Věra Sosnarová z Brna přežila sovětský gulag, její příběh nyní inspiroval J. S. Kupku ke vzniku románu Krvavé jahody
Na jaře roku 1945 lidé v Československu oslavovali konec války, ve stejné době ale sovětská NKVD na našem území zatýkala tisíce lidí, bývalých ruských emigrantů i jejich potomků, kteří pak mizeli v sovětských táborech nucených prací. Jeden takový osud nyní zachytil Jiří S. Kupka v románu Krvavé jahody. Popisuje skutečný příběh Věry Sosnarové, kterou jako čtrnáctiletou dívku spolu s její matkou a mladší sestrou odvlekli sovětští vojáci do gulagu na Sibiři. Domů se vrátila až po osmnácti letech. Milena Štráfeldová se spisovatele Kupky zeptala, jak se vůbec k tomuto příběhu dostal:
"Paní Sosnarová napsala dopis na Obec spisovatelů a tehdejší předsedkyně paní Kantůrková ten dopis dala klubu autorů literatury faktu. Řekla: pánové, to je váš případ. A já jsem řekl, že to zkusím. Paní Sosnarovou jsem zavolal, pozval jsem ji do Prahy, tady jsme si sedli, já jsem si dal magnetofon na stůl a paní Sosnarová vypravovala. Vyprávěla dva dny, pochopitelně jsem ale spoustu věcí musel domyslet, protože ona mi sdělovala holá fakta."
Kontaktoval jste i další lidi s podobným osudem, abyste si ten příběh prokreslil do hloubky?
"Já jsem jednoho takového člověka znal osobně. Toho sebrali důstojníci NKVD 11. května (1945) a v gulagu si pobyl několik let. Sověti tady měli určitě rozvědku. Měli tady jednak svoje lidi, ale pravděpodobně i pomahače z domácího obyvatelstva. A zřejmě součástí těch zpravodajských služeb bylo opatřit seznamy těchto lidí. To víte, oni nerozlišovali, jestli je někdo profesor, lékař, nebo jenom dělník ve fabrice. /Jejich maminka/ prostě byla emigrantka ze Sovětského svazu, utekla s legionáři, legie byly nepřítelem vlády sovětů, tak to byl prostě třídní nepřítel."
Co vám na celém příběhu paní Sosnarové připadalo nejotřesnější?
"Za prvé to byly děti. V době, kdy se dostaly do transportu, tak paní Sosnarové bylo tehdy čtrnáct a její sestře devět. A byly vydány napospas brutalitě těch strážných. A potom to, že ta děvčata byla v podstatě ztracená. Prostě úředně neexistovala, protože pracovníci NKVD tady zřejmě ničili doklady těchto lidí. A později, už po smrti Stalina, kdy v Rusku nastalo tání a kdy se /sestry/ snažily dostat zpátky, tak z Československa přicházely odpovědi, že nikdo takový v Brně nežil. Nemáme tady žádné doklady o nějakých dětech."
Jak se v téhle souvislosti díváte na Benešovu vládu, která připustila, že tisíce československých občanů tímto způsobem skončily v gulagu?
"Nevím, do jaké míry Beneš byl o těchto věcech informován. A jestliže byl informován, tak to možná nepovažoval za tak důležité pro vyřešení daleko důležitějších zahraničněpolitických otázek. A pak si myslím, že netušil, v jakých poměrech ti lidé budou žít. Nevědělo se o tom vůbec v Československu, ani obecně."
Vladimír Bystrov tady založil občanské sdružení "Oni byli první", které upozorňovalo právě na osudy těchto lidí. Máte dojem, že se o tom už dostatečně ví, nebo je to pořád taková zasutá kapitola naší historie?
"Já si myslím, že se o tom pořád dostatečně neví. Neví se ani, kolik lidí to postihlo. A je třeba na tyto osudy upozorňovat."
K příběhu paní Sosnarové se vrátíme i v naší sobotní rubrice Češi v zahraničí. Tam uslyšíte autentické vyprávění ženy, která přežila kruté podmínky sovětských gulagů.