Husák: z komunistického vězně komunistickým prezidentem

Gustáv Husák

Byl na vrcholu moci, byl zatčen, prošel mučením při výsleších, nikdy se nepřiznal. Byl propuštěn, dostal se do ještě vyšších funkcí, zavedl represivní režim, posílal oponenty do vězení. Byl intelektuálem mezi mnohými primitivy ve stranickém vedení. To všechno patří k portrétu československého prezidenta a generálního tajemníka KSČ Gustáva Husáka. 18. listopadu uplynulo přesně 30 let od jeho úmrtí.

Michal Macháček | Foto: Věra Luptáková,  Český rozhlas

O posledním komunistickém prezidentovi Československa budeme mluvit s historikem Michalem Macháčkem, autorem rozsáhlé monografie věnované Gustávu Husákovi. Co bylo hlavním rysem Husákovy osobnosti?

M.Macháček: „Ta zaťatost, díky které dokázal všechno přečkat. Devět let v komunistickém vězení, kde byl jedním z mála, který se nepřiznal. Bylo hrozné, co tam sami soudruzi na lidech dělali, mluvíme o krutém mučení vězňů.  I když Husák předtím měl také zkušenost, protože byl ve vězení i za války. Vytrval a dokonce při zinscenovaném soudním procesu si stál za svým a říkal to, co si myslel, a takových případů byly jen jednotky. Dokázal být od třicátých do konce osmdesátých let aktivně nebo pasivně politicky činný. To se málokdy stává, že někdo tak dlouho vydrží být v politice. Také se mu jako komunistickému funkcionáři „podařilo“ být třikrát vyloučen z vlastní strany.“

Husák a Sametová revoluce

Sametová revoluce | Foto: soukromý archiv pana Růžičky

Výročí Husákovy smrti je jen o den později než výročí  17.listopadu. Jaký měl Husák vztah k Sametové revoluci? V té době byl ještě prezidentem. Je známo, co si o tom myslel?

M.Macháček: „Jednalo se o předčasnou konečnou. On už od roku 1987 nezastával funkci generálního tajemníka ústředního výboru KSČ, čili šéfa Komunistické strany Československa, což byla nejvyšší politická  meta u nás. Zastával funkci člena předsednictva, tedy kolektivního politického vedení a funkci prezidenta republiky. Tyto funkce měl ale ztratit na politickém sjezdu v květnu 1990. On se tedy na Hradě balil, aniž by věděl, že přijde 17. listopad jako veliký politický mezník.“

Víme, jestli byl pro mírnější postup, vyjednávání nebo se přikláněl k názoru, že by protesty měly být potlačeny?

Gustáv Husák při setkání s Michailem Gorbačovem | Foto: ČT24

M.Macháček: „Vnímal určitě geopolitickou situaci, to navázání a dominový efekt. Československo nebylo ve vakuu, bortily se všechny režimy okolo v ostatních socialistických zemích. Bylo jasné, že je to s tichým a někdy i hlasitým souhlasem Sovětského Svazu, hlavní mocnosti, která ovládala náš prostor. Husák pochopil, že se tak dělo se souhlasem Moskvy a osobně Michaila Sergejeviče Gorbačova, který stál v čele Sovětského svazu. Uvědomoval si, že Sovětský svaz přijal strategii vyjednávání s opozičními proudy. V Maďarsku, Polsku, NDR a proč by tomu tak nebylo u nás. Byla otázka, jakým směrem to půjde, jestli cestou vyjednávání, která se ukázala jako většinová nebo radikální cestou násilí, která byla o pár týdnů později v Ceaușescuově Rumunsku.“

Nakolik byla Husákova abdikace v roce 1989 dobrovolná a nakolik vynucená?

Foto:  Organizace pro pomoc uprchlíkům

M.Macháček: „Odešel k 10. prosinci, což je Den lidských práv. Ten den nebyl vybrán náhodou, zvolil ho Václav Havel, jako jeden z hlavních lídrů opozice. To byla symbolika, že Husák odchází na Den lidských práv. Jemu se to nelíbilo, chápal tuto symboliku, ale tlakem opozice a novým vedením Komunistické strany k tomu byl donucen. Opozice na tom trvala a Husák se tomu podvolil. Když se podíváme, co se dělo v okolních zemích, nebo jak končili vůdci komunistických stran v bouřlivém dvacátém století, tak ten konec nebyl zase tak tragický, ale Husáka to samozřejmě netěšilo.“

Husák versus Dubček

Je pravda, že pro Husáka byla příjemnější myšlenka, že jeho nástupcem se stane Václav Havel než Alexander Dubček? Měl Husák nějaké páky, aby to mohl ovlivnit?

