Filip Topol zamilovaný do zimy

Filip Topol je hudebník, je známý jako frontman skupiny Psí vojáci, zpěvák, klavírista a skladatel. Ví se o něm, že pochází ze spisovatelské rodiny - jeho bratr Jáchym Topol patří mezi nejúspěšnější současné prozaiky střední generace, otec Josef Topol ovlivnil jako dramatik tvář českého divadla 60. let. Jak uslyšíte v dnešní Knihovničce Radia Praha, také Filip Topol příležitostně vstupuje na pole literatury.

S Filipem Topolem se setkáte nejčastěji na koncertech skupiny Psí vojáci. Na autorských čteních jen velmi ojediněle. Přesto jsme tuto možnost před několika týdny v kavárně pražského Švandova divadla měli. Filip Topol vybral Karla Klenotníka cestu na Korsiku, která vyšla v nakladatelství Maťa v souboru s dalšími dvěma texty. Pustil se do čtení pěkně od začátku a četl a četl - a četl, až přečetl autobiografickou novelu do konce.

Mě na vašem čtení zaujala ta obrovská chuť, s jakou jste to četl. Těší vás číst své texty?

"To je strašně přímočará otázka. On je rozdíl, když si to čtete sám doma, což právě nedělám, a potom když se z toho stává nějaká performance nebo představení. Je to taková, když to přeženu, dramatizace toho textu."

Jak často čtete takhle veřejně?

"Málo, málo. Třeba s tím Karlem Klenotníkem, kterého jsem četl ve Švandově divadle, to byla tak čtyři čtení..."

S Filipem Topolem jsme se sešli v nejmrazivějších dnech letošní zimy, kdy praskající zmrzlá voda vyháněla dopravu z centra Prahy. Filip Topol představil všechny tři texty, které nové vydání obsahuje.

"To Mně 13, to bylo v roce 1979, to je fakt autentický text z té doby, Klenotník je rok 1999 a Zápisky milencovy jsou o dva roky pozdější, tak 2001."

Určitě se liší výrazně důvody, proč jste jednotlivé texty psal, právě proto, že píšete takhle příležitostně...

"To Mně 13 je deníkový záznam, z toho věku. Klenotník byl v období celkem těžkém, když to řeknu polopatě, tak jsem málem umřel, byla taková operace slinivky... To bylo zamyšlení nad tou poutí vůbec. Já jsem měl taky takovou textovou postavu Kilián Nedory, to byla píseň, to bylo moje alter ego, nešťastník, sebedestruktivní, který toho od světa už moc nečeká. A jak se ten život zhoupnul, narodila se nová, konstruktivní postava. Klenotník, takový spíš objevitel života, hledač... tak z toho vyplynulo takové zamyšlení... nad životem - ha - ha - ha.

A Zápisky milencovy, to už je taková pohádka spíš, jenom taková báseň v próze, bych řekl. Která vznikla z úplně realistického zážitku, protože já jsem mohl pobývat měsíc v Hamburku, měl jsem půjčený ateliér pana Koblasy, kde jsem mohl skládat, a v tom ateliéru byla šílená zima. To bylo taky v lednu, celý leden. Tam jsem se zamiloval do zimy. Což je dneska trošku kacířské prohlášení!"

Je známá věc, že jste z rodiny, kde se dědí literární talent. Vnímal jste to někdy jako závazek?

"Ne, ne, ne, v žádném případě. Pro mě je opravdu primární hudba. A tím mám pocit jsem svobodnější od bratra a od tatínka, protože já když se pustím do psaní, tak je to pro mě taková vyloženě kratochvíle. Teď právě píšu novou prózu a to je ten dar, že nikam nespěchám. jedno nakladatelství mě třeba vyzvalo, že mi dá nějaké peníze a abych do roka odevzdal prózu. Tak jsem to odmítl. Za prvé ty peníze zas nebyly tak úžasné a za druhé právě ten svazek smlouvy, že do roka musím napsat prózu, tak to ne. Takže jsem v tom svobodný velmi."

V závěru novely Topolův hrdina Karel Klenotník skutečně dorazí k moři. Zde tváří v tvář živlu zažije osvobozující přijetí svého života. Pozná samotu jako pozitivní možnost.

"Existují v češtině dvě slova: samota a osamělost. Samotu vnímám velmi pozitivně, že člověk není imrvére vystavován nátlaku nějaké řeči. Samota je myslím dobrá. A ta osamělost má taky něco do sebe, ale už je to mnohem hlubší. To už vydrží opravdu jenom takoví samorosti, ta je horší. Já jsem si to tak stručně zdefinoval, že osamělost, nebo i ta samota dejme tomu, že je dost bídná večer, ale ráno zaplať pámbu za ni. - Myslíte že to vyznělo nějak tragicky? Ne. To je spíš smíření se sám se sebou."