Jak vypadaly začátky rozhlasového vysílání
Za týden, v neděli 18. května, oslaví Český rozhlas své 85. výročí. Proč si připomínáme právě toto datum a jak vlastně vypadaly začátky pravidelného rozhlasového vysílání v českých zemích?
Úplně na začátku byli dva nadšenci – pozdější „báječní muži s mikrofonem“. První z nich se jmenoval Eduard Svoboda a jeho parketou byl němý film, spolu s Milošem Havlem dokonce zakládal legendární AB Barrandov a kvůli filmovému průmyslu odjel načerpat nové zkušenosti do Spojených států. Právě tam se setkal s něčím, co do té doby neznal: s bedýnkou která mluví. Svoboda pochopil, že by časem mohlo jít o velký byznys a po návratu do vlasti začal hledat partnery. U novinářského stavu sice neuspěl, jedna výjimka se však našla. To byl ten druhý báječný muž jménem Miloš Čtrnáctý, redaktor Národní politiky, jehož myšlenka rádia nadchla nikoliv jako byznys, ale jako idea kulturní a osvětová. V poměrně konzervativní společnosti však na to dlouho byli opravdu jen dva. Přes různé peripetie se jim povedlo přepracovat se ke společnosti Radioslavia, dovozce a výrobce zařízení souvisejících s přenosem zpráv a zvuku.
To všechno nám vyprávěl šéfredaktor Týdeníku Rozhlas Milan Pokorný, který o onom slavném dni říká: "Osmnáctého května 1923 se ve čtvrt na devět večer ozval z možná několika desítek reproduktorů po českých zemích krátký komorní koncert, který odstartoval pravidelné rozhlasové vysílání v českých zemích. Chtěl bych říci, že to nebyl první rozhlasový přenos na našem území. Zdaleka ne. Předcházela mu řada pokusů. Už dobré dva nebo tři roky se experimentovalo s vysíláním zvuku na dálku a s jeho přijímáním. To ano. Ale všechno to mělo charakter ojedinělých, jednorázových pokusů, nikoli soustavného vysílání, každodenního, opakovaného."
Vysílání to sice bylo pravidelné, jako takové po Británii druhé v Evropě, ale jistě to nebylo nonstop 24hodinové vysílání, jak velí dnešní standard. Jaký rozsah mělo tehdy? A jak to vlastně probíhalo a vypadalo?
"Tak nejprve se vysílalo hodinu denně. Začalo se ve čtvrt na devět, skončilo se o hodinu později, a obsahem vysílání byl komorní koncert. Vysílalo se ze stanu ve Kbelích, který měl na zemi trávu, takže violoncellista buď zabodnul to violoncello hluboko do trávy nebo si přinesl polínko a do toho si opřel to violoncello. Lezly jim tam myši, takže jedna pěvkyně zpívala árii z Rusalky, kde mělo být něco o svatojánských muškách, a když viděla ty myši, tak zpívala o svatojánských myškách. Běhali jim tak zatoulaní psi, kteří byli přitahováni zvuky toho rozladěného klavíru, občas do toho vyli, když slyšeli ty housle, takže pak je zase zaháněli jiní účinkující. Občas se stávalo i to, když pršelo nebo foukal vítr, tak ten, kdo zrovna nebyl jaksi ve vysílání, držel stan aby neuletěl. Takhle se začínalo. Trvalo to hodinu denně."
A jak dlouho vlastně ten stav vysílání ze stanu vydržel?
"Kbelský stan fungoval několik měsíců, vlastně od toho května až do začátku zimy, kdy začínaly hudebníkům mrznout prsty a přesmíru se rozlaďovat nástroje. Potom, abych tak řekl, zalezli do předsíně toho kbelského domečku, kde byla vlastně vojenská vysílačka, která tehdy sloužila jako zdroj signálu a budovalo se samozřejmě nějaké pracoviště trošku stálejší. To bylo dobudováno v roce 1924, kdy se pak přemístili už do centra Prahy na Vinohradskou třídu. Ale ne do té historické budovy, ta tehdy nestála, ještě deset let neměla stát, ale přemístili se o kousek výš, tam co je dnes Orbis, Radiopalác. Tam potom už se vysílalo z pevného zařízení."
