O Lidicích vysílali z Ameriky i Voskovec s Werichem
10. června roku 1942 oznámil Berlínský rozhlas, že v odvetu za atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha byli v obci Lidice nedaleko Prahy zastřeleni všichni muži starší patnácti let. Ženy byly převezeny do koncentračního tábora a děti do výchovných zařízení. Sama obec byla srovnána se zemí a její jméno mělo být navždy vymazáno z paměti. Stal se ale pravý opak.
"Dámy a pánové, posloucháte mimořádné vysílání z Chicaga..." ohlásil se už 12. července 1942 rozhlasový reportér z amerického městečka Stern Park Gardens ve státě Illionis. Právě zde totiž probíhala slavnost, během které bylo toto hornické město přejmenováno na Lidice. Na ceremoniálu se sešlo přes padesát tisíc lidí a reportáž z něj vysílaly rozhlasové stanice v různých jazycích do všech koutů světa. V českém vysílání se v nezvyklé roli moderátorů ocitli - Jiří Voskovec a Jan Werich:
"Drazí přátelé, ve Spojených státech ve státě Illinois byla malá vesnička, která se jmenovala Stern Park Gardens. Možná že nikdo z obyvatel této vesnice nevěděl o jiné malé vesnici zvané Lidice. Avšak je tomu právě asi měsíc, kdy v Lidicích v Československu se událo něco, co uvedlo v úžas celý svět a přimělo obyvatele malé vesničky Stern Park Gardens, aby se sešli a jednomyslně rozhodli změnit jméno své obce na Lidice. Vesnička Stern Park Gardens leží uprostřed Spojených států v úrodném státě Illinois v údolí největší řeky světa Mississippi, tak daleko od Prahy, jak původní Lidice byly blízko. Její obyvatelstvo je prosté, stejně prosté, jako byli obyvatelé Lidic. A tito lidé, svobodní Američané, se svobodně rozhodli, že nedají zahynouti jménu Lidice. Je to pro Američany nezvyklé jméno, těžko se jim vyslovuje. Donedávna nevěděli, co znamená. Avšak Hitler jim to vysvětlil. Hitler jim vysvětlil, co Lidice a Pearl Harbour znamenají a že znamenají totéž. Atentát na svobodu člověka. A tak, než budou postaveny nové Lidice v Československu, budou žít dál v údolí řeky Mississippi, kde svobodní Američané opatrují památku vesničky, která zahynula za svobodu. Za svobodu Čechoslováků stejně jako Američanů. A až zase staré Lidice u Kladna budou stát znovu vybudovány, budou mít navěky v Americe sestru. Lidice ve státě Illinois. O jedno vlákno víc ve svazku přátelství mezi novým svobodným Československem a svobodnou Amerikou."
V+W tak uvedli půlhodinovou relaci, ve které zazněla řada vystoupení významných amerických politiků. Telegram účastníkům slavnosti poslal i americký prezident Roosevelt:
"10. června oznámila nacistická vláda vraždu města Lidice. Tato malá vesnička v Československu nejenom byla zničena, avšak její muži byli povražděni, její ženy a děti rozptýleny po vězeních a pobity. Jméno Lidice mělo být vymazáno z pojmu času, škrtnuto z dějin a navždy zapomenuto. Víme, co se stalo přes drzé pokusy nacistů zničit Lidice. Občané malé obce Spojených států nadšeně přijali jméno Lidice za své. Místo aby byly zavražděny, jak si to nacisté představovali, Lidice se probudily k novému životu. Ve velkém údolí Mississippi městečko Lidice se napříště stává věčnou připomínkou, že nacistické násilí nemůže zničit ani lásku k lidské svobodě, ani odvahu tuto svobodu ochránit. Franklin Delano Roosevelt."
Československý prezident v exilu Edvard Beneš zaslal své poselství do Stern Park Gardens z Londýna:
"Lituji toho hluboce, že dnes nejsem s vámi. Fakt, že Amerika soucítí tak upřímně s mučedníky lidickými, přijímají Čechoslováci po celém světě s upřímnou vděčností. Je nám to podnětem k tím houževnatější práci pro vítězství demokracie. Zasílám projev upřímně vděčnosti všem, kdož umožnili tuto krásnou oslavu."
A stranou samozřejmě nezůstal ani exilový ministr zahraničí Jan Masaryk, po své matce napůl Američan. Jeho poselství přečetl Jiří Voskovec:
"Jsem hluboce vděčen velkému americkému národu za krásný způsob, jímž odpovídá na hrozné utrpení Lidic. Mučedníci lidičtí si zasloužili této pocty. Vzpomínám dnes na mnoho jiných vesnic, které stejně trpěly, v Číně, v Polsku, v Jugoslávii. Jméno přístavu Pearl Harbour a jméno Lidic jsou dva symboly odhodlaného zápasu za svobodu. Jakmile se vrátím do Ameriky, do země své matky, navštívím Lidice.. A také dobře vím, že znovu vybudujeme Lidice české, až porazíme Hitlera."
Ve stejném duchu pak na slavnosti promluvil čs. velvyslanec ve Spojených státech Vladimír Hurban. Dojemně zapůsobila osobní vzpomínka české krajanky Barbory Brojové, která Lidice dobře znala:
"Vzpomínám si na Lidice. Vzpomínám na malý kostelík sv. Markéty, kam jsem se chodila modlit. Teď je kostelík zbořen. Všichni mí známí a příbuzní byli povražděni. A já jsem nemyslela, že se dočkám toho, že uvidím nové Lidice tady v Americe. Vystavěl je národ, který pomstí všechno, zač umírali naši příbuzní a přátelé v Čechách."
Zazněla i česká hymna v podání pěveckého sboru Lyra z Chicaga.
"Slyšeli jste reportáž ze slavnosti v Lidicích ve Spojených státech amerických ve státě Illinois dne 12. července roku 1942," ukončil vysílání ze slavnostního ceremoniálu v Stern Park Gardens Jan Werich. To ovšem nebylo jediné vystoupení Jiřího Voskovce a Jana Wericha k Lidicím. V pravidelné relaci, kterou během války připravovali pro československé vysílání z Ameriky, zazněl i tento skeč. Tady už oba komiky z Osvobozeného divadla poznáváme daleko spíš nežli v jejich vážné moderátorské roli:
"Tak si představte, pane, že naše statečné gestapo se opět vyznamenalo. - O tom nikterak nepochybuji. Gestapo se vždycky vyznamenává. Ale copak zase zatklo, usvědčilo a popravilo. - Tedy že by zatkli, to nemohu říct. Že by usvědčili, to teprve nemohu říct. Prostě a krátce oni dopadli ony muže, co zabili Heydricha. - No třikrát sláva! A co říkali ti atentátníci? - Nic neříkali. Oni je chytili v kostele a hned je zastřelili. - Ale to je chyba! - Ó nikoliv. Nic není chyba, co gestapo činí. - Jak se ale dozvědí, kdo jim pomáhal? Jak se dozvědí o organizaci podzemí a vůbec? - Koukejte se, gestapo se nemusí nic dozvědět. Gestapo si to vymyslí. Gestapo dalo ultimátum a gestapo si samo pomohlo. Zastřelilo v kostele dva lidi. Řeko: to jsou oni a basta. A gestapo si samo vyplatilo odměnu. - Cheche, na gestapo si nikdo nepřijde, drahý pane. Teď ale legraci stranou, pane Voskovče a drazí přátelé u nás doma. Zdá se, že jak gestapo, tak německá propaganda začíná ztrácet hlavu. Po zastřelení Heydricha, což celý svět uvítal s netajenou radostí a netajeným obdivem pro hrdinství a organizaci českého odporu proti nacismu, gestapo ztratilo tvář. - Ono je to na pováženou, takhle před nosem Himmlerovi odstřelit Hitlerova miláčka jako koroptev a nebýt schopen nalézt útočníky v zemi, kde jednoho Čecha hlídají dva Němci. Já se tomu Hitlerovi nedivím, že se na dva dny zavřel a s nikým nemluvil. - Co víte? On se třeba bál, že přijdou i na něj. - Nepřehánějte! Ono úplně stačí, že po tři neděle gestapo hledalo, vraždilo, vypisovalo s pomocí pana Háchy odměny, a ani jeden zrádce se nenašel a ni stopy po střelcích. Nejlepším důkazem, jaký zmatek a zděšení nastalo v gestapu, jsou Lidice. - Drazí přátelé, jméno Lidice se stalo nesmrtelným nejen v srdci každého Čecha, ale po celém světě. Tragédie Lidic stává se neodvratně tragédií Německa. Vztek, rozhořčení a touha po pomstě, kterou zpráva o vyvraždění Lidic vyvolala v celém světě, je tak obrovská, že donutila i gestapo k odporné komedii o dopadení pachatelů v kostele. - Na Lidice se nikdy nezapomene a Lidice nikdy nebudou odpuštěny. Jméno Lidice nikdy nebude vymazáno. - To jméno běží kolem světa. Je napsáno krví v atlase každého svobodného člověka. Z každé mapy Evropy září nehasnoucím plamenem. - A po Lidicích, po tomto tragickém omylu gestapa, přichází druhý omyl. Takzvané dopadení pachatelů. Tomu ale přece nevěří ani gestapo. Tři neděle uplynuly a gestapo nevypátralo nic. Tři neděle plné vraždění nevinných rukojmí. - Dvacet milionů korun nepřimělo nikoho, aby zradil. A po celou tu dobu se dva muži schovávali v kostele skoro za rohem od gestapa. - A odměna za informace prý byla vyplacena. Ale komu? Kde jsou jména a dresy těch, kteří dostali odměnu? - Tedy jména neznám, ale adresa je asi gestapo. To stačí. /končí písničkou/."
V + W se v tomto skeči, vysílaném v červenci roku 1942, skutečně nezapřou. Je v něm však i několik chybných údajů. Proč? Na to jsem se zeptala teatrologa Vladimíra Justa z Univerzity Karlovy v Praze.
"Co se týče Lidic, tak oni samozřejmě sledovali nacistické běsnění a konkrétně nástup Heydricha kontinuálně. V čem se mýlili, to ale není jejich chyba, to je chyba informací, které jim poskytoval příslušný úřad, čili toho mediálního zázemí, bylo několik věcí. Zaprvé ten atentát nespočíval v tom, že by Heydrich byl zastřelen, jak několikrát říkají. Zadruhé není pravda to, co oni vydávají za propagandu a goebbelsovskou lež, že se nepřihlásil žádný člověk, který by proti odměně udal adresu atentátníků a jejich identitu. To bohužel není. Už je dávno znám příběh Čurdy a některých dalších případů. To je další, kdy oni v dobré víře vytvářeli tu propagandu i tímto zkreslujícím způsobem. A zatřetí oni mluvili o tom, že ti atentátníci byli dva. To je samozřejmě pravda, pokud jde o ten samotný atentát, nicméně v tom chrámu jich bylo sedm. A oni uvádějí, že nacisti byli úplně zoufalí, že nemohli v protektorátu najít jediného Čecha, který by je udal. Tak si vymysleli tuto akci. A V+W to berou za fake-news, jak se dnes říká. Čili v tomto se mýlili. Ale i tak jejich pohotovost, styl toho dialogu, který byl přenesen z Vodičkovy ulice k mikrofonu amerického Úřadu pro válečné informace, to je neuvěřitelné. Ten slovní ping-pong, čeština tam hraje obrovskou roli. Jak si dělají legraci z gestapa. To je stálá jazyková hra. Ta naštěstí zůstala ve všech jejich dialozích /z Ameriky/, navzdory některým chybám a mylným informacím. A později dokonce ve výběrech z rozhlasových relací Werich zdůrazňuje, že tam říkali často úplné nesmysly. A omlouvá se za ně. To myslím svědčí pro ně. Udělám chybu, ale přiznám ji."
