Karel IV. měl i své stinné stránky, říká v obsáhlém rozhovoru ředitel NG Jiří Fajt

Koruna Karla IV., kterou byl korunován římským králem, foto: Dómské muzeum Cáchy / Národní galerie

V květnu byla Valdštejnské jízdárně v Praze zahájena výstava o císaři Karlu IV. Za první týden ji navštívilo 10.000 návštěvníků. Jak v následujícím rozhovoru vysvětluje hlavní kurátor výstavy a ředitel Národní galerie Jiří Fajt, cílem expozice je vytvořit „nový“ pohled na tohoto panovníka a sundat jej z piedestalu, na nějž ho čeští historici v minulosti postavili.

Výstav o Karlu IV. probíhá v České republice celá řada. V čem je ta vaše jiná?

Naše výstava ve Valdštejnské jízdárně je jedinou, která má zásadní mezinárodní rozměr a ten je daný zápůjčkami. Z 250 vystavených děl pochází z českých sbírek jen asi 40. Po odborné stránce výstava otvírá řadu nových témat. Jde o celé 14. století, které je známo jako století plné katastrof a krizí: od nepřízně počasí – tj. povodně, sucha, malá doba ledová, přes přírodní katastrofy typu náletů kobylek, která ve 30. letech likvidovala úrodu ve Střední Evropě, až po nemoci jako byly morové epidemie. Byla tu i finanční krize – ve 40. letech 14. století vyhlašují platební neschopnost bankovní domy ve Florencii.

A nad tím jakoby tkví Karel IV., který se s touto realitou musel nějak vypořádat. Zvládal to velmi úspěšně a my se musíme ptát, proč tomu tak bylo. Nešlo jen o to, že on sám byl mimořádnou osobností mezi svými vrstevníky. Karel byl vzdělanější než řada srovnatelných pánů té doby: měl literátské vzdělání – tj. gramatiku, latinu atd., zatímco jeho souputníci uměli spíš ovládat koně a meč. Kronikáři nás informují, že Karel byl schopen hovořit o biblické exegezi s univerzitními teology. Tato rovina jeho vzdělání zůstávala utajena.

Rozdrobený útvar Římské říše ovládal velmi sofistikovaně vytvořeným systémem osobních vazeb. Je známo, že měl nadstandardní vztahy se všemi papeži. Dodával jim své stoupence na místa biskupů a arcibiskupů. Pomocí této sítě vazeb dokázal prosazovat svoji politiku v říši. A pomocí této sítě dokázal také šířit dvorské umění pražského nebo norimberského původu v říši.

Podle jakého klíče jste vybírali exponáty?

To je komplexní proces, který začíná tím, že musíte o té době něco vědět. Čtrnáctému století se věnuji celoživotně, takže pro mě nebyl problém přijít s koncepcí. Tu jsem nepřipravoval sám, ale s německými kolegy – ještě když jsem působil v Německu. Základem té koncepce je sundat Karla IV. z toho piedestalu, na který jsme ho postavili a začali k němu obdivně vzhlížet bez ohledu na historické prameny – textové i výtvarné. Tuto koncepci jsem se snažil naplnit. Na výstavě je i řada památek kulturních. První týden jsme tam měli vystavenu Bulu Karla IV., kterou vydal v roce 1356. Exponáty jsme řadili do určitých skupin tak, aby vytvořily nějaký příběh. A ze 17 takových témat je složena výstava.

Ředitel Národní galerieJiří Fajt,  foto: Miroslav Krupička
Návštěvník potřebuje delší čas, aby toto všechno strávil, protože didaktická výprava výstavy je dost hutná. Je tam víc rovin informací. Vše začíná promítanými citáty z dobových kronik. Je to vždy nějaké tvrzení a protitvrzení. U většiny témat se to povedlo. Tím jsem se snažil vnést do výstavy polaritu vidění osobnosti Karla IV., která byla patrná už za jeho života. V českých kronikách najdete oslavu jeho činů, zatímco v říšských kronikách je pohled na něj podstatně kritičtější. Historik si vždycky musí klást otázku, kdo je autorem kroniky a co bylo jeho motivem. V českém prostředí byly kroniky často vytvářeny na zakázku Karlova dvorského prostředí, takže si kronikáři nemohli dovolit kritičtější tón. A tato polarita rozdílného vnímání Karla nás provází až do 20. století.

Kritický pohled na Karla má svůj počátek v první polovině 15. století u Enease Piccolominiho, který napsal, že Karel by byl velkým císařem, kdyby se o říši staral stejně jako o Čechy. Je to naprosto nehistorické hodnocení, protože Karel se staral stejně dobře o Čechy jako o říši. A tento pohled trval až do roku 1978, kdy Ferdinand Seibt publikuje svou epochální biografii Karla IV., znovuobjeví tohoto panovníka pro německé prostředí a rehabilituje ho jako jednoho z největších císařů říše římské. Naproti tomu české prostředí zůstává nadále Karlem oslněno. My ho vidíme jako osobnost, která psala dějiny, ale byl to člověk z masa a kostí, který měl své světlé i stinné stránky a na ty se v tom obdivu zapomnělo. Charakteristické je pro něj pragmatické a autoritativní vystupování. Mnoho kronikářů jej označuje za Karla lstivého, který nedržel slovo, porušoval mírové dohody apod.

Foto: Archiv Národní galerie v Praze
Z Karla jsme udělali mírotvorce. Jenže on se nebál použít vojenskou sílu – v jižním Německu nebo v Braniborsku se svým vojskem plenil velké oblasti. Ale faktem je, že se snažil na rozdíl od svých vrstevníků řešit složité situace spíše silou slova a práva. Proto vydal Zlatou bulu jako základní zákoník Svaté říše římské. Uvědomoval si, že pro správu věcí veřejných je základem síla práva. O totéž se pokusil v českém prostředí, když vydal Majestas Carolina – zákoník pro České království, jenže ten se mu pro odpor šlechty nepodařilo prosadit. A je příznačné, jak se potom zachoval: rozšířil zprávu, že zákoník už pro něj padl, protože shořel, což není pravda.

Středověký člověk byl velmi emotivní, vznětlivý, a spory řeší na bojišti. Karel upřednostňoval vyjednávání. Byl obávaným protivníkem, vyjednávat s ním nebylo jednoduché. Florentský kronikář Mateo Villani zachytil, jak se choval, když přijímal cizí poselství: Karel seděl na trůnu, kolem byl shromážděn jeho dvůr. Před ním pokleká posel a sděluje mu nějakou informaci. Karel se nikdy nedíval na člověka, který k němu hovořil. Díval se nad něj směrem k dvořanům, což působilo velmi arogantně. Ale – jak píše Villani – dobře věděl, o čem dotyčný mluví, a dokázal rychle a s citem pro situaci reagovat. Nicméně držel si velký odstup. Jestli byl moudrý nebo vychytralý, o tom můžeme diskutovat. Řekl bych, že moudrým se chtěl vidět – tak to také zaznamenává ve svém životopise – a byl spíš vychytralý. Využíval svého vzdělání a přemýšlel jako při šachu vždy o několik tahů dopředu. Na to nebyl středověký člověk vůbec připravený. V tom byl výjimečný.

Které další aspekty Karlovy osobnosti návštěvníka překvapí?

Těch příběhů je víc. Ze širšího evropského pohledu je důležitý jeho velmi silný vztah k Praze. Praha, jak jí vnímáme dnes, je fakticky Prahou Karlovou – s horizontem katedrály, Pražského mostu, mosteckých věží, Staroměstské radnice, univerzity i Nového Města, které bylo největším urbanistickým počinem v Evropě. Dobytčí trh – Karlovo náměstí – je prakticky dodnes největším náměstím. Karel určil Praze půdorys, který prolomila až industrializace v 18. a 19. století. Do té doby jeho plán postačoval rozvoji města.

Foto: Archiv Národní galerie v Praze
Karel myslel na to, že musí nově založenému městu dát nějakou finanční základnu. Proto vydal řadu motivačních privilegií. Majitel kamenného domu byl zproštěn všech daní, což způsobilo, že ze dne na den tu vzniklo kamenné město. Usiloval i o posílení kultovního a kulturního rozměru Prahy. Založil hustou síť farních kostelů a kláštery. Aby posílil kultovní rozměr, v roce 1350 si nechal od papeže Klementa VI., s nímž se dobře znal z pařížského období, potvrdit založení svátku kopí a hřebů Páně. Z něj se stala největší pouť v Evropě, větší, než byla pouť do Santiaga de Compostela. Každý rok v dubnu se vystavovaly na Dobytčím trhu ostatky svatých, a to z českého ostatkového pokladu, který vytvořil na Karlštejně, i z říšského pokladu, který byl také přechováván na Karlštejně. To mělo obrovský hospodářský dopad: z útrat desetitisíců poutníků Praha žila a zažívala ekonomický boom.