To už snad ale nebyla jen večerní hodina živého koncertu... Jak se to vysílání rozšiřovalo, myslím programově i časově?
"Ono to bylo velice spojeno s vývojem techniky. Nejprve měli jenom jeden jediný mikrofon. A tím myslím, že měli jedno telefonní sluchátko, jemuž nějakým způsobem vypreparovali ten aparát, kterým se poslouchalo, a zbylo jenom to mluvítko. A z něj se opravdu vysílalo. A to tak, že když houslista hrál, tak technik jezdil tím sluchátkem s tím smyčcem sem-tam aby to prostě bylo slyšet. Nebo když zpíval opěrní pěvec doprovázený klavírem, musel si nejprve lehnout pod ten klavír na zem, aby ta ozvučná deska klavíru a jeho hrdlo byly zachycovány tím jedním mikrofonem, aby to bylo zhruba ve stejné zvukové úrovni. Tento stav potom pominul tím, jak sem byly dováženy první lepší profesionální mikrofony, ale ty zas byly hrozně těžké. Převážet je, to byla záležitost osobního automobilu, čili tím byly ty reportáže limitovány. A samozřejmě linkami, které nebyly propojeny s vysílacím pracovištěm. Takže to bylo velice obtížné. První vlastně se dá říct reportáže, to byly přenosy z kulturních akcí. Jako byl přenos z Národního divadla v roce 1925, z Obecního domu, kde se hrály symfonické koncerty. Ale klasické reportáže, máme-li na mysli třeba sportovní nebo reportáže z různých kulturních akcí, ty přišly až tak v roce 1926-27. No a co se týče délky vysílání, velice rychle se prodlužovalo a během roku se dostali rozhlasáci už na tuším čtyři nebo pět hodin, hlavně těch podvečerních. Byly tam pokusy vysílat burzovní zprávy přes den, ale ty se nesetkaly s velkým úspěchem, to pak zase zaniklo. Takže se vysílalo v podstatě pak už asi od pěti-šesti hodin do deseti-jedenácti do večera."
Víme však, že nadšení nestačilo. Koncesionářů bylo kvůli technickým limitům i výši poplatku zoufale málo a vysílání si na sebe zkrátka nedokázalo vydělat. Jak to vlastně nakonec dopadlo?
"Po dvou letech se ukázalo, že Radiojournal je před bankrotem. Na jaře roku 1925 měl Radiojournal obrovské dluhy. V tuto chvíli vstoupil do hry stát, který v podstatě zaplatil dluhy, převzal většinový podíl akcií a Radiojournal začal fungovat jako, nedá se říct, že to byla státní instituce, ale byla to instituce s většinovým podílem státu. Důležité k tomu je říci, že to nebyl žádný altruismus ze strany státu, ale politický kalkul. Začali si uvědomovat, co to může znamenat pro politickou soutěž – ovládat tento sdělovací prostředek. Protože už v roce 1925 začali posluchači přibývat, nejprve tedy v řádu stovek a pak už i tisícovek a byl tedy výhled, taky po zkušenosti z jiných zemí, že to půjde do statisíců, což se zanedlouho potvrdilo. A do hry velice rychle a velice briskně vstoupili především agrárníci, kteří měli veliký zájem na tom, aby tento prostředek sloužil jejich politickým zájmům, řekněme to otevřeně, a tak se také stalo v řadě případů. Nicméně Radiojournal přežil a díky koncepci zejména Miloše Čtrnáctého jako prvního ředitele programu měl rozhlas nesmírně kultivovanou kulturně-výchovnou koncepci vysílání, alespoň v těch prvních letech."
Míní šéfredaktor Týdeníku Rozhlas Milan Pokorný a my ještě dodejme, že mnohem, mnohem víc o prvních asi čtyřech letech rozhlasu v českých zemích se dočtete v jeho knížce Báječní muži s mikrofonem, která právě v těchto dnech vychází ve vydavatelství Českého rozhlasu Radioservis.
