Na nadcházející volbu prezidenta republiky lze pohlížet z nejrůznějších úhlů. Většinou se v této souvislosti hovoří o tom, že v sázce je budoucnost vládní koalice. Zdeněk Vališ ale soudí, že volby působí bolení hlavy některým lidem i z jiného důvodu.
Nářky znějí ze všech stran. Místo vážné diskuse jsme prý svědky nedůstojných hrátek politických stran. Ani v případě přelomové volby nové hlavy státu nejsou strany s to opustit zaběhanou logiku pouhého mocenského boje. Ne že by ti, kdo si takto zoufají, neměli velký kus pravdy. Asi se skutečně příliš staráme, ke které politické straně kandidát přísluší, kterým jiným stranám vadí a nevadí, kdo z konkurenčních poslanců a senátorů by ho mohl za jistých podmínek podpořit. Přitom v roce, kdy Česko bude stát tváří v tvář mezinárodním i vnitřním výzvám by asi skutečně měla politická reprezentace usilovat o odložení žabomyších válek a dosažení kompromisu v důležitých otázkách.
Vladimír Špidla (zleva), Jaroslav Tvrdík a Cyril Svoboda, Foto: ČTK
Shodou okolností už druhý den po prvním kole prezidentských voleb by měl Parlament projednat žádost Spojených států o vyslání českých vojáků do války s Irákem. Potíž je v tom, že v samotných nářcích nad zkažeností politické scény zaznívají tu a tam dosti falešné tóny. Někteří komentátoři a analytici najednou zjišťují, že pravomoci českého prezidenta jsou poměrně silné a že je může razantně využívat nová hlava státu. Kde jsou ty časy, kdy ti samí komentátoři tvrdili, že prezident má jen minimum pravomocí a pokud by byly ještě omezeny, stala by se hlava státu už jen nějakým ceremoniářem a kladečem věnců. Tehdy také byly návrhy sociálních a občanských demokratů na změnu Ústavy ohledně pravomocí považovány za ryze účelové, v podstatě za osobní útok na Václava Havla.
Český prezident je ale podle Ústavy opravdu silným hráčem v politice, i když v povědomí široké veřejnosti bývají jeho pravomoci redukovány především na udílení milostí. Jeho pozice je tak silná, že přinejmenším v Evropě je mezi zeměmi s neprezidentským politickým systémem Česká republika raritou. Přitom za své činy s výjimkou velezrady nenese hlava státu odpovědnost. V Česku může prezident, bude-li chtít, prostě zablokovat vládu, ztížit výkon zahraniční politiky či rozbíjet schůze Parlamentu. Může jmenovat armádní velitele v rozporu s představou vlády či ministra obrany. To se stalo zrovna nedávno v případě nového náčelníka generálního štábu.
Václav Havel se loučí, Foto: ČTK
Rovněž v ekonomice, ačkoliv se to nezdá, patří prezident mezi nejsilnější hráče. Jmenuje bankovní radu České národní banky. A ústřední banka má v Česku vliv na ekonomiku srovnatelný s vládou. Je to prostě čtvrtý pilíř moci ve státě. V živé paměti je dosud ostrý spor mezi vládou a prezidentem při jmenování současné bankovní rady. Stejně konfliktní byly vždy v tomto ohledu Havlovy vztahy s ODS. A ještě jednou mohutnou sílou disponuje prezident: jmenuje soudce Ústavního soudu. Právě letos končí funkční období většině z nich. O podstatném složení Ústavního soudu na dalších deset let už tedy bude rozhodovat nový prezident. Nelze se proto divit, že některé lidi jímá úzkost a děs z toho, že nový prezident se při výběru kandidátů na různé důležité funkce bude řídit jinými kritérii a naslouchat spíše jinému okruhu osob než Václav Havel. Že zkrátka končí mnohaletá éra určité vlivové skupiny. Odtud lze také zaznamenat ony falešné tóny v nářcích nad přípravou prezidentské volby. Odtud najednou ta dojemná starost o velké prezidentské pravomoci, které před tím nevadily, naopak vyhovovaly.
