Jižní Čechy a hrad Rožmberk
Dnes společně se Zdeňkou Kuchyňovou teď navštívíme jižní Čechy a hrad Rožmberk.
Státní hrad Rožmberk patří mezi nejromantičtější památkové objekty v České republice. Jeho poloha uprostřed hlubokých lesů na jihu Čech udivovala příchozí od nepaměti. I dnes si hrad uchoval svoje kouzlo. Je to nejstarší rodové sídlo Rožmberků, kteří patřili mezi nejvýznamnější a nejvlivnější české šlechtické rody. Jejich znakem byla červená pětilistá růže na stříbrném poli, se kterou se dodnes setkáváme ve značné části jižních Čech. Rožmberky vystřídal po stavovském povstání v roce 1620 francouzský rod Buquojů. Hrad získali od císaře Ferdinanda II. Habsburského za prokázané služby a v držení tohoto rodu zůstal až do roku 1945. Jak uvedl ředitel hradu Jaroslav Čása, Rožmberk byl zpřístupněn veřejnoti už v minulém století. Buquojové ve svém muzeu vystavěli i Rožmberskou síň, která je věnována historii tohoto rodu. Dvakrát ročně zámek ožívá přímo hradními pány. V jednotlivých místnostech vás vítají Rožmberkové či Buquojové a vypráví vám příběhy ze svého života. Jsou rovněž zpodobněni na řadě portrétů, mezi nimiž návštěvníky jistě upoutá také imaginární portrét ženy. Je jí Perchta z Rožmberka, známá též jako Bílá paní. Jak už se zmínil Jaroslav Čása, k hradu patří středověká mučírna, u jejíhož vchodu nás uvítal její nájemce pan Slavík s hrozivě vyhlížejícími mučícími předměty. Nás naštěstí nikdo nemučil, zato jsme se dozvěděli, že dobrý duch tohoto hradu, Bílá paní zde byla naposledy spatřena v roce 1944. Její osud byl smutný. Otec ji provdal proti její vůli za Jana z Lichtenštejna, pána sice mocného, avšak hrubého. Po jeho smrti se vrátila na otcovský hrad a stala se jeho dobrým duchem. Zemřela ve 49-ti letech, oplakávali ji chudí z celého kraje a brzy ji začali vídat ve svých snech. Bílá paní se zjevovala na zámku v Českém Krumlově, na Rožmberku, i na ostatních rožmberských hradech v bílém, splývavém šatě. Pokud se usmívala, bylo to znamení, že se k domu přikloní štěstí. Měla-li černé rukavice a tváře pokryty smutkem, znamenalo to blížící se neštěstí neb smrt. Velikou péči věnovala Bílá paní zvláště poslednímu potomku svého rodu Petru Vokovi, jak vypráví jedna z pověstí:
"Jednou, když opět chůvy usnuly, přistoupila ke kolébce a mazlila se s malým Petříčkem, aby se nerozplakal. Mezi chůvami byla jedna, která teprve nedávno přišla na zámek a nevěděla nic o Bílé paní. Ta se probudila, a spatřivši Petříčka v rukou cizí, neznámé paní, osopila se na ni: "Co si to dovolujete, bráti do rukou malého Petříčka? Co je vám po tom dítěti?" Chtěla Bílé paní vzíti dítě, ale ta přitiskla je k sobě a odpověděla jí pohněvaně: "Právem o toto dítě pečuji, neboť je mého rodu. Jak se opovažuješ mně cos vyčítati ?" Obrátila se k služkám, které se hlukem probudily a domlouvala jim: "Proč nekonáte svých povinností, jak se sluší a patří ? Ode dneška mějte si samy dítě na starosti !" Přistoupila pak ke kojné a pravila jí: "Pečuj o dítě, jak náleží. Až dospěje, vypravuj mu o tom, jak jsem je milovala. A ukaž mu místo, kudy jsem k jeho kolébce přistupovala a opět odcházela." Když ta slova dořekla, sklonila se nad kolébku, usmála se na dítě, pocelovala je a pak zmizela ve zdi, změnivši se v lehký, bílý oblak. Od té doby se již na zámku neobjevila. Když Petr Vok dospěl a uslyšel vzkaz Bílé paní, dal probourati zeď, v níž zmizela. Našel prý v těch místech veliký poklad."