Marián Čalfa | Foto: Česká televize

M.Macháček: „Husák jako prezident republiky stále plnil roli ceremoniální, tudíž úplně bez pravomocí nebyl. Jako prezident tenkrát jmenoval novou vládu. Tou se nakonec stala tzv. vláda národního porozumění v čele s Marianem Čalfou. Už výběr Čalfy předznamenával prezidentskou volbu. To proto, že v prostředí státu Čechů a Slováků se velmi dbalo na to, aby nejvyšší politické funkce byly obsazeny paritně. Pokud byl tedy premiérem zvolen Slovák, vylučovala se možnost, že by se prezidentem mohl stát taky Slovák. To odsouvalo kandidaturu Alexandra Dubčeka. Ze vzpomínek pamětníků víme, že Husák si vyloženě nepřál, aby ho Dubček vystřídal. Byla to prestižní záležitost, Dubčeka měl spojeného s předcházejícím děním. S jeho napůl opoziční činností v 70-tých letech, kdy se Dubček jako vyloučený člen KSČ proti Husákovi ostře vymezoval. Husák mu taky vyčítal události roku 1968, že jeho politikou byla zapříčiněná intervence vojsk.“

Mezi těmi dvěma muži byla animozita politická nebo v tom byla i osobní antipatie?

Alexander Dubček na sjezdu KSČ v roce 1968 | Foto: Česká televize

M.Macháček: „Myslím si, že obojí. Souvisí to i s tím, že hvězda Alexandra Dubčeka jde od padesátých let výše a výše a vrcholí rokem 1968. Politická hvězda Gustáva Husáka, ale právě na začátku padesátých let upadá, je devět let ve vězení, pak se snaží dostat zpátky do vysoké politiky. Jedním z těch, který jeho vzestup bojkotuje je právě Alexander Dubček. I když spolu potom v roce 1968 pragmaticky spolupracují. Pak se Husák podílí, i díky přání Moskvy na odstavení Alexandra Dubčeka z nejvyšších politických pater.“

V sedmdesátých a v osmdesátých letech, obecně řečeno za socialismu měla veřejnost málo informací o tom, jak se přijímají rozhodnutí, všechno probíhalo za zavřenými dveřmi. Veřejné diskuse mezi politiky neprobíhaly a veřejnosti se prezentovalo jedno stanovisko. Nakolik máme informace, jaké konkrétně měl Husák názory a co uvnitř politbyra prosazoval. Byl to v rámci komunistické strany spíše liberální člověk? Dá se to vůbec zjistit?

M.Macháček: „Je to velmi problematické, proniknout a podívat se pod politickou pokličku, jak se politika vařila. Přece jenom  něco byla veřejná prohlášení, to, co se psalo v Rudém právu, nebo sdělovala oficiální média. Je velice obtížné do toho proniknout. I samotné záznamy, které dnes můžeme studovat v našich archivech, jsou dost často upravované a rozpory tam nejsou uvedené. Politika se nedělá jenom tím, že sedíte za někým u stolu při oficiálním jednání, ale i neoficiálně, kuloárně. Samozřejmě ve spojitosti s mezinárodním děním a s přáními a pozicemi Moskvy, která tu měla velmi silné slovo.  K proniknutí do toho nám velmi pomáhají materiály ruské neboli sovětské provenience, které jsou v moskevských archivech a přes ně blíže pronikneme k tomu co se dělo. Pak jsou ještě pamětníci, ale těm můžeme, ale nemusíme věřit, lidská paměť je velmi ošemetná.“

Co víme o jeho názorech a o způsobu vedení? Byl v politbyru autoritativní šéf? Když Husák něco řekl, tak to platilo? Nakolik byla jeho pozice silná?

Leonid Iljič Brežněv a Erich Honecker | Foto: betexion,  Pixabay,  CC0

M.Macháček: „Rozhodující roli mělo kolektivní vedení, předsednictvo ÚV KSČ. Ten orgán  se skládal z 12 osob a každá osoba měla jeden hlas. Husákova pozice byla spíše centristická. Snažil se lavírovat mezi proudy a byl velmi přizpůsobivý. Snažil se udržet si stoličku. Jeho pozice nebyla tak silná jako třeba pozice Leonida Iljiče Brežněva nebo Jánoše Kadára a Ericha Honeckera. Do tohoto stádia, kdy by se stal hlavním lídrem s neomezenou mocí, nikdy nedošel.“

Husák intelektuál

Husák na veřejnosti působil dojmem intelektuála na rozdíl od většiny ostatních lidí v ÚV KSČ. Bylo to tak skutečně, že lidi ve vedení strany převyšoval intelektuální úrovní? Byl to jiný typ člověka, než byli ti ostatní?

