seriál

19) Jáchym Topol: Chladnou zemí

Jáchym Topol, foto: Vojtěch Havlík, archiv ČRo
0:00
/
0:00

V roce 2009 napsal novinář, básník, hudebník a spisovatel Jáchym Topol svou novelu Chladnou zemí. Během 10 let od svého vydání se tahle knížka dočkala překladů do 20 jazyků a autorovi přinesla i dvě prestižní ocenění – Cenu Jaroslava Seiferta a také cenu britského PEN klubu.  Nejen proto jsme jí vybrali do dalšího dílu našeho cyklu o českých knihách, které musíte znát.

Zdroj: nakladatelství Torst

Naším hostem je sám spisovatel Jáchym Topol. Aniž bychom posluchačům prozrazovali úplně všechno, o čem je kniha Chladnou zemí?

„Vždycky jsem tvrdil, že je to milostný román, protože se hrdina na krátké ploše románu třikrát silně zamiluje. Tím jsem ale trochu prchal před jakousi politickou naléhavostí, protože román se dotýká historie vyvražďování lidí střední a východní Evropy za druhé světové války a za stalinismu. Ale je navlíknutý na současný milostný příběh.“

Jaké poselství jste měl na mysli?

Civilní oběti v Bělorusku během 2. světové války,  foto: Bundesarchiv,  Bild 146-1970-043-52 / CC-BY-SA 3.0

„Nemůžu říct, že bych mluvil o nějakém poselství. Já jsem psal z  úžasu, protože jsem to psal v době, která byla blíž té popřevratové listopadové době, kdy jsme se ze socialistické gubernie změnili v rovnoprávnou zemi a já jsem pořád říkal: Jsme ten východ, jsme ten západ a zjistil jsem, že Bělorusko, slovanská země nedaleko od nás, která měla před válkou deset milionů obyvatel, jako Československo, prošla nacistickou a stalinistickou historií tak strašně krutě. V Československu za války zahynulo 300-350 tisíc lidí a v Bělorusku asi 4 miliony. Obyvatelé tam byly vystaveni tak strašnému teroru, o kterém my Čechoslováci, Češi, Středoevropani, nemáme ani tušení. Ta historie je ale živá doteď. Proto se tím zabývám, proto mě to fascinuje.“

Co bylo impulsem k té knize?

Bělorusko,  foto: Konrad Lembcke,  Flickr,  CC BY-ND 2.0

„Impulsem bylo, že jsem se dostal do Běloruska a dostal jsem se tam na základě faktu, že Běloruští bohemisté a studenti začali vydávat českou literaturu. Vydali tam pár českých knih a sborník, ve kterém vyšly texty mého bratra Filipa, táty Josefa a mě Jáchyma. My jsme vždycky odmítali v Čechách společně vystupovat jako nějaká cirkusová trojčlenná nestvůra. V Bělorusku mě to přišlo tak strašně bizarní, že jsem byl pro. Když jsem se tam dostal, tak jsem se bavil se skvělými inteligentními lidmi, kteří vlastně žili v totalitě. A Václav Havel v roce 2005 prohlásil, že Bělorusko je poslední evropská totalita, to prohlásil před patnácti lety. Je to zem, kde už tehdy, stejně jako dneska byli političtí vězni, oponenti byli zabíjeni. Já jsem se tam ocitnul a byl jsem najednou jako v Jiříkově vidění, byl jsem z toho naprosto šokovaný. Z toho tichého teroru, který tam je. Ještě se mi tam povedlo zůstat déle, než jsem měl. Jako novopečený zápaďák jsem na to kašlal. Žil jsem tam mezi disidenty a najednou mi ulítlo letadlo, a já jsem se ocitnul v hrozné zimě na takovém letišťátku, kde jsem trávil den a noc a kde jsem nepil a nekouřil a tím ušetřil peníze na lístek do Berlína. A za celý ten den a noc jsem tam propadl paranoidnímu záchvatu, že mě sebere Lukašenkova policie. Ale u mě se ty záchvaty mění v prozaické záchvaty, takže jsem si tam popsal notýsek kostrou děje a to pak vykvetlo v román Chladnou zemí.“

Čím vás oslovil právě Terezín?

Terezín po povodních v roce 2002,  foto: Jan Zejda,  archiv ČRo

„Já jsem tam tehdy jezdil jako novinář Respektu, protože Terezín vypláchly hrozné a dramatické povodně v roce 2002. Já jsem tam jezdil a psal o tom. Tehdy byla veliká evropská snaha Terezín zachránit, protože jako město utrpení za války a jako židovské ghetto, jako koncentrák, jako popraviště, které je v každé učebnici v každé střední škole. A právě v Bělorusku se o těchto místech mordů a poprav neví. Jsou tam totiž jiné, daleko větší. Nicméně, já jsem se Terezíně setkával s mladými lidmi. Byl jsem taky mladý a potkával jsem tam ještě mladší lidi, všelijaké teenagery hlavně ze západní Evropy. Byly to vlastně lidi třetí, čtvrté generace holokaustu, které najednou Terezín přitahoval nějakou temnou magií, protože tudy prošli jejich předci. Oni tam jezdili jako na brigády, bydleli tam spolu, bavili se o těch traumatech, hulili trávu a vedli takové nespoutané společenství. Tam jsem narazil na bolavou věc, na duše mladých lidí dodnes rozbolavělé hrůzami holokaustu. Zjistil jsem, že na to existuje speciální psychologická škola a že se o to v západní Evropě spousta lidí zajímá. Dalo mi to teda zážeh k tomuto románu, který jsem se snažil psát, jak zdůrazňuji, jako moderní milostný román i jako černou grotesku. Pak jsem narazil na to, že si o tom nemohu dovolit psát, protože jsem to neprožil a využívám utrpení lidí k nějakému smíchu. Za mě se pak postavili spisovatelé jako Ivan Klíma, Arnošt Lustig, kteří v mládí tím Terezínem prošli, takže jsem potom měl radost, že se mě zastali. Rozhodně jsem nikomu nechtěl ublížit nebo plivat do ran.“

Masové hroby v běloruském Kurapaty,  foto: Andrej Kuźniečyk,  Panoramio,  CC BY-SA 3.0

V té knížce píšete o masových hrobech v Bělorusku, o místech těch masakrů, o počtech obětí, to všechno odpovídá skutečnosti? Jsou to všechno historická fakta, nebo je něco z toho fikce?

„Ty fakta, která tam člověk nachází, když si to dneska googluje, jsou opravdu pro Středoevropana otřesné a nové, ten obrovský komunistický podvod je nezměrný a vidíme na něm dneska, že co se děje, sahá až do teď. Není to tedy dávná minulost. V Bělorusku byly za nacismu vyvražděny ne dvě vesnice nebo několik vesnic jako v Československu Lidice, Ležáky, ale celkem třeba pět tisíc, šest tisíc vesnic a vesniček. Ta nezměrná lež je v tom, že nebyly vyvražďovány pouze Němci, ale na vyvražďování se podílelo spousta obyvatel postsovětských republik, což bylo samozřejmě po válce uklizeno.“

Hlavní postava té knihy vlastně nemá jméno, proč?

Jáchym Topol při prezentaci knihy Chladnou zemí,  foto: Luděk Kovář,  Wikimedia Commons,  CC BY-SA 3.0

„Je to takový prosťáček. Já jsem rád, že jste si toho všimnul, protože otázky byly: jak je teda starý, když spí s těma holkama? Opravdu nechlastá? A takový. Je to prostě takový podivný člověk a já jsem mu nedal jméno, protože si myslím, že je takový jako duch. Démon prostoty a naivismu.“

Ta kniha otevírá otázku jak přistupovat k místům, kde se v minulosti staly tragédie, ať už jsou to místa v Bělorusku nebo v Terezíně. Máte na to svojí odpověď, mělo by se to zakonzervovat v té podobě, v jaké to bylo? Není Vám proti mysli, když se tam někdo snaží podnikat, vydělávat, přitahovat pozornost, tak jako například hrdinové vaší knihy v Terezíně?

Minulost je v Bělorusku stále živá,  foto: David,  Flickr,  CC BY-NC-ND 2.0

„Tak tahle otázka zase ohledává hranice území, kde my, současní Češi jsme a žijeme. Já myslím, že v Holandsku, ve Francii se tyto problémy neřeší, tam byla historie svobodně propíraná, propátraná. Druhá světová válka je něco na úrovni Julia Césara, když to přeženu. Ale čím víc jste na východ, potom v Polsku, na Ukrajině, v Bělorusku, tam všude je minulost živá a strašná. My tu minulost nemůžeme úplně zakonzervovat, polepit a opustit. Je to bolavá otázka, kterou budou řešit i další generace.“

Když tu knížku čtete s odstupem 11 let, změnil byste na ní něco?

Zdroj: nakladatelství Torst

„Vůbec nic. Teď jsem si jí vzal do tramvaje, abych byl připraven. Já ale ty své starší knížky nemůžu číst. Já pak nepřetržitě opravuju. Zkracuju věty a vysvětluju a tu energii si radši nechám na nějakou další knížku, bude-li.“

Setkáváte se se čtenáři, kteří třeba části knihy nepochopili tak, jak jste je zamýšlel?

Timothy Snyder,  foto: Ot,  Wikimedia Commons,  CC BY-SA 4.0

„Já jsem měl na tuto knížku obrovskou odezvu. Přes asi 8 lety vyšla ve Skandinávii. Vyšla v Anglii, Francii, Německu, všude možně a reakce byla veliká. Měl jsem zvláštní štěstí, což je cynismus, protože my tady mluvíme o obrovských věcech, vyvražďování a masakru. Tehdy začal zdvíhat hlas americký historik Timothy Snyder. Nedávno vyšla jeho kniha Krvavá země, kdy on popisuje a touto zamlčenou historií střední a východní Evropy se zabývá. A o mě v Británii psali jako o fantasmagorickém hlasu z této linie Timothy Snydera, a to mi musím cynicky říct, že všude pomohlo  k zájmu a k prodeji. A teď, kdy je rebelie v Bělorusku a lidé tam znovu protestují a jsou mlácení a trápení, tak kniha v Německu znovu vyšla a byla z ní hra. Nejvíc kritických hlasů bylo z Běloruska, kde mí kamarádi, kteří mě tam všechno ukázali a vysvětlili, nechtějí být z politických důvodů vůbec jmenovaní a mezi nimi byli kritické hlasy. Já to beru tak, že ti lidi čtou, jak jim nějaký zápaďaček z Čech vomazuje jejich historii, takže k tomu mají komplikovaný vztah. Já tam používám hrozné zjednodušení a tak dále.“

Psí vojáci,  foto: ČT

Jáchym Topol se narodil v roce 1962, jeho tatínek Josef Topol byl básníkem a dramatikem, sám Jáchym Topol v 80. letech psal texty a zpíval v undergroundové kapele Psí vojáci, ještě před dvěma lety v rozhovoru pro Právo mluvil o tom, že rád píše o lidech na okraji, protože i on cítí jako člověk na okraji, když spolu mluvíme na konci roku 2020, cítíte se tak stále?

Zdroj: nakladatelství Torst

„Vždycky jsem se tak cítil. V mládí to bylo dané tím životem v undergroundu, patřil jsem do generace lidí, kteří byli rovnou zakázaní, a za básničky jsme dostávali rovnou pár facek. Dnes během pandemie a teroristických útoků myslím, že na okraji jsme více méně každý.“

Kdybyste měl vybrat jednu svou další knihu, kterou byste našim posluchačům doporučil, která by to byla?

„Já to mám jednoduché, svoje děti mám rád taky všechny, ale nejvíc péče potřebuje to nejmenší. Takže Citlivý člověk je moje zatím poslední próza a myslím si, že ta plachost, kterou ze mě cítíte, tam je. Citlivý člověk je moje poslední kniha a troufnu si jí doporučit.“

klíčové slovo: