Čím víc jazyků, tím víc slovníků. To už neplatí, máme Wi-Fi, říká šéfka českých tlumočníků v EP Ivana Hlaváčová
Ivana Hlaváčová vede oddělení českých tlumočníků v Evropském parlamentu. V unijních institucích pracovala ještě před vstupem Česka do EU. Jaké vlastnosti musí mít tlumočník? Co je pro něj noční můra? A jak se vůbec k tlumočení dostala?
"Toto povolání jsem si vybrala proto, že mně vlastně od malička zajímalo, jak si lidé mohou porozumět. Ne že by mě tolik bavilo se ve škole učit jazyky, to ne, ale zajímalo mě, jak je možné, že vlastně, když se ten jazyk učíte, tak on není úplně symetrický jako ten váš rodný jazyk. A že vlastně musíte použít jiné výrazy nebo jiný způsob vyjádření, abyste řekla to, co přesně chcete v tom cílovém jazyce. Tlumočník pracuje v pozadí, ale přitom je hrozně důležitý i proto, že musí být jeho vztah s oběma řečníky založený na důvěře. Obě dvě strany, které se spolu chtějí nějakým způsobem domluvit, musí tomu tlumočníkovi věřit, že zachová důvěrnost všeho, co tam bylo řečeno. Většina tlumočení v Evropském parlamentu je nahrávána, takže se můžete podívat do archívu. A to je důležité pro veřejnost ze všech členských států, že si mohou poslechnout, jak jejich poslanci jednali ve výborech, a nebo jak hlasovali na plenárním zasedání, jak argumentovali, co tu vlastně dělají."
Oddělení tlumočníku vede Ivana Hlaváčová od roku 2010. Kolik má Česko a EU tlumočníků?
"Konkrétně v českém oddělení máme sedm stálých tlumočníků. Celkově tlumočníků na stálou smlouvu je asi 250, ze všech jazyků. Používáme ale i služby tlumočníků, kteří jsou na volné noze a těch je zhruba tři tisíce. A českých tlumočníků na volné noze, kteří s námi spolupracují, je zhruba 70. Začínáme většinou s minimální jazykovou kombinací třeba dvěma, třemi jazyky. Potom si přidáváme postupem času další, takže někteří kolegové jich mají třeba osm. V české kabině máme teď třeba polštinu, švédštinu, španělštinu, taky rumunštinu, chorvatčtinu, arabštinu, i ruštinu, ale samozřejmě nejvíc máme těch velikých jazyků, jako je angličtina, němčina, francouzština, italština. Takže všechny tyto jazyky máme obsažené, znamená to, že třeba nemůžeme tlumočit napřímo z maltštiny, nebo z dánštiny, nebo z finštiny. Proto se tlumočí přes jednu další kabinu, přes jeden další jazyk."
Ivana Hlaváčová pracovala v unijních institucích ještě před vstupem ČR do EU. Co ji tam přilákalo?
"Je to pravda, já jsem pracovala jako tlumočnice a překladatelka od roku 1992 v České republice. Pracovala jsem pro různé klienty, tlumočila jsem pro vládu, parlament, ministerstva. Byla to strašně zajímavá práce, nicméně jak se blížilo přistoupení České republiky do Evropské unie a já měla možnost také tlumočit při některých akcích, tak jsem měla veliký zájem v EU pracovat. Takže jsem se akreditovala, a také jsem vyučovala konferenční tlumočení studenty, kteří se připravovali na akreditační zkoušky pro evropské instituce. No a od roku 2003 jsem tady."
Jak vypadalo tlumočení v 90. letech a nyní?
"V té době ještě v podstatě nebyla Wi-Fi. Ta byla velice málo, všechny počítače byly stolní a samozřejmě existovaly laptopy, ale nikam jste si je nepřipojila online, takže tam člověk mohl mít nějaké slovníčky, ale nemohl nic zjistit na internetu. Nosili jsme sebou slovníky, velké knížky, takže čím víc jste měla jazyků, tím víc slovníků. K tomu nějaké vytištěné glosáře, protože všechno bylo na papíře, anebo potom na tom vašem laptopu. No a teď to všechno vypadá jinak, protože všude je Wi-Fi, nemusíme sebou nosit slovníky, máme nějaké digitální zařízení, co potřebujete si většinou najdete na internetu přes vyhledávač, který používáte. No a máte takto přístup ke všem možným jazykovým databázím, terminologiím a tak, takže hledání terminů je mnohem jednodušší."
Jak zdůraznila Ivana Hlaváčová, tlumočník musí být zvídavý a zajímat se o země, z jejichž jazyků tlumočí.
"Chce to, aby člověk byl přirozeně zvídavý, aby ho to bavilo, aby se rád učil nové věci a musí také pečovat o sebe. Potřebuje nějaké koníčky nebo nějakou činnost, kde se může odreagovat. Někdy se stává, že tlumočíme dramatický obsah, když tlumočíte například nějakého svědka násilí a nebo člověka, kterému hrozí z důvodu jeho politického nebo osobního přizvědčení nějaký trest, a mluví o tom, co se kde děje, tak vlastně vy se k tomu člověku snažíte přiblížit. Vy chcete s ním souznět, abyste mohla co možná nejlépe porozumět tomu, co chce říct a pak spolu s ním prožíváte to jeho trauma. Nejhorší je, když z nějakého důvodu nerozumíte. Když nerozumíte proto, že není slyšet, že je špatně slyšet, že v okolí je hluk, že je špatné spojení v případě projevu na dálku. Tak to jsou akustické důvody. Když opravdu nerozumíte, tak řeknete, bohužel není rozumět. Tlumočník nesmí hádat."
Tlumočíte předsedy vlád, monarchy, papeže, jste u zdroje. Jaké bylo v průběhu let zajímavé tlumočení?
"Samozřejmě Václav Havel. Václav Havel zůstal velikou osobností, dokonce i budova parlamentu se po něm jmenuje ve Štrasburku. A tady v Bruselu má v parku svoji lavičku. Ale z poslední doby to bylo české předsednictví a to bylo pro mě takovou velkou radostí a takovým zadostivučením, protože jsme ukázali po těch necelých 20 letech, že jsme opravdu vyspělá evropská demokracie, že jsme země, která je schopná dosahovat konsenzu, hledat partnery. A byli jsme chváleni za to, jakým způsobem to předsednictví bylo vedeno, že jsme byli opravdu velice schopní a efektivní. Takže to mě naplnilo hrdostí, to jsem byla velice ráda."