Jan Fojtík | Foto:  Český rozhlas

M.Macháček: „Domnívám se, že ano. Měl za První republiky vystudovanou střední a vysokou školy. Tehdy vystudovat gymnázium natož vysokou školu, on měl vystudovanou právnickou fakultu Komenského univerzity v Bratislavě, tak to už byl někdo. To se podařilo úzké vrstvě elity. Patřil mezi intelektuální elitu s dobrým vzděláním, rozhledem, byl rétoricky a jazykově vybavený. Ač se to z pozdějších let nezdá, byl vynikající rétor, člověk, který dokázal hovořit dlouhou dobu bez papíru, artikulovat, hrát si se svými posluchači, strhnout pozornost, i to mu pomáhalo v politické kariéře. V tomto směru se lišil. Těch humanitněji orientovaných členů kolektivního politického vedení moc nebylo. Snad jenom Jan Fojtík, který měl na starosti ideologii. Byli tam i jiní vysokoškolsky vzdělaní, i profesoři např. Josef Kempný. Ti byli ale orientovaní na technické vědy. Řada funkcionářů ale neměla žádné vyšší vzdělání a politiku se naučili dělat po praktické stránce bez vědomostního a znalostního backroundu, to byl například Vasil Biľak.“

Když neměl vyznamenání Brežněv, nemohl ho dostat Husák

Zmiňoval jste se o tom, že tehdy byl značný vliv Sovětského Svazu, mluví se i o určité omezené svrchovanosti. Kde byla ale ta hranice, co se dalo vyřešit v Praze a co bylo podle názoru Moskvy. O jakých otázkách se reálně rozhodovalo uvnitř zemně?

Ilustrační foto: Pete Linforth,  Pixabay,  CC0

M.Macháček: „Otázky strategického významu byly jednoznačně pod palcem Moskvy. Druhou věcí je, do jaké míry byly ty věci přímo diktovány, a do jaké míry se jednalo o seberegulaci našich politických aktérů. Předem předpokládali, co by se mělo dělat a kdyby něco dělali samostatněji, že to může být problém. Se sovětskou stranou probíhali velmi čilé konzultace o jednotlivých z dnešního pohledu marginálních otázkách. Už tím, že tam politik jel se radit, z vlastní iniciativy, tak tím dával kolektivu něco najevo. Oni mě zvou do Moskvy, přijali mě! Já sem jedu s požehnáním, takže si nemůžete dovolit vůči mně nějakým způsobem argumentovat. Já mám teď silnější pozici, to se často stávalo. Někdy se v komunistické éře stávalo, že jsme byli papežštější než papež.“

Říkal jste, že se někdy jezdili poradit i o marginálních otázkách, napadá vás pro představu i nějaký příklad?

Zdroj:  nakladatelství Vyšehrad

M.Macháček: „Například v sedmdesátých letech se oteplovali vztahy mezi Československem a Západním Německem, diplomatické vztahy se standardizovaly. To souvisí s celou geopolitickou situací a s politikou Sovětského Svazu vůči Západnímu Německu a s Helsinskou konferencí, která se konala v roce 1975 o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Proto se také uskutečnila Husákova návštěva Západního Německa. To bylo poprvé, kdy tam takto vysoce postavený komunistický představitel. Bylo to velmi slavnostní. Interní otázka ze strany Německa byla, že by rádi dali Gustávovi Husákovi vysoké státní vyznamenání. Mělo to být za to, že se stabilizovaly vztahy a jsou tak tak vysoké úrovní. Tyto zprávy šly paralelně i do Moskvy. Z Moskvy bylo k této otázce uvedeno, že soudruh Leonid Iljič Brežněv, sovětský vůdce, též Západní Německo navštívil, ale žádné vyznamenání nedostal. Tím bylo řečeno, že se to nepatří, aby československý státník toto vyznamenání přijal.“

V období normalizace a Husákovy vlády došlo vůbec někdy k roztržce nebo k různým názorům mezi Prahou a Moskvou? Víte o něčem takovém?

M.Macháček: „Určitě v roce 1987 Husákův pád. Husák tu pozici nechtěl pustit. Určitě v té době sondoval u Gorbačova, jakou má pozici a říkal něco jako já bych už nechtěl pokračovat s tím, ale že spíš chtěl od Gorbačova slyšet, ne soudruhu Husáku, vy to dobře vedete, jen pokračujte dál. To mu ale Gorbačov neřekl, naopak řekl, že je to pravda a je třeba počítat s novými lidmi.“

Autor: Libor Kukal
klíčové slovo: