Josef Čermák: "Musel jsem začít od začátku."

Český exil v Kanadě reprezentují jména jako Tomáš Baťa nebo Josef Škvorecký se Zdenou Salivarovou. K nejvýznamnějším Čechokanaďanům však patří i Josef Čermák. Typický představitel poúnorového studentského exilu se v Kanadě od samého začátku zapojil do krajanských aktivit. Zakládal i vedl československé exilové spolky, měl podíl na tom, že kanadská vláda přijala po srpnové okupaci v r. 1968 velké množství československých uprchlíků, zasloužil se i o vznik kurzů češtiny a slovenštiny na Torontské univerzitě. Jako publicista přispíval do exilových periodik a je také autorem několika knih. Jeho podíl na šíření dobrého jména České republiky v zahraniční ocenil v roce 2006 ministr zahraničí Cyril Svoboda prestižní cenou Gratias agit. Josefa Čermáka jsem zastihla na při jeho nedávné návštěvě na Světovém kongresu Společnosti pro vědy a umění v Českých Budějovicích a požádala jsem ho o rozhovor:

Josef Čermák

Pane Čermáku, vy jste byl jedním ze studentů, kteří v únoru 1948 šli na Hrad podpořit prezidenta Edvarda Beneše. Na jeho pohřbu Vás pak také zatkli a byl jste i krátce vězněn, pak se Vám ale podařilo odejít do exilu. Za jakých okolností?

"Já jsem odcházel se svým kamarádem, který byl kovář. Já jsem byl právník, ne úplně hotový. A odcházeli jsme přes hranice blízko Náchoda. On tam měl nějakého známého a ten nás dovedl asi tak půl kilometru od hranic a řekl: běžte. To bylo 28. října 1948. My jsme totiž doufali, že policajti budou řádit v Praze a že nás při přechodu hranic nechají na pokoji. A to se i celkem stalo, takže hranice jsme jakž takž přešli. A pak jsem měl namířeno kamkoliv. Byl jsem v několika táborech, v Murnau, pak v Ludwigsburgu. Ale hned v dubnu 1949 jsme jeli do Kanady jako zemědělští dělníci. A tak jsem se dostal do Kanady."

Takže jako student práv jste začal v Kanadě pracovat jako zemědělský dělník... Kde to bylo a jak dlouho to trvalo?

"Blízko Londýna v Ontáriu a ten roční kontrakt jsem nakonec dokončil. Pracoval jsem na zahradě, v nemocnici, v tuberkulózním sanatoriu. A pak jsem umýval pacientům zadečky a uklízel chodby. A to se mi moc líbilo, protože mám zkušenost, že když jsou lidi na kolenou, tak jsou hrozně hodní."

Pak jste měl příležitost dostudovat v Kanadě práva?

"Musel jsem začít od začátku, protože tam je úplně jiný právní systém. Nejdřív jsem musel jít na jeden rok studovat to, co by u nás byla filozofie. Na práva mne nevzali, dokud jsem neprokázal že umím /slušně/ anglicky. Naštěstí jsem ale nějakou záhadnou shodou okolností skončil s nejlepším prospěchem v angličtině ve své třídě. Tak mne pak vzali na práva a ta jsem dostudoval. A zase jsem měl velikánské štěstí, protože můj profesor ústavního práva mne doporučil na praxi k jedné z největších advokátních kanceláří. On sám se pak stal nejvyšším soudcem Kanady. Takže v tomto směru jsem měl štěstí."

Ještě ke studiím: kdo vám je umožnil? Dostal jste nějaký vládní grant?

"Já jsem si vydělával tím, že jsem jezdil na vlaku jako takzvaný noční portýr. Tam jsem uklízel, čistil boty a stlal postele a všechno možné. Já myslím, že to je ohromná věc. Myslím, že lidi mají opravdu začínat zezdola, mají začínat tvrdě, protože potom jim to líp chutná. A mají i pocit úcty sami k sobě."

Potom jste po celý život pracoval jako právník v advokátní kanceláři?

"Pak jsem pracoval v advokátní kanceláři, stal jsem se tam společníkem a tam jsem skončil, šel jsem do penze."

Předpokládám, že hned po příchodu do Kanady jste se zapojil do exilových a krajanských aktivit...

"Náhodou jo, protože jsem měl vždycky vztah k té zemi, kde jsem se narodil. Tak jsem začal prakticky hned od počátku. Pracoval jsem skoro ve všech krajanských organizacích, byl jsem jedním ze zakladatelů Kampeličky, pracoval jsem v Sokole, v Národním sdružení, dvě období jsem byl předsedou Českého a slovenského sdružení v Kanadě. Samozřejmě jsem taky pracoval v SVU."

Jaká je česká exilová komunita v Kanadě?

"Víte, moje generace byla skutečně exilová. Ti, co přicházejí dnes, už nejsou exulanti, to jsou v podstatě emigranti. Emigrant a exulant - to je obrovský rozdíl. Já jsem teď například psal recenzi na Škvoreckého Obyčejné životy. On tam má jednu hezkou definici, co je emigrantství a co exulantství. On říká: emigrant jde za lepším. Já jsem šel za svobodou. A to je myslím jedna z nejlepších definic emigrace i exilu, které jsem kdy viděl."

Znamená to, že uprchlíci z roku 1948 se potom dívali trochu i s nedůvěrou na lidi, kteří odešli po srpnu 68?

"Myslím, že ta starší generace se vždycky dívá trošku svrchu na tu novou generaci. Ke mně jako k advokátovi chodili lidi a říkali mi: pomoz nám s tímhle nebo s tamtím... A já jsem se ptal: proč jste odcházeli? Oni říkali: nám se tam opravdu dařilo celkem dobře, měli jsme auto, chatu, ale nechtěli jsme, aby naše děti vyrůstaly ve lži. A těchto lidí jsem si velmi vážil, i když důvody, proč oni odcházeli, byly velmi odlišné od těch mých. Jakési mravní jádro tady ale bylo společné. Někteří se na ně dívali svrchu, stejně jako na nás se dívala svrchu ta první generace takzvaných starousedlíků. To byla ta hladová generace z 30. let. Ono všechno chce nějaký čas, až se to nějak vyhladí. Myslím, že se všichni snášíme celkem dobře. To je spíš rozdíl v celkovém pojímání, poněvadž generace, která odcházela v roce 1939 až 1948, byla generace vyrostlá v Masarykově republice. To byla generace nesmírně patriotická a měla i jiné mravní základy. Masarykova mravnost se odlišovala od mravnosti všech států, které následovaly. Bohužel."

Jak je to s těmi, kteří přicházejí do Kanady v poslední době? Ať už to jsou studenti, nebo mladí lidé, kteří tam jdou za prací a v Kanadě se zdrží třeba jen krátkou dobu... Stýkají se s krajanskou komunitou?

"Já vám mohu říct, že jsem se skoro úplně vzdal střední generace, ale že jsem velmi spokojený a občas i nadšený mladou generací. To jsou lidé, kteří jsou nezatížení minulostí, dovedou se na život dívat velmi prakticky, velmi realisticky a bez nějakých politických vášní. Já jsem s nimi dost ve styku, poněvadž jsem tady univerzitě založil stipendium ve jménu svých rodičů. a z těch prvních tu například byli dva mladí advokáti, studenti z Brna, kteří tu měli půlroční kurz a dnes se skvětle uchytili v Praze. Do Kanady přicházejí mladí lidé, například studenti z libereckého gymnázia, a natáčejí tu s námi všelijaké filmy a chodí se s námi koupat... Celkem si myslím, že s těmi mladými lidmi vycházíme krásně."

Poslední otázka: řada českých exulantů v Kanadě je poměrně kritická k současným poměrům v České republice. Jak je hodnotíte vy?

"Já jsem tady byl prakticky každý rok a někdy dvakrát. Osobně tady vidím poměrně veliký pokrok, aspoň hospodářský, celkově to myslím jde nahoru. A pokud jde o politiku - politika nikdy není nejlepší reprezentací národního charakteru. Lidi se politicky vzepnou jen v okamžiku, kdy je jejich národ v hrozné krizi, což se stalo, když byla mobilizace atd. Jinak se politici rvou stejně jako se rveme my. Oni reprezentují v podstatě to, co jsme my. Kde je cosi většího, to je umění. My jsme například měli konferenci s mladými lidmi a ptali jsme se jich, co pro vás znamená Československo. A oni řekli, že je to kultura. To jsou dva světy, které jsou úplně odlišné, a já si nemyslím, že se dá o příliš mnoho víc očekávat v České republice, než co se stalo."

---