Výstava také poprvé jasně ukazuje, že vedle Prahy Karel přilnul i k Norimberku. Norimberk byl jeho druhou nejvýznamnější rezidencí. Je doloženo jeho 73 pobytů v tomto městě. V Norimberku se narodili dva jeho synové – Václav IV. a Zikmund, který se stal pravým dědicem Karlova vladařského umění a kráčel v jeho šlépějích. Václav IV. byl člověk úplně jiného ražení – s největší pravděpodobností homosexuál, člověk melancholicky založený, který tíhnul k alkoholu, jak nás o tom zpravují kroniky. V tomto stavu pak dokázal být arogantní a hrubý. Byl to klasický případ úspěšného otce a neúspěšného syna. Karel v roce 1376 pro Václava koupil titul římského krále. Kroniky píší o přesných částkách, kterými uplatil všech sedm kurfiřtů, aby Václava zvolili. Ale tím mu příliš nepomohl, protože ho nenechal poznat realitu, která byla složitá. V 70. letech se začíná rýsovat konflikt v církvi – schizma. Po Karlově smrti přišlo dvoupapežství a soupeření papežů v Avignonu a Římě. Tento spor vyřešil až Zikmund.

Rukavice Karla IV.,  foto: Neustadt an der Waldnaab / Národní galerie
Jestliže byla Praha výpravnou rezidencí císaře, Norimberk byl jeho finanční základnou. V Norimberku se dařilo řemeslům, především kovozpracujícího typu. V blízkosti města se těžila železná ruda. Na obchodu s železem město bohatlo. V Norimberku prosperovali dálkoví kupci a obchodníci. Ti v první polovině 14. století v podstatě monopolizují obchod v celé zaalpské Evropě. Velmi rychle se dohodli se svými konkurenty – benátskými kupci – na výměně obchodu přes alpské průsmyky. Norimberským obchodníkům se povedlo i to, že z dnešního Holandska a Belgie vyhnali kupce z hanzovního spolku a získali přístup k Atlantiku. V polovině 14. století v Norimberku vznikají první bankovní domy na sever od Alp. Do té doby směly s penězi obchodovat pouze židé. Ve 14. století si i křesťané uvědomili, že je za tím obrovský ekonomický potenciál. Karel IV. v tom norimberský patriciát podporoval.

S tím souvisí další kapitola a tou je Karlův vztah k norimberským židům. To je velmi odsouzeníhodná kapitola v jeho životě. V roce 1349 vydal norimberským židům privilegium, kde jim slibuje osobní ochranu a pomoc. Pár měsíců poté Karla v Praze navštívili dva členové městské rady v Norimberku, kteří žádají o vydání trhového privilegia. Karel jim toto privilegium vydal – jeho originál máme na výstavě. V této listině Karel jakoby zapomněl na svůj závazek vůči židům a svolí městské radě, aby zlikvidovala židovskou čtvrť a tím poslal na smrt pět stovek norimberských židů. Historické osobnosti měli své světlé i temnější stránky. Nesmíme se bát hovořit o obou stranách téže mince.

Norimberku věnujeme na výstavě velkou péči. Karel tam měl své dvorní úředníky. Měl tam i dvorního umělce – malíře Sebalda Wanschrettera. S Karlem přišel do kontaktu v Praze a pak se vrátil do Norimberka. Pod císařským hradem si otevřel dílnu a v podstatě si zmonopolizoval celé umělecké prostředí města. Norimberk se stal zásobárnou inspirace pro další říšská města. Ještě donedávna se v literatuře psalo, že Norimberk ve 14. století byl českou provincií, jenže tak to nebylo. Norimberk byla autonomní umělecká metropole, která na jedné straně čerpala z pražského dvorského prostředí, na druhé straně měla silné vazby na západní Evropu, což je na tvorbě Sebalda Wanschrettera patrné. Dokládají to jeho díla na výstavě.

Které exponáty na výstavě považujete na nejcennější?

Za každým z těch 250 předmětů stojí osobní příběh při jeho získávání. Není to tak, že bych sedl ke stolu, napsal 250 dopisů a čekal na pozitivní odpovědi. Na začátku musí být dobře zpracovaná koncepce výstavy včetně soupisu exponátů, které chceme získat. Současně musí probíhat osobní kontakty s majiteli děl. S drtivou většinou z nich jsem osobně hovořil, vysvětloval jim náš koncept a snažil se je získat pro tento projekt. Základem úspěchu je mít něco za sebou, mít určitou pověst, jinak je to prakticky nemožné. Jen pro ilustraci – pro jednu deskovou malbu holandské provenience z poloviny 14. století jsem jel až do Clevelandu.

Fragmenty náhrobku Markéty Brabantské,  foto: Galleria Nazionale di Palazzo Spinola / Národní galerie
Z dalších exponátů bych vyzdvihl fragment z náhrobního monumentu Markéty Brabantské, což byla Karlova babička, manželka Jindřicha VII., prvního císaře z hraběcího rodu Lucemburků. Byl velkým Karlovým vzorem a jasně ho nasměroval k císařskému titulu. Jindřich VII. si jel do Říma pro císařskou korunu, ale jeho manželka tam nedojela a zemřela v Janově. Jindřich nechal udělat u Giovanniho Pisana fascinující náhrobník. Je to jedna z nejkrásnějších evropských soch 14. století. Tato památka dosud neopustila Janov.

Výjimečným exponátem je také desetimetrové gotické okno ze špitálního kostela Svaté Marty v Norimberku. Povedlo se nám to díky okolnostem, souvisejícím z rekonstrukcí tohoto kostela, který je jednou z největších pokladnic sklomalby 14. století. Před rekonstrukcí kostela před pěti lety bylo rozhodnuto, že okna budou vyňata, což je zachránilo, protože kostel pak vyhořel. Proto máme ojedinělou možnost vidět tyto sklomalby v Praze. A tak bych mohl pokračovat.

Jaká je historie za korunou, přivezenou z Cách, kterou byl Karel IV. korunován římským králem?

Koruna Karla IV.,  kterou byl korunován římským králem,  foto: Dómské muzeum Cáchy / Národní galerie
Korunu jsme získali z pokladnice katedrály v Cáchách, což je veledůležité místo Svaté říše římské, které založil v roce 800 Karel Veliký. K němu se Karel IV. velmi hlásil a řadu památek katedrále věnoval včetně této koruny. Koruna vznikla v roce 1349 nebo krátce před tím v Praze ve dvorské zlatnické dílně, v níž byla o pár let dříve vyrobena Svatováclavská koruna. S touto korunou odjel Karel do Cách, kde se nechal nad hrobem Karla Velikého podruhé korunovat římským králem. První korunovace proběhla za méně legitimních podmínek v roce 1346 v Bonnu. Karel byl zvolen římským králem v době, kdy byl stále ještě panujícím císařem Ludvík Bavorský. Říše tedy měla dva panovníky. V roce 1347 Ludvík Bavorský tragicky zemřel při honu a Karlovi se otevřela cesta ke kýžené metě. K tomu potřeboval být korunován na starobylém legitimním místě. Na to velmi dbal.

Po samotné korunovaci korunu symbolicky i fyzicky věnoval Karlu Velikému. Ten je v Cáchách zachován v podobě ostatku jeho lebky, podobně jako my máme ve svatovítské katedrále zachovánu lebku Svatého Václava. Karel IV. nechal vyrobit pro Karla Velikého krásnou relikviářovou bustu a té věnoval korunu, kterou byl před tím korunován. Totéž udělal v roce 1347 se Svatováclavskou korunou, pro niž nechal také vyrobit relikviářovou bustu. Svatováclavská busta se nedochovala, ale cášská ano. A z ní se podařilo vypůjčit zmíněnou korunu. Tady bych chtěl ocenit spolupráci s pražským arcibiskupstvím a kardinálem Dominikem Dukou, který nám v církevním prostředí v Cáchách otevřel dveře a významně nám pomohl. Je to poprvé, co koruna římského krále od roku 1349 opustila Cáchy a určitě to je na dlouhá desetiletí naposledy.

V závěru roku 2015 jste představil plán na velkorysou přestavbu Veletržního paláce, k níž by mělo dojít za několik let. V jaké fázi je tento projekt?

Objednali jsme si studii využitelnosti Veletržního paláce pro potřeby Národní galerie. Potřebovali jsme zjistit, zda tento objekt kapacitně, staticky a technicky vyhovuje potřebám Národní galerie pro další desetiletí. Tento projekt bude ovlivňovat nejen budoucí vývoj Národní galerie, ale potažmo celého kulturního prostředí. Tu studii máme na stole a na naše otázky jsme dostali v drtivé většině pozitivní odpovědi. Stojíme před rekonstrukcí a transformací celého objektu. Změna se samozřejmě dotkne interiérů – s architekty budeme muset připravit zcela novou prostorovou dislokaci. Naším hlavním limitem jsou nízké stropy ve výstavních prostorách o světlé výšce 3.3 m. Ty nám neumožňují vystavovat díla z 19., 20. a 21. století. Mohu to ilustrovat na příkladu Gerharda Richtera, jehož výstavu na příští rok připravujeme. Řada jeho děl má monumentální formát, jsou vysoká 3 metry a taková díla v prostoru s nízkým stropem prakticky nelze vystavit.

