Matěj Číp: Je podstatné ptát se „proč“

Historicky první student hry na cimbál ve Spojených státech je posledním v řadě umělců, které Mark Milde z Českého centra v New Yorku přizval k rozhovoru v rámci projektu „Muzikanti, kteří se nedají umlčet.“

Matěj Číp, foto: archiv Northern State University

Momentálně studujete cimbál na Northern University v Jižní Dakotě. Jak Vám zasáhla do života současná situace s koronavirem? Přestože Jižní Dakota neleží v hlavních ohniscích epidemie, univerzita je zavřená. Co pro Vás zastavení studia znamená?

Jsem pevně přesvědčen, že všechno zlé je pro něco dobré, a tak se snažím na tuto situaci nahlížet z té pozitivní stránky. Univerzita se oficiálně zavřela a veškerá výuka nyní probíhá online. Díky našemu skvělému programu pro mezinárodní studenty nám naštěstí stále přetrvává možnost zůstat na kolejích a soustředit se na studium včetně cvičení na nástroje. Měl jsem za sebou velmi vytíženou první půlku tohoto semestru, a tak tohle období vnímám jako ideální čas pro více odpočinku a jakousi sebereflexi, na kterou tady během roku mnohdy není čas. Největší výzva nastává u mých hudebních předmětů. Všechna ensemblová výuka byla zrušena stejně jako spousta koncertů a kulturních událostí. Individuální instrumentální hodiny se mohou díky internetu uskutečnit, ovšem nenahradí to osobní kontakt s profesory během běžné výuky. Naše univerzita, věčně plná studentů a života, se rázem proměnila v „město duchů“, a tak tento klid často využívám k meditaci, čtení a plánování dalších cimbálových přednášek a koncertů.

Studium cimbálu je v Americe dost neobvyklé, jste momentálně jediný student tohoto nástroje na tomto kontinentě, jak Vás napadlo jít za moře a jak jste získal motivaci něco takového podniknout?

Daniel Skála, foto: ČT24

Vždy mě americké prostředí velmi lákalo. Tušil jsem, že jsou Američané otevřeni novým věcem, a tak i studium nástroje, který zde nemá žádnou tradici, mi nepřipadalo neuskutečnitelné. Při dokončování posledních dvou let studia na Janáčkově konzervatoři v Ostravě jsem často přemýšlel, kde přesně bych se za pár let viděl. Odjakživa jsem měl v sobě chuť zkoušet nové možnosti, a tehdy mi přišlo až hloupé nevyzkoušet něco, čeho bych mohl ve svém životě později litovat. Hnala mě silná vize, která mně, společně s obrovskou podporou rodičů a mého profesora a mentora Daniela Skály, dodávala odvahu v dobách, kdy se můj sen naopak ještě více vzdaloval od provedení. Věřím, že je podstatné ptát se „proč“ téměř ve všem, co v našem životě děláme. Můj sen by se pravděpodobně nikdy neuskutečnil, kdybych se pomocí této otázky pravidelně neujišťoval. Díky tomuto postupnému uvědomování jsem získal velmi silnou motivaci převést mé myšlenky v činy.

Cesta za studiem do Nového světa z Moravy není úplně jednoduchá. Jak se Vám to podařilo uskutečnit? Co Ti, kteří o něčem podobném sní pro to musí podstoupit?

Možná ne jednoduchá, ale rozhodně dobrodružná! První výzva spočívala v nalezení a přemluvení univerzity, na které bych mohl studovat cimbál, tedy obor, který se nikde oficiálně na vysokých školách v USA nevyučuje. Druhá otázka se týkala financí, a poté zbývala „snad jen“ přeprava 110 kg nástroje na nový kontinent. Po zdlouhavém internetovém hledání a tipů z komise J. W. Fulbrighta v Praze jsem nalezl univerzitu v Jižní Dakotě, kde vyučuje hru na klavír profesorka Marcela Faflak, která také pochází z České republiky. Byla pro můj nápad velmi nadšená a pomohla mi vyjednat na škole skvělé cimbálové a studijní podmínky. Má rodina si nemohla dovolit pokrýt finančně velmi náročné studium, a tak jsem se rozhodl zažádat o nejrůznější stipendia a příspěvky od českých studijních nadací. Můj příběh zaujal spoustu lidí. S jejich pomocí, a také s podporou několika těchto nadací a Ministerstva kultury České republiky jsem mohl sbalit kufry, cimbál a vydat se na neskutečné dobrodružství. Rozhodně to byla složitější cesta, než kterou jsem si v počátku naivně vysnil, ale když jsem cimbál poprvé na univerzitu přivezl, slovy jen těžce dokážu popsat pocit štěstí a vděčnosti, který mě v ten moment zalil.

Cimbál, foto: FastilyBot, Wikimedia Commons, CC0

Čím se výuka a přístup ke studiu hudby mezi USA a Českou republikou liší? Můžete pojmenovat rozdíly a říci, kam Vás to ve hře na cimbál vede? Co Vám zkušenost s pobytem v Americe