaměstnance a pokračovat v podpoře aktivních a motivovaných komunit. Doposud totiž vše běží na ryze dobrovolné úrovni a obětavosti týmu, který kromě Čechů tvoří třeba i Němka, Jihoafričan či Belgičan . Bookfeeding Project propojuje i české a africké školy, takže nyní probíhá čilá korespondence mezi Ostravou a Sierra Leone nebo Ugandou, propagace diverzity a propojování je tak dalším z budoucích plánů. A Aleniny soukromé plány: „Až nám trochu povyroste miminko, které se zakrátko narodí , tak plánujeme s manželem se odstěhovat zpátky do Afriky, a být všemu blíže. Afrika nám totiž hodně chybí.“
Související
-
Češky v Africe
Jak se žije ženám s českými kořeny v Africe, co je nejvíc překvapilo, co jim chybí a co naopak v původní vlasti mít nemohou, se dozvíte v naší sérii rozhovorů.
