Jak se rodí mýtus

Václav Klaus, foto: ČTK

Na zvolení Václava Klause prezidentem České republiky reagovala řada domácích i zahraničních komentátorů hodně kriticky až nepřátelsky. V této souvislosti je podle Zdeňka Vališe také možné pozorovat, jak se rodí nové mýty.

Václav Klaus,  foto: ČTK
Zřejmě nejpřitažlivějším a nejvíce životaschopným mýtem se stane tvrzení, že Klaus byl zvolen hlasy komunistů, protože jim za to něco slíbil. Zastáncům této konspirativní teorie ovšem jaksi nedochází, že prezidentovi přívrženci jim mohou se stejnou mírou korektnosti připomínat, že Václava Havla zvolilo v roce 1989 jednomyslně komunistické federální shromáždění doplněné pouze o několik demokratů.

Jeden zásadní rozdíl zde ale je. Tehdy se volilo veřejně, zatímco dnes tajně, takže jen Bůh ví, kdo dal skutečně hlas Klausovi. Poctivější by tedy bylo uvádět, že ho podpořili také mnozí komunisté. Třeba takový místopředseda strany Miroslav Ransdorf tvrdí, že pro Klause nehlasoval. Jedinou jistotou zůstávají elementární parlamentní počty a z nich vyplývá, že při současném rozložení politických sil a při současném stavu vládní koalice by jakýkoli prezident mohl být zvolen pouze s přispěním části komunistických hlasů. Proto se také všichni kromě senátorky Moserové o komunistické hlasy ucházeli.

Proč je tato skutečnost vytýkána pouze Klausovi? Prý jim cosi slíbil. Klausovi odpůrci určitě vědí co, ale bohužel jsou tajuplní jako hrad v Karpatech, takže veřejnosti nic neprozradí. My ostatní nezasvěcení pouze víme, že nový prezident chce na rozdíl od svého předchůdce s komunisty komunikovat. Ovšem pokud si vzpomínáme, totéž slíbili všichni uchazeči o Pražský hrad. Jen tak mimochodem, to, že Václav Havel s komunisty nekomunikoval, označil nedávno Pavel Tigrid v Mladé frontě Dnes za pouhé gesto, sice pochopitelné, ale zcela neúčinné.

Václav Klaus,  foto: ČTK
Vraťme se nicméně ke vznikajícímu mýtu. Každý nezaujatý člověk uzná, že Klaus byl zvolen díky do očí bijící neschopnosti vládní koalice. Ta neschopnost nakonec vygradovala v postavě kandidáta, který musel nutně být pro mnohé poslance napříč celým politickým spektrem hodně nečitelný a nereprezentativní, člověka, který se v uplynulém desetiletí marně pokoušel o zvolení za poslance a senátora. Odvolávání se pouze na vysokou mravní úroveň Jana Sokola zjevně nestačilo.

Prezident je především politik-státník, od něhož je očekávána kultivovaná korektnost spojená s vysokým politickým citem. Václavu Havlovi trvalo několik let, než dospěl k poznání, že vysoký státník západoevropského střihu si k sobě nezve například jednu rockovou skupinu za druhou, popřípadě nepřijímá představitele různých náboženství k okázalým meditacím. Havel ale stanul v čele státu ve výjimečné době. Naproti tomu dnes si už Česká republika asi těžko může dovolit luxus, aby se každý nový prezident napřed léta takříkajíc zapracovával do funkce reprezentanta státu. Třeba by to Janu Sokolovi vůbec tak dlouho netrvalo, třeba ano. Zato Václav Klaus je pro každého jasně čitelný, jeho názory i postoje jsou všeobecně známy a stejně tak je známo, že role státníka mu žádné potíže činit nebude.