Havel: Moje zkušenost s politikou je ve hře okrajová

Václav Havel, foto: ČTK

V roce 1989 tehdejší disidentský spisovatel Václav Havel rozpracoval hru o předním politikovi, který odchází ze své funkce a opouští moc, která s ní byla spojena. Když o mnoho let později Havel sám z politiky odešel, k textu se vrátil a obohacen o nové zkušenosti ho dokončil. Po odmítnutí dvěma divadly se nakonec hry Odcházení ujalo pražské divadlo Archa, kde ji nastudoval syn Havlova dávného přítele Alfréda Radoka režisér David Radok. Před čtvrteční premiérou divadlo uspořádalo tiskovou konferenci. V příštích minutách vám nabídnu několik myšlenek, které zde zazněly. Ředitel Archy Ondřej Hrab se například vrátil ke komplikacím, které vznik inscenace provázely.

Ředitel Divadla Archa Ondřej Hrab (vpravo), foto: ČTK
Ředitel divadla Archa Ondřej Hrab:

"(...) Nešlo to všechno jednoduše, nešlo to lehce, jeden z krizových momentů nastal před třemi týdny, kdy Dagmar Havlová musela z inscenace odstoupit ze zdravotních důvodů. Ale musím smeknout klobouk před Zuzanou Stivínovou, která do té role vstoupila. Bylo to také díky tomu, že ten tým pracoval skutečně intenzivně a že herci byli často na zkouškách i v okamžiku, kdy sami nebyli na scéně, takže Zuzana věděla přesně, co ji čeká. (...) Jak asi většina v vás ví, my jsme od 1. ledna bez prostředků z veřejných zdrojů. Do této chvíle jsme nedostali ani korunu a rozhodnout se v této situaci udělat inscenaci, bylo samozřejmě skokem do tmy. Naštěstí v naší správní radě je Besel Kok, který se zavázal, že ty peníze prostě sežene. Ale museli jsme začít pracovat okamžitě, takže jsme pracovali paralelně v několika liniích. Ta foundrasingová část probíhala prakticky až do minulého týdne."

David Radok (vlevo) a Václav Havel, foto: ČTK
Dramatik Václav Havel:

"Ta hra se jmenuje Odcházení a myslí se tím odcházení v tom nejobecnějším slova smyslu. Vyrůstá z jakéhosi archetypálního zážitku rozkladu světa, rozkladu hodnot, ztráty jistoty, promítnutého do pohádkového schématu vladaře, který přišel o svou moc, rozkládá se mu jeho bývalý dvůr a ti, co byli patolízalové, se proměňují ve zrádce, a ti, kteří nebudili důvěru a spíš jimi bylo pohrdáno, se ukážou jako ti nejvěrnější... To je staré pohádkové, archetypální schéma. Samozřejmě že teď, když jsem se k tomu po letech vrátil, jsem to mohl obohatit o lecjakou svou osobní zkušenost. Ale to obohacení je v té hře zcela okrajovým úkazem. Hlavně jsem chtěl zdůraznit, že mě z jakýchsi nejasných důvodů to téma oslovovalo, nebo na mě dotíralo, i v dobách, kdy jsem samozřejmě netušil, že se sám v politice ocitnu (...)."

Režisér David Radok:

"(...) Ty věci, které se týkají času, které se týkají vůbec stavby té hry, která je stavěná na jistém anachronismu a na jisté absurditě, to byly ta základní věci, které mě na prvním čtení oslovily velice silně."

Zleva: režisér David Radok, dramatik Václav Havel a ředitel Divadla Archa Ondřej Hrab, foto: ČTK
Ondřej Hrab:

"(...) Když jsme se rozhodovali, zda tuto inscenaci budeme produkovat, tak jsem si uvědomil, že ta hra samotná není jenom o odcházení, ale je také o přicházení. Je napsána jako jakási choreografie a je důležité, jak se herci v prostoru pohybují. A to je myslím typické právě pro práci Davida Radoka. On patří k režisérům, kteří inscenují představení vždy od samého začátku jako celek. Vnímají každý element toho představení jako významotvorný element a všem složkám inscenace přikládají velký význam."

David Radok:

"Byl jsem tou nabídkou překvapen a samozřejmě jsem měl strašnou radost, už před tím, než jsem si tu hru přečetl, protože jsem si vždycky pana Havla nesmírně vážil jednak jako autora a jednak jako člověka. A to velice. Samozřejmě tam bylo i spojení, které bylo čistě citové, protože můj táta měl poprvé režírovat jednoaktovky Václava Havla v roce 1976 ve Vídni a při přípravě této inscenace tam umřel. Takže je tam nějaké spojení, které není čistě spojení režiséra s textem, ale je tam i spojení lidské. A já vím, že přátelství mezi tátou a panem Havlem bylo velké, i úcta a respekt. (...)"

Václav Havel, foto: ČTK
Václav Havel:

"Já jsem měl skutečně to štěstí spolupracovat s Alfrédem Radokem, byl jsem za mlada asistentem na dvou nebo třech jeho inscenacích. Ale zároveň čímsi víc než asistentem, i jakýmsi zpovědníkem, říkal mi více věcí, než běžně režisér asistentovi říká. A musím říct, že nalézám lecjaké podobnosti mezi otcem a synem. A ta nejzákladnější je v důkladnosti, zvláště možná v českém prostředí ne zcela obvyklé důslednosti, ba posedlosti určitým úkolem, určitou vizí, určitou koncepcí. (...)"

Výtvarnice kostýmů Zuzana Ježková:

"Ta hra vizuálně - kostýmy i scénou - působí jako hra ze současnosti, ovšem je tam určitý časový anachronismus, který my výtvarně sledujeme. Možná kostýmy o něco víc než scéna. Ve scéně se to o něco více projevuje na rekvizitách. (...) Třeba postava Babičky působí jako babička a nikdo jiný. Jenom na závěr, když ona má odejít a už řehtají koně ve stáji, tak ona si vezme pár drobností, které by si dáma, babička, vzala v roce 1900."

Václav Havel:

"Já jsem nikdy nesdílel takový ten brechtovský koncept divadla poučujícího. Je třeba rozprostřít problémy, ukázat je v jejich nahotě, formulovat témata - a ať si každý poradí, jak umí!"