Jáchym Topol fantasmagoricky o srpnu 1968

Český prozaik Jáchym Topol se v novém románu Kloktat dehet stejně jako v předchozí Noční práci vrací k tématu sovětské okupace. S traumatem osmašedesátého roku Topol účtuje metodou brutální grotesky, která vyústí v rozpoutání třetí světové války v české kotlině. Kniha zvítězila v anketě Lidových noviny Kniha roku 2005, výsledek ale někteří kritici zpochybňují. V každém případě Kloktat dehet patří mezi nejpozoruhodnější prózy poslední doby.

Příběh těch bezprizorních chlapců, kteří žijí v sirotčinci v Siřemi a jichž se později ujmou dva frontoví vojáci, vyžlata a Baudyš - kam to dospěje? Jaká je pointa toho příběhu?

"Celé je to vlastně první pravdivé vylíčení srpna 1968, kdy se soustředím na povstání českého a slovenského národa proti armádám Varšavské smlouvy vedeným Sovětským svazem. Takže je to celé tak trošku fantasmagorie, že? Pokud bych měl říct, co je základem té knížky, to je schopnost, vůle přežít ve strašně těžkých podmínkách. Mně editor téhle knížky a zároveň můj překladatel Edgar de Bruin říkal, že v životě nečetl o tak málo sympatickém hrdinovi. A je to kvůli tomu, že ten kluk Ilja, který se tam potácí mezi těmi armádami a je zpočátku vychováván nábožensky těmi sestrami, potom komunisticky, potom prochází militaristickou výchovou, kterou každý v Čechách okolo čtyřiceti si ze školy ještě pamatuje, tak jemu záleží na tom, aby přežil. Takže se tam dopouští jednání na obě strany."

Na jednu stranu je ta vojenská výchova něco negativního, deformujícího, vidíme tam přechod od mateřské výchovy sester k otcovské výchově tvrdého vojáka, na druhou stranu není v tom z vašeho pohledu i určitá nostalgie po těch dobách?

"Takovou věc o malých klucích možná nejde psát bez určitý vzpomínky na vlastní dětské hry. Které byly divoké a bezvadné a zajímavé. A je to vlastně i zvláštní: já mám dcerky, osm let a čtyři roky, a vidím, jak ony v tom městě chodí ze školy do kroužků, jak to město je už nebezpečné, blbé a ošklivé a že nezažívají to co já s bráchou, že na venkově i ve městě jsme měli party. Lítali jsme po městě, měli jsme klíče na krku a byli jsme teda hodně samostatní. Tak to asi děti ve městě dneska nezažívají. Tak možná po tom mám takovou nostalgii, po té soudržnosti dětské party. Tehdy jsme žili svůj život a dospělí byli jinde. Dneska je to nějak promotané a maminky vodí děti do kroužků a bojej se o ně a na rozích ulic postávají dealeři a blablabla... Tak možná taková nostalgie tam je."

Vy jste jako hrdiny měl dvojici bratrů i v Noční práci.

"To je svatá pravda. A taky ten se odehrává v roce 1968. No já mám pocit, že tohle téma už uzavřu... Ale já si píšu, co chci. Teď jsem novinář, tak to je něco jiného, to má člověk uzávěrku a šéfy a snaží se v tom celku ostatních lidí nějak fungovat. Román je pro mě svoboda a mě to je úplně jedno, jestli to téma je podobné."

Jak dlouho hledáte témata? To je asi u každé knihy jiné, že?

"Musím říct, že témata nehledám vůbec, já hledám čas a sílu a peníze k tomu, abych je zpracoval. Ale témata se mi rojí v hlavě pořád, to je úplně to nejjednodušší. Já se někdy zabejvám tím, že jedu v tramvaji a vyjmenuju si takových deset patnáct dalších románů, které bych rád napsal, včetně názvů. Ale to je utopie, to za život nejde stihnout."