Lidice – tragédie, která i po 80 letech mluví ke každému
Středa 10. června 1942. Den, který otřásl válkou pustošeným světem. Odkaz této lidické tragédie žije i po 80 letech.
Smrt říšského protektora Reinharda Heydricha, atentát na jeho osobu, vyvolal v Berlíně šok. Následně se rozpoutalo běsnění, jehož obětí se stala středočeská obec Lidice. U příležitosti 80. výročí vypálení Lidic Radiu Prague International poskytl rozhovor Eduard Stehlík, ředitel památníku Lidice.
Kdo v té době určoval míru odplaty, kdo rozhodoval kam údery proti obyvatelstvu v Čechách zamířit?
„První úder spadá do kompetence tehdejšího prvního státního tajemníka protektorátu Karla Hermana Franka. Ten nechal vyhlásit ten samý den, co byl uskutečněn atentát na Heydricha 27. května 1942, stanné právo. Byly obnoveny stanné soudy, bylo zřízeno 10 popravišť. Tam se mohl ocitnout kdokoli i jen za schvalování atentátu. To mohlo být zasmání se v restauraci, zahození obrázku s fotkou Heydricha do koše, prakticky cokoliv. Že poté přichází tragédie Lidic, to jsou represálie související s vyšetřováním atentátu. Dle mého názoru je to ovlivněné tím, že v době vyhlazení Lidic, to znamená 14 dní po atentátu, nacistické bezpečnostní složky neměly žádnou relevantní stopu vedoucí k atentátu.“
Můžeme si stručně připomenout sled událostí, nebo náhod, které vedly k tragické likvidaci Lidic?
„ 27. května byl uskutečněný atentát. Nacistické bezpečnostní složky vyvinuly velké úsilí, aby dopadly dva svědky, kteří byli na místě atentátu. To se nepodařilo. 5. května se do rukou gestapa dostal dopis, který vyvolával dojem, že jeho autor by mohl být jedním z atentátníků. Gestapo zatklo adresátku, což byla dělnice v továrně ve Slaném Anna Maruščáková a v rámci výslechu se dozvěděli, že muž, který jí psal, jí při její schůzce požádal, aby v Lidicích u rodiny Horákových vyřídil, že jejich syn Pepík je živ a zdráv. Gestapo se rozjelo do Lidic a od místních četníků v Buštěhradě se dozvědělo, že tam žije poměrně rozvětvená rodina Horákových. Jejich příslušník Josef Horák je v Československé armádě a spolu s jiným důstojníkem z Lidic s Josefem Stříbrným odešel v prosinci 1939 za hranice a pravděpodobně jsou příslušníky Československé armády ve Velké Británii. Gestapo si to dalo dohromady tak, že tito muži mohli být pravděpodobně na místě atentátu. Protože se žádná jiná stopa neobjevila, spustili akci proti Lidicím. Tu iniciovalo hlavně to, že v době, kdy gestapo provádělo prohlídku v Lidicích v noci z 3. na 4. června a zjišťovalo, zda se tam Horák se Stříbrným neukrývají, tak ve stejné chvíli v Praze umřel Heydrich. Tzn. neměli pachatele, měli smrtelně zraněného a pak mrtvého protektora. Na to se rozhodli zareagovat. Někdy kolem 7. června vzniká plán na akci v Lidicích, protože jsou zaznamenána svědectví příslušníků gestapa na Kladně, že Češi uvidí něco, co ještě nikdy neviděli.“
Nacistická propaganda řízená Goebbelsem, to byla účinná mašinerie, která masírovala mínění lidí v Německu i na jeho okupovaných území, včetně protektorátu. Jak uváděla tragédii v Lidicích?
„Přesto, že nacistická propaganda byla dokonalá a Goebbels sám opakoval, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou, v tomto případě selhala. Nacistický plán byl šokovat, oznámit do celého světa zločin spáchaný na Lidicích. Šokovat celý svět s tím, pokud se nacistům někdo postaví, tak s ním bude nakládáno tímto brutálním způsobem. Zpráva měla opačný efekt a vedla k obrovské odezvě lidického zločinu v celém světě. Zveřejněná zpráva, přesto, že byla děsivá a hovoří o tom, že dospělí muži v Lidicích byli zastřeleni, ženy byly dány do koncentračního tábora, děti náležitě vychovány, tak prakticky celá není pravdivá. Skutečnost byla daleko horší. Pokud jde o lidické muže, 10. června, kdy k akci došlo, vraždili v Lidicích už chlapce od 15 let nahoru. Mezi nimi jednomu a to Josefu Hroníkovi ani 15 nebylo. V Lidicích tedy 10. června už vraždí děti. Ženy byly odeslány do koncentračního tábora, ale v rozkaze jsou dvě slova navíc: na doživotí, což je dost podstatný rozdíl. Pokud jde o osud lidických dětí, tam je lež nejzrůdnější. Nejednalo se o žádné řádné převychování. Ze 105 lidických dětí jich bylo po válce nalezeno pouhých 17. 82 z nich bylo zplynováno v nákladních autech v Chelmu. To je hromadná brutální vražda. Tato zpráva naprosto šokovala celý svět. Když nacisté za 14 dní podobným způsobem vyhladili Ležáky, tak už se žádným podobným zločinem nechlubili.“
Lidice nebyly rozhodně první vypálenou vesnicí, zničené vesnice za sebou nechávali nacisté i na území Sovětského Svazu. Lidice byli ale první vesnicí, kterou se nacisté chlubili?
„ Ano, to je jeden důvod, proč byly tak známé, pochlubení se tímto zločinem. Za druhé je důležité si uvědomit, že ostatní vesnice na území Sovětského svazu, v Bělorusku, na Ukrajině, kde bylo obyvatelstvo zabito stejným nebo ještě brutálnějším způsobem, lidé byli nahnáni do stodol, za živa upáleni apod. se dělo v přífrontovém pásmu. To znamená v blízkosti bojových akcí. Teoreticky se dá hovořit, že ke zločinům došlo v rámci nějakého boje proti partyzánům. Zatímco Lidice byly v hlubokém zázemí. Na území protektorátu neprobíhala žádná válka. Ano, byla zde okupační správa, protektor, který neváhal popravit kohokoliv, kdo se zapojil do odboje. Byl tady relativní klid. A v něm, v hlubokém zázemí obklíčit nějakou vesnici a naložit s ní takovýmto způsobem byl veliký šok.“
Jaká byla tehdejší reakce svobodného světa?
„Jedna z prvních je reakce amerického ministra námořnictva Franka Knoxe tři dni po vyhlazení Lidic. Hovoří o tom, až se nás jednou naše děti budou ptát, proč jsme vedli tuto válku, budeme jim vypravovat o Lidicích. Další reakce následují. Obrovský ohlas je v severní a jižní Americe a v Británii. První zpráva o Lidicích hovořila o tom, že se jednalo o hornickou vesnici, což nebylo úplně správné. Pokud bychom hovořili o povolání lidických, šlo z velké části o hutníky a ne horníky. Toto oslovilo britské horníky. Ti poté založili hnutí Lidice shall live. To začalo usilovat o obnovu Lidic a sbírat finanční prostředky na obnovu vesnice. Velice rychle zareagoval světový film. Vzniká film The Silent Village - Tichá ves. Horníci z irské vesnice Cwmgieddu hráli lidické lidi. Zůstávají tam britské reálie. Naprosto jistě ale hrají muže, kteří byli ve stejném věku a měli stejné povolání, jako měli oni. Některá města reagovali pojmenováním ulic, náměstí. Některá města se na Lidice dočasně přejmenovávají. Velice silné je hnutí, kdy lidé v jižní Americe dávají jména svým narozeným dcerám. Což je jedna z nejsilnějších věcí, kterou jsem v souvislostí s touto odezvou v mezinárodním měřítku zaznamenal.“
Proč tak silně lidická tragédie zarezonovala právě v Latinské Americe, která byla trochu mimo dění druhé světové války?
„Sama jste to řekla, asi proto, že byla trochu mimo dění, nebyla válkou tak dotčená, odehrávalo se to kdesi daleko, daleko v Evropě. Možná tím více si byli schopni představit rozměr té hrůzy, která se odehrála. Ta tragédie mluví ke každému. Vezměte si, máte rodinu, máte manželku, děti, žijete v klidu, do ničeho se nezapojujete a najednou vás druhého dne někdo přivede na popraviště, kde sousedy, vaše rodiče, děti postřílejí. Děti jsou odvlečeny do koncentračního tábora a některé povražděni. Rozsah té hrůzy je takový, i pro ty, kteří žili tisíce kilometrů odtud. To bylo něco nepředstavitelného a proto zareagovali způsobem, jakým zareagovali.“
Má váš památník zmapováno kolik je těch vesnic, ulic Lidic? Kolik je žen nesoucí jméno Lidice?
ČTĚTE TAKÉ
„Pokud jde o pojmenované ženy a dívky, které jméno nesou, v některých případech musíme říci, že se to jméno ujalo v rámci rodiny a je už třetí generace Lidic. Někdy ale ani nevědí, proč to jméno obdržely. V případě žen a dívek to nejsme schopni dohledat, to je nerealistické. Stačí se podívat na sociální sítě, internet a jsme schopni řadu z nich nalézt. Některé z nich dokonce Lidice navštívily. Pokud jde o pojmenování měst, ulic a náměstí, i to jsou vysoká čísla. V současné době spolupracujeme s jedním českým novinářem žijícím v Chile. Ten začíná jižní Ameriku mapovat a pevně doufám, že se nám v budoucnosti podaří vydat jeho knížku. On se soustřeďuje na to, že navštěvuje jednotlivé země v jižní Americe a zjišťuje nesmírně silnou lidickou stopu, o které jsme donedávna vůbec nevěděli.“
Pokud mluvíme o práci historiků, dají se v dnešní době najít nějaké relevantní dokumenty nebo písemnosti?
Přiznám se, že kdybyste mi otázku položila před 10-20 lety, tak bych řekl, že je to téměř vyloučené. V posledních letech jsem daleko opatrnější. Jak zpřístupnění některých archivů v zahraničí, tak zpracování některých archivních dokumentů u nás a zpřístupnění archivů, které byly do roku 89 uzavřené, přináší informace a dokumenty, o jejichž existenci jsme nevěděli a které mohou celou řadu věcí posouvat někam dál. Jsem přesvědčený o tom, že v celé řadě domácností existují písemnosti, deníkové záznamy, fotografie, které jsme dodnes neviděli a které pomohou vypravovat příběh plastičtěji a zajímavěji. Nemyslím si, že bychom došli k nějakým přelomovým zjištěním. Ta mozaika je vždycky mozaikou a každý dokument může pomoci doplnit další dílek skládačky a lépe pochopit věci, které se tehdy staly. Neříkal bych, že nás ještě nečekají nějaké objevy, ale je zapotřebí vrátit se k relevantním pramenům, jít do archivu a nespoléhat se jen na publikace, které už byly vydány.
Jakým způsobem se dá po 80 ti letech udržovat odkaz Lidic?
„Není to úplně jednoduché, je to strašně dlouhá doba. Mizí nám ti, kteří stopu a odkaz Lidic mohli nést svým osobním svědectvím. Máme už pouhých 10 pamětníků. Jedinou lidickou ženu, paní Skleničkovou a 9 dětí. Z nich je pouze jediné, které si může z útlého dětství něco pamatovat. Zbývajících 8 Lidice nepamatuje. Buď byly tak malé, že si to nepamatují a dvě se dokonce narodily až po vyhlazení obce maminkám, které byly v době lidické tragédie těhotné. Naštěstí se tyto děti po válce nalezly. V okamžiku, kdy vám poslední živý pamětních odchází, něco se mění a svědectví pouze zprostředkováváte. Na druhé straně je třeba řešit, aby se lidická tragédie zapsala do dalších generací, vnuků, pravnuků. Není možné to úplně vymazat. Tím více narůstá role Památníku Lidice a i různých podobných institucí Památník Terezín, Památník ticha apod. V okamžiku, kdy nebudou živí svědkové, se toto svědectví musí nahradit. Proto je dobře, že existuje projekt Post bellum, nahrávání pamětníků. Uchovává nám vzpomínky na ty, co tu nejsou. Nese to obrovské nároky na ty, co budou poselství Lidic nést dál. Sám to cítím jako věc, co musím dělat a musím v ní pokračovat. Vždycky jsem s obdivem shlížel k paní Anně Nešporové, což byla sestra Josefa Horáka, onoho letce. Ztratila dítě, ztratila rodiče a o těch věcech neustále vypravovala. Už zde není asi 20 let. Vždycky jsem se jí ptal: Aničko, kde berete sílu o tom pořád donekonečna mluvit? A ona říkala: pokud o nich mluvím, tak tady jsou. V okamžiku, kdy odejdou poslední svědkové, tak je na nás, abychom mluvili o těch, kteří tehdy odešli, a tom zločinu, který se stal, aby tady byli stále s námi.“