Veletržní palác,  foto: Khalil Baalbaki,  ČRo
Na řešení jsme se dohodli s ministrem kultury a seznámil jsem s tím také pana premiéra. Na obou místech jsem zaznamenal pozitivní reakci. Hovořil jsem o tom i s ministrem financí. Teď budeme muset vytvořit koncepci toho, jak celý proces bude vypadat. Letos na podzim budeme vypisovat mezinárodní architektonickou soutěž, jejíž účastníky přímo oslovíme. Lhůta pro předložení studií bude půl roku. Ve 2. čtvrtletí 2017 budeme vybírat vítězný projekt. Pak bude následovat zadání projektových prací, což se může protáhnout i na dva roky.

Koncem roku 2019 nebo začátkem roku následujícího by měla začít rekonstrukce. Mezitím se musí vyjasnit, jak naložíme s uměleckými fondy. Národní galerie má ve Veletržním paláci 80% svých sbírek. Řešení už máme. Necháme postavit depozitáře, kam naše fondy přesuneme a po návratu zpět je bude využívat jiná národní kulturní instituce. V posledních dnech tu byl na návštěvě britský architekt Norman Foster. Provázel jsem ho Veletržním palácem a vyzval jsem ho, aby se soutěže zúčastnil. Velice ho to potěšilo. Z podobných architektů chceme vybírat v připravované architektonické soutěži.

Zmínil jste výstavu Gerharda Richtera v roce 2017. Jaké další výstavy v následujícím období plánujete?

Ještě letos v září ve spolupráci s Musée d´Orsay přivezeme do Prahy výstavu Henri „Celníka“ Rousseaua. Jeho výstava začala v Benátkách, nyní probíhá v Paříži a má mimořádný ohlas. Naše výstava bude adaptací té francouzské, protože si budeme víc všímat středoevropského a českého kontextu tohoto malíře, který pro vývoj moderního umění znamenal mnohé. V únoru nebo březnu 2017 zahájíme ve Veletržním paláci sezónu výstavou Aj wej weje. Letos tu máme vystavený jeho Zvěrokruh jako ochutnávku výstavy v příštím roce. Vedle toho bude v Malé dvoraně expozice české sochařky Magdaleny Jetelové, která žije v Německu. Zároveň jednáme o výstavě fotografické tvorby Patti Smith, která je spíš známá jako písničkářka. V jednání je i její vystoupení na zahájení výstavy.

Aj wej weje / Zvěrokruh,  foto: Miroslav Krupička
Následovat bude velká výstava Františka Skály ve Valdštejnské jízdárně. Tématem výstavy bude muzeum a už teď se těším, jakým hravým způsobem se s tím autor vypořádá. 26. dubna 2017 zahájíme ve Veletržním paláci výstavu Gerharda Richtera, jednoho z nejvýznamnějších malířů současnosti. Nedávno jsem s ním mluvil, zúčastní se vernisáže. S Prahou má spojeny emotivní vzpomínky a těší se z toho, že tu bude moci ve svých 85 letech představit své dílo. Na podzim 2017 přivezeme do Valdštejnské jízdárny klasičtější umění – výstavu Ferdinand Tyrolský. Ferdinand jako český král po sobě v Praze zanechal celou řadu památek, ale proslul svou uměleckou sbírkou, která je vystavena na zámku v Ambrassu nedaleko Innsbrucku. Ta tu bude také vystavena.

Z akcí roku 2018 bych zmínil výstavu Františka Kupky, kterou chystáme ve spolupráci s Centre Pompidou v Paříži. Výstava začne na jaře v Paříži, potom pojede do Helsinek a následně k nám. Ve stejném roce připravujeme výstavu Augusta Rodina. Bude to jeho první výstava v Praze od roku 1902, kdy tu měl velkou retrospektivu. To je spolupráce s Musée Rodin v Paříži. My jim naopak nabídneme výstavu o reflexi jeho tvorby ve střední Evropě a v Čechách, kde působila řada jeho žáků. A ve spolupráci s londýnskou Royal Academy of Art plánujeme výstavu, která bude srovnávat dva giganty světového umění – a sice Henri Matisse a Andyho Warhola. Myslím, že návštěvníci Národní galerie se mají na co těšit a že Praha se snad znovu octne na mapě významných kulturních destinací.

Výstava Císař Karel IV. 1316-2016 ve Valdštejnské jízdárně trvá do 25. září 2016