Daniel Matejča: excelentní houslista na skateboardu
Devatenáctiletý Daniel Matejča je v Česku vnímán jako zázračné dítě. Vystudoval pod dozorem a taktovkou legendárního pedagoga profesora Ivana Štrause a na housle hraje už od svých čtyř let. Publikum nepřestává ohromovat svým podáním Bacha i jiných kusů od známých klasiků. Pod maskou seriózního a vážného zevnějšku se ale skrývá skateboardista, fanoušek hip-hopu a cestování.
Ty pocházíš původně z Liberce. Jaké to tam je, jak se ti tam vyrůstalo?
Vždycky jsem měl to město rád a pořád vlastně mám. Velmi rád se tam vracím zpátky a mám tam skvělou podporu od obou rodičů, kteří jsou také muzikanti a pracují v libereckém orchestru, v opeře. Už jako velmi malý jsem v Liberci začal navštěvovat základní uměleckou školu a pořád ještě odtamtud mám určitou podporu. Teď tedy žiju v Praze a studuji na Akademii múzických umění, ale pořád je pro mě domov Liberec. Velmi si vážím toho, že je to moje rodné město.
Jsi houslista, ale co na svém nástroji máš nejradši, oproti ostatním?
No asi to bude ta šířka repertoáru, který jsem na housle schopen zahrát. Můžu hrát od Bacha po Haydna, od Šostakoviče po Bartóka, což jsou moje oblíbené kousky. Celé 20. století v hudbě je vlastně moje oblíbené. Ale také mám na houslích rád tu barvu jejich zvuku a jejich postavení v takové té pomyslné hierarchii hudebních nástrojů. Housle stojí úplně navrchu a působí jako vůdce, jsou vlastně lídr všech ostatních nástrojů.
Vím, že tvým dlouholetým mentorem je profesor Ivan Štraus. Jaký je váš vztah? A měl jsi někdy i jiné mentory?
Pracuji s ním od svých šesti, možná sedmi let až dodnes. Máme spolu úžasný vztah, asi právě proto, že mě učil už když jsem byl malý. Občas mi to připadá jako vztah mezi dědečkem a vnukem. Ale máme spolu výbornou chemii, podobné názory a všechno funguje skvěle. A nejdůležitější je samozřejmě, že máme stejný hudební vkus, takže všechno s ním je úžasné. A i když jsem měl v životě spoustu různých učitelů, včetně těch ze škol v Itálii, tak nikdo mi nedal tolik co profesor Štraus.
Když mluvíš o školách v Itálii, máš nějaké oblíbené místo v zahraničí, kde by sis rád zahrál? Oblíbený sál, oblíbené publikum?
To je těžké říct. Každé publikum je jiné a člověk si musí zvyknout na způsob jakým reagují. Například diváci v Japonsku jsou úplně jiní než ti v Maďarsku. Je to pokaždé kompletně jiná atmosféra, když skončíte a publikum nějak reaguje. Ale moje nejoblíbenější bude asi Francie. Účinkoval jsem tam na Eurovision Young Musicians v orchestru. A byla to asi největší síň ve které jsem kdy hrál, což asi zveličuje celý ten zážitek. Ale především všichni nám tam fandili a byli hlasití a velmi jsem si to užíval.
Máš nějakou oblíbenou hudbu, se kterou vystupuješ?
Vždycky jsem měl rád Šostakovičovo první houslové concerto, takže to je určitě volba číslo jedna. Ale poslední dobou jsem si vyvinul takový zvláštní vztah s Bélou Bartókem. Nedávno jsem se naučil jeho sonátu pro jedny housle a řekněme, že je specifická. Moje máma mi vždycky nadává, když se ji snažím doma trénovat. Není to prostě nejjednodušší kousek na poslouchání, ale já si ji oblíbil. Nezajímá mě příliš reakce publika, prostě si ji užívám. Je velmi výjimečná a extravagantní.
Když zrovna necvičíš hudbu, co děláš? Máš vůbec nějaký volný čas?
Když chci, tak si volný čas najdu. Rád experimentuji s jinými nástroji, takže pořád zůstávám u té hudby. Ale je to pro mě odpočinek, je to jiný styl muziky. Navíc, když Česko zasáhl koronavirus, tak jsem si našel zálibu ve skateboardingu. Je to vlastně úplně opačný svět k tomu, který znám normálně. Což je pro mě pozitivní, můžu si trochu vyčistit hlavu od té přísné kultury klasické hudby.
Letos tě čeká mnoho vystoupení, včetně toho na Pražském jaru. Těšíš se na některé z těch vystoupení nějak víc?
Na Pražském jaru jsem hrál se svým kvartetem, což je zase něco trochu jiného oproti sólovému hraní. Člověk se musí zvládnout zkoordinovat s dalšími lidmi a musí trochu upustit od toho, že ovlivní všechno. Náš smyčcový kvartet jsme založili vlastně nedávno a bereme ho jako odkaz profesora Suka, který v tomhle kvartetu hrál a dal nám své svolení, abychom pokračovali pod původním názvem. Kvartetovou hudbu si užívám stejně jako tu sólovou.
Rozhovor s Danielem Matejčou v angličtině si můžete poslechnout zde:
Daniel Matejča on coming into his own and developing his craft
Související
-
Tváře české hudby
Vedle velikánů „klasiky“ nabízí současná česká hudební scéna jazzmany, filmové skladatele a skvělé interprety světové úrovně.
