Do Jihlavy se sjeli čeští exiloví dokumentaristé
Řekne-li se český film v exilu, každému z nás se nejspíš vybaví jména Miloš Forman nebo Ivan Passer. Slavní čeští režiséři tzv. nové vlny ze 60. let se dokázali prosadit i v tvrdé světové konkurenci. Jak ale vypadá tvorba českých exilových dokumentaristů? To se minulý týden pokusil ukázat Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě, který do letošního ročníku zařadil i sekci nazvanou "do exilu".
Filmy českých exilových dokumentaristů sotva znají i odborníci, kteří se dějinami filmu soustavně zabývají. A pro běžného diváka je tato oblast filmové tvorby velkou neznámou. 9. ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů, který v Jihlavě probíhal na konci října, proto do svého programu zařadil i speciální několikadenní sekci, která se český filmový dokument v exilu snažila zmapovat. Dramaturgicky ji připravil filmový historik a autor knihy Český film v exilu Jiří Voráč:
"My jsme se snažili v té sekci představit exilový dokument v reprezentativním vzorku, jednak z hlediska doby, kdy ty filmy vznikaly, takže je tu zastoupena pomnichovská, poúnorová i posrpnová generace, a jednak z hlediska formátu, žánru a témat, která exilový dokument reflektoval. Takže tu na jedné straně jsou kupříkladu publicistické magazíny Etnické televize, která fungovala v Kanadě, a na druhé straně poetický dokument Vojtěcha Jasného."
Během čtyř panelů, které na úvodní dílnu Jiřího Voráče navazovaly, tak mohli diváci vidět například krátký snímek Jiřího Weisse z roku 1943 Stíhač o českých pilotech v RAF za 2. světové války nebo dva díly Československého týdeníku natočené ve Velké Británii ve stejném roce:
"Já sám jsem byl docela překvapen tónem a dikcí dokumentů zpravodajů z 2. světové války, které vznikaly ve Velké Británii. Především tím, že to byly filmy, které zdůrazňovaly kontinuitu exilové vlády prezidenta Beneše. V tomto smyslu to vlastně byly politické dokumenty, které měly hlavně sloužit k tomu, aby upozorňovaly na okupovanou vlast. Druhá věc, která mne u těch válečných zpravodajských dokumentů velmi překvapila, bylo to, že byly velmi vtipné. Je úžasné, že ty komentáře byly schopné v sobě integrovat vtipné poznámky, třebaže mluvily o velmi vážných věcech."
V Česku je dosud málo známá i filmová tvorba Alexandra Hackenschmieda. Jde přitom o jednu z nejvýznamnějších osobností meziválečné české filmové avantgardy, spolutvůrce slavného snímku Erotikon režiséra Gustava Machatého, autora řady amerických dokumentárních filmů, multiprojekcí a IMax snímků pro světové výstavy. Hackenschmied už před 2. světovou válkou odešel z Československa a ve 40. letech se už jako Alexandr Hammid natrvalo usadil ve Spojených státech. Jihlavský festival v sekci do exilu představil jeden z jeho nejproslulejších filmu Izrael - dobrodružství
Překvapením pro diváky v Jihlavě byly snímky českého fotografa a filmaře Václava Reischla, který po srpnu emigroval do Německa:
"Dělal jak hrané filmy tak dokumenty a celá jeho tvorby nese avantgardní nebo experimentální rysy. Tyto dva dokumenty, čili Kolín volá Káhiru a Park, jsou zvláštní tím, jak jsou velmi netradiční. Kolín volá Káhiru konfrontuje banální telefonický rozhovor dvou německých maminek s obrazy války v Perském zálivu. Park je časosběrný dokument, který vznikal přes deset let. Zachycuje dějiny jednoho parku a zároveň německé dějiny v 80. a na počátku 90. let. To vše v délce šesti minut."
Jihlavský festival v sekci do exilu uvedl i snímky významných českých dokumentaristů Vojtěcha Jasného, Jany Bokové, etnické dokumenty Dagmar Táborské z Kanady nebo film o pražském Židovském muzeu, na kterém se podílel Arnošt Lustig. Světovou premiéru měl v Jihlavě i devadesátiminutový dokument Občan Havel jede na dovolenou, který natočil exilový spisovatel a scénárista žijící ve Spojených státech Jan Novák. Snímek mapuje Havlovu cestu po Československu v roce 1985, během níž byl jako disident sledován tajnou policií a opakovaně vyslýchán. Jedná se vlastně o jakousi retrospektivu československého disentu:
"Vzniklo to tak, že jsem si kdysi v Americe přečetl zprávu Václava Havla, jeho dopis generálnímu prokurátorovi, kde popisuje svůj pokus o dovolenou v létě roku 1985. Bylo to tak krásně napsané, tím svým komplikovaným havlovským stylem velice suše a faktograficky popsal neskutečně absurdní věci. Od té doby mi to vrtalo hlavou, a když se mi naskytla příležitost začít dělat filmy se synem, tak jsem si na to vzpomněl a řekl jsem si, že by to mohlo být osnovou dokumentárního filmu. Samozřejmě pokud by se nám podařilo zrekonstruovat tu cestu a najít lidi, což jsme udělali v létě 2004. A zjistili jsme, že všichni zúčastnění jsou na těch samých místech, kde byli před dvaceti lety, v těch samých chalupách. My jsme je tam odchytili a natočili film,"
vysvětlil Jan Novák. K jeho filmu se pak mezi diváky rozpoutala debata. Na názor jsem se zeptala jednoho z mladých návštěvníků festivalu
"Já jsem přišel ani ne tak na občana Havla, jako na Nováka. Je to podle mého názoru takový trošku amatérský, nicméně milý film."
Jiný názor však měla jedna z nejslavnějších českých filmových dokumentaristek Helena Třeštíková:
"Já mám pocit, že to je film viděný americkými očima, speciálně realita 80. let, která pro nás není tak vzdálená. Vidím, jak pana Nováka fascinuje spartakiáda, boj a zrno a podobné archivy. A samozřejmě ta neuvěřitelná mašinérie StB, která je na tom příběhu pana Havla dobře dokumentovatelná. Já si myslím, že to je strašně zajímavý a dobrý film a že to možná připomene, co jsme prožili. Nejenom Američanům, pro které to bude taková zvláštní bizardérie, ale třeba i dnešním mladým lidem, kteří se v té době narodili, a kteří ji tak mohou vidět v různých souvislostech, o kterých možná ani neslyšeli. Čili já myslím, že to je výborné."
V rámci sekce do exilu proběhla na jihlavském festivalu i panelová diskuse na téma Exilová zkušenost jako inspirace dokumentu. Zúčastnili se jí například filmaři Jana Boková, Ivan Fíla a Václav Reischl nebo český exilový básník Petr Král.
