Krvavé jahody: skutečný příběh čtrnáctileté dívky z Brna, která přežila gulag
Jména Osvětim, Birkenau nebo Ravensbrück nenechají nikoho na pochybách: za druhé světové války tu v koncentračních táborech umíraly statisíce lidí. Stejný osud ale stihl miliony lidí na Kolymě, v Archangelsku, v Murmansku. V "Souostroví gulag", jak je popsal Alexander Solženicyn, zahynulo i mnoho československých občanů. Zavlekla je sem sovětská NKVD v r. 1945, ihned po osvobození Československa Rudou armádou. Zpátky domů se jich po Stalinově smrti vrátil jen zlomek. Jednou z těch, která gulag přežila, je paní Věra Sosnarová.
K dramatickému osudu paní Věry Sosnarové mne přivedla nová kniha spisovatele Jiřího S. Kupky Krvavé jahody, kterou nedávno vydala Mladá fronta. Její název by se hodil spíš pro filmový horror z hollywoodské produkce, ve skutečnosti líčí tragédii, která potkala čtrnáctiletou dívku Věru z Brna. Na jaře roku 1945 ji sovětští vojáci spolu s matkou a devítiletou sestrou nahnali do dobytčích vagónů a odvezli na Sibiř. Důvod? Věřina matka pro ně byla "kontra", zradila svou sovětskou vlast, protože po občanské válce z Ruska odešla s čs. legionáři. NKVD dobře věděla, kde tyto "zrádce" hledat: její důstojníci šli najisto podle seznamů, které jim ochotně pomohli sestavit českoslovenští komunisté. Věru a její sestru Naďu čekalo dlouhých osmnáct let v sovětských lágrech a na nucených pracích:
vyprávěla mi paní Sosnarová, která dnes žije v malé obci Odrovice u Brna. Na utrpení, které zavlečené Čechoslováky v gulagu čekalo, nemůže zapomenout:
"Nejhorší bylo to mučení, to znásilnění a ten strašnej hlad. Chcíplý ryby jsme dostávali, takový mražený, a kdejakou trávu, kdejakou lebedu. Všecko se pojedlo. Nedívali se, jestli jsi člověk nebo dobytek. Vzali, polili barák benzínem, zapálili a lidi padali jak muchy."
"Jednoho dne se v ženské části probudily tři Rusky. Bolela je hlava a břicho. ...
"Tyfus," zvolal kapitán Petrov. "To nám ještě chybělo."
Tyfus, nevyhnutelný průvodce špíny, vší, zkažené potravy a nečisté vody. Ke třem ženám přibylo do večera ještě pět mužů. Doktor navrhl zastavit práci, neplnění plánu však mohlo oddálit povýšení kapitána Petrovova o dva až čtyři roky. Vydal proto základní směrnici: Kdo má umřít, ať umře, ale ať nestahuje do hrobu zdravé. Marodi s příznaky tyfu budou shromážděni v baráku šestnáct. Byl to poslední barák v jedné řadě. ...
V noci probudil Věru nezvyklý ruch. "Co se děje?" ptaly se vyděšené ženské.
"Šestnáctka hoří."
"Tam umřeli ty nakažený."
Od hořícího baráku se však ozývaly výkřiky děsu a bolestí.
"On to dal zapálit i se živejma!" vykřikla jedna z uvězněných žen...
- tak zaznamenal Věřiny vzpomínky ve své knize spisovatel Kupka. Vězňové nemohli zaživa upalovaným lidem pomoci, stráže by je postřílely. Věra sama v lágru přežila tyfus, těžký úraz, opakované znásilňování i desetidenní samotky. V gulagu musela se svou sestrou zůstat i po Stalinově smrti, kdy se už jiní uvěznění cizinci vraceli domů:
"A když nás už potom chtěli pustit domů, tak nás zase naše vláda nechtěla přijmout. Psala jsem prezidentovi, jednomu, druhýmu, a žádná odpověď mi nepřišla. Zkrátka nám potom řekli, že nás naša vláda nechce."
Věru Sosnarovou proto i po propuštění z tábora čekaly otrocké práce na rybářské lodi, kde spolu s dalšími uvězněnými ženami zpracovávala ryby. Naučila se i vyrábět formy na odlitky ve slévárně, v kolchoze řídila traktor i kombajn. Stále ale odmítala přijmout sovětské občanství a za každou cenu se chtěla vrátit domů, do Československa. Podařilo se to až v roce 1963:
"V Praze nás už čekali, tam nás na ministerstvo brali, na sovětský konzulát. Všady jsme musely papíry podepsat, že nesmíme nikomu nic říct, kde jsme byly tých dvacet let. A kdybysme to prozradily, tak že nás do čtyřiadvaceti hodin vezmou zpátky."
Do Československa se obě sestry dostaly jen díky tomu, že je jako levnou pracovní sílu byli ochotni přijmout v zemědělském družstvu na Znojemsku.
"Všichni vydělávali pěkné peníze a my jsme dělaly stejnou práci, možno říct, že jsme taky napolo hladem byly, aji když už jsme byly doma. Dvě sta padesát nebo dvě sta sedmdesát korun byl největší výdělek za měsíc. Když jsme šly prosit, proč nám dávají tak málo peněz, tak se tam ozval ten od komunistů a hned: Co byste chtěly? Buďte rády, že jsme si vás ze Sibiře odtáhli! Normálně nám to řekl: Tam byste zdechly z hladu! Jste levná pracovní síla. Musíte deset roků pracovat jak levná pracovní síla. Tak toto nás úplně ubíjelo. Třicet let jsem to v sobě nosila, co byla komunistická strana tady. Nesměla jsem slovo říct, bála jsem se pusu otevřít, a po té revoluci jsem se otevřela, protože už jsem nemohla tu tíhu snést."
Paní Sosnarovou dodnes trápí, že na československé oběti gulagů se v Česku zapomíná. Sama nedostala žádné odškodnění:
"Vždycky naše vláda, všechny noviny a rozhlas říkají, že v lágrech v Německu byli lidi mučený, o Židech a o všech možných. Ale nikdá v životě nikdo nevzpomene na ty český lidi, který zahynuli na Sibiři. Nemyslete si, že jich bylo málo! Bylo jich hodně. A kdo zůstal živej? Pár lidí zůstalo živejch, co se vraceli domů"...
"Je znám pouze počet lidí, které někdo sháněl, po nichž někdo pátral, a o nichž se tím pádem zachovaly informace v českých, respektive československých archivech. Těch lidí z archivů je kolem čtyř set padesáti a předpokládá se, že ve skutečnosti jich bylo kolem tisíce. To hovoříme jenom o českých zemích. Nehovoříme o Slovensku, kde je to samozřejmě o něčem jiném. Tam to nabývá počtu deseti tisíc."
A jaké jsou podle Vladimíra Bystrova šance na odškodnění za léta otrocké práce a za to, že tehdejší vláda dopustila, aby z území Československa byli odvlečeni čs. občané do sovětských gulagů?
"Zní to velice tvrdě, ale v současné době už ne. V roce 2002 byl přijat zákon o odškodnění československých občanů, kteří byli odvlečeni do sovětských táborů nebo do táborů, které Sovětský svaz zřídil v jiných zemích. Tento zákon v podstatě předpokládal, že se lidé mohou ucházet o tento nárok do konce roku 2003. Kdo tento nárok do té doby neuplatnil, tak nemá šanci."
/Pozn.: Výpovědi paní Sosnarové byly záměrně ponechány v autentické podobě, bez pravopisných úprav./
