Česká středoškolačka strávila díky AFS rok na škole v Mexiku

Luboš Cingl na návštěvě soudu ve městě Oulu ve Finsku s Evou (ČR), Sarah a Chrissem (Rakousko)

Mezinárodní výměny deseti tisíc studentů ročně ve více než padesáti zemích. Taková je současná bilance jedné z nejvýznamnějších dobrovolnických organizací světa - AFS. V Česku svou činnost obnovila počátkem 90. let minulého století. Dnes zajišťuje pobyty českých studentů v Evropě, Severní i Jižní Americe, na Novém Zélandě i třeba v Thajsku nebo Hongkongu. Rok na mexické střední škole díky AFS strávila i pražská studentka Tereza Koudelková. Více se dozvíte v dnešní rubrice Češi v zahraničí, kterou připravuje Milena Štráfeldová:

Jaroslava Moserová
Jedna z největších světových organizací, která se zabývá mezinárodní výměnou studentů, přitom vznikla ve Francii v r. 1914 jako sdružení dobrovolných řidičů sanitek American Field Service. Její členové v letech první světové války převáželi raněné francouzské vojáky. Ze zkušenosti z polních nemocnic, kde se setkávali zranění ze zemí celé Evropy, vyplynulo, že proti válce lze bojovat vzájemným poznáváním lidí různých národností a kultur. AFS pak po druhé světové válce začala tuto myšlenku realizovat prostřednictvím studentských výměn. Tak se do Spojených států dostala i budoucí lékařka, překladatelka a senátorka Jaroslava Moserová:

Luboš Cingl na návštěvě soudu ve městě Oulu ve Finsku s Evou (ČR), Sarah a Chrissem (Rakousko)
"První výměna, která byla uskutečněná v r. 1947, proběhla mezi Spojenými státy a Evropou. Z Evropy vyjeli mimo jiné i tři Češi. Jedním z těch Čechů byla právě Jaroslava Moserová. Ta potom také po revoluci, v r. 1991, pomohla navrácení AFS do České republiky a vlastně to tu celé znovu vybudovala,"

vysvětluje dnešní dobrovolník AFS Luboš Cingl. Studentské výměny nyní ovšem probíhají oběma směry. Do Česka přijíždějí středoškoláci například z Belgie, Rakouska, ale i ze Spojených států, Japonska nebo Thajska. Rok zde žijí v českých hostitelských rodinách, navštěvují českou střední školu a mnozí z nich se dokonce naučí i dobře česky:

Luboš Cingl s Joonem z belgických Antwerp
"Mám jednu kamarádku Thajku, která tady byla asi před čtyřmi lety, a ta uměla naprosto plynně. Samozřejmě s přeřeky, ale uměla se vyjádřit suverénně. A když uvedu příklad zase z druhé strany, měli jsme tu před dvěma lety Rusku a ta se dokázala naučit česky na komunikační úrovni asi za dva měsíce. Totéž je teď jedna Američanka. Ta na tom taky měla velký zájem, opravdu se ze začátku učila pilně každý den. Za dva měsíce jsme ji vzali na prezentaci na jeden veletrh a tam mluvila naprosto suverénně. Jinak pro studenty z Hongkongu a Japonska obecně platí, když se snaží, tak to samozřejmě jde. Když se chce, tak jde všechno."

Luboš Cingl na návštěvě u kamaráda Maxe v německém Regensburgu
O zahraniční studenty se v Česku kromě hostitelských rodin starají i dobrovolníci jako Luboš. Každý ze studentů tu má svou kontaktní osobu, na kterou se může obrátit s jakýmkoliv problémem. A občas musí řešit i kuriózní situace:

"Jedna slečna z Jižní Ameriky se bála nebo styděla zeptat své rodiny, jak se zhasíná u ní v pokoji, a tak tři dny spala při rozsvíceném světle. A pak ji napadlo zavolat kontaktní osobě a ta jí poradila."

Pro všechny studenty však roční pobyt v Česku znamená velkou životní zkušenost. Poznají zdejší způsob života a kulturu, navážou nové vztahy a mnozí se za svými hostiteli i vracejí:

"Když se vrací, tak jedou spíš za svou rodinou, nežli za námi dobrovolníky. Takže já vím třeba jen o zlomku takových dlouhodobých přátelství. Ale určitě existují."

Naopak z Česka díky AFS vyjíždí do zahraničí ročně asi padesátka studentů. Mají namířeno do Argentiny, Dánska, Kanady, Jihoafrické republiky, Francie, Lotyšska, Malajsie a mnoha dalších zemí. V srpnu 2007 tak na rok odjela do Mexika studentka Gymnázia Jana Keplera v Praze Tereza Koudelková:

"Mexiko bylo trošku náhodou. Já jsem nechtěla Evropu, protože jsem si říkala, že se tam vždycky podívám. Potom jsem vybírala podle jazyka a vybrala jsem si španělštinu, protože jsem si říkala, že za rok se ten jazyk bez problémů naučím."

Co všechno jste uměla ze španělštiny a co jste věděla o Mexiku, když jste se tam vydala?

"O Mexiku jsem měla relativně hodně informací, protože přes AFS jsem dostala kontakt na českou dívku, která tam byla rok přede mnou. A jak jsem na tom byla se španělštinou? Odjížděla jsem tam s tím, že jsem uměla Buenos días, Adiós a Tengo hambre, což je dobrý den, nashledanou a mám hlad."

Kde konkrétně jste v Mexiku pobývala?

"Bydlela jsem v Querétaru, což je město přibližně velké jako Praha a leží dvě a půl hodiny na sever od México City."

A co vaše hostitelská rodina? Jaké to bylo setkání?

"Setkání bylo moc fajn. Na nádraží na mne čekali rodiče s bratrem, jeli jsme domů do centra města a tam mi představili ještě druhého bráchu, takže jsem měla dva sourozence."

Jaké to je, přistát v úplně cizí rodině, s tím, že v ní budete rok žít?

"Já jsem se na to kupodivu hrozně těšila! Tak nějak jsem si neuvědomila, že letím na rok do země, kde se samozřejmě domluvím anglicky, ale místní jazyk neovládám. Ale šlo to celkem snadno. Jediné, v čem byl trošku problém: moje hostitelská maminka neuměla slovo anglicky. Bráchové studovali vysokou školu, táta hodně pracoval, takže jsem obvykle trávila odpoledne doma s maminkou. Ze začátku to bylo tak, že jsme se vlastně obcházely velikým obloukem, abychom spolu vůbec nemusely komunikovat. Nakonec za pomoci slovníku, rukou a nohou jsme se nějak domluvily. Po měsíci už jsem relativně rozuměla a po třech jsem byla schopná komunikovat bez problémů."

To je zajímavé, vy říkáte hostitelská maminka, tatínek a bratří. Jak jste je vlastně oslovovala?

"Tak, jak mi to přišlo přirozené. Mami, tati, bráchům jsem samozřejmě říkala jménem, ale byli to pro mne bráchové. Takže pro mne je to teď jakoby moje druhá rodina."

A stane se, že některá hostitelská rodina si nesedne se svým dítětem a mění se v průběhu roku?

"Občas se stane, ať je zájem sebevětší a obě strany to chtějí, tak si prostě dohromady nesednou. Část studentů mění rodinu. AFS pomůže s tím, že najdou druhou rodinu, a člověk se může přestěhovat."

A co škola? Jak se vám tam dařilo?

"Já jsem vlastně odjížděla po druhém ročníku a mexická střední má jenom tři roky. Třetí rok je už specializovaný. Takže jsem chodila do druhého roku. Řekněme, že úroveň znalostí tam není tak vysoká, takže jsem ve škole byla poměrně napřed. Tak jsem třeba v matematice pomáhala ostatním studentům nebo jsme chodili pomáhat na univerzitu s angličtinou, protože moje střední škola byla s univerzitou jakoby propojená. Já jsem ve škole hrála fotbal za školní fotbalový tým. A vůbec ve škole to byla zábava, protože nás tam vlastně chodilo všech šest cizinců, kteří jsme s AFS v Querétaru byli. Samozřejmě z jiných národů a jiných řečí, abychom se spolu nemohli dorozumívat vlastním jazykem. Tím pádem byla ta zkušenost silnější. Myslím si, že nejsilnější kamarádství, která tam vznikla, byla právě s ostatními studenty, kteří byli s námi na stejné lodi a přesně rozuměli tomu, čím si procházíme."

To má logiku, jak vás ale přijali ostatní spolužáci a profesoři?

"Na téhle škole bylo celkem zvykem, že tam zahraniční studenti jezdí. Přijali nás myslím velmi dobře. I profesoři věděli, že tam budou mít zahraniční studenty. Někteří nás upozornili, že chtějí, abychom v hodinách něco dělali, takže třeba v rámci matematiky nebo fyziky jsme museli pracovat. Ale třeba v dějinách Querétara a Mexika se toho po nás moc nechtělo."

A pokud jde o vzdělání, byl to pro vás cenný, nebo naopak ztracený rok? Když si odmyslíme všechny zkušenosti z toho, co člověk nasbíral...

"Ve školním směru mi to asi moc nepomohlo, protože v angličtině i v dalších předmětech byli mnohem níž než my. Na druhou stranu jsem se toho naučila spoustu o mexických dějinách, nebo i v jiných předmětech, protože jsem měla i hodiny tancování."

Už tady padla zmínka, že i z vás se po návratu stává dobrovolník. Takže chcete pokračovat?

"Určitě. Ta zkušenost nekončí tím, že se člověk vrátí do Čech, ale musí se zase zpátky aklimatizovat tady. Řekla bych, že to je ještě větší šok, nežli když odjede do cizí země. Takže někdy po dvou měsících po návratu jsme měli sraz se studenty. Tam jsme si povídali nejen o tomhle, ale i o možnosti se trošku uplatnit v AFS jako dobrovolník. A mne to zaujalo, protože mne hrozně baví se potkávat se studenty a pomoct jim, aby si ten rok užili tak jako já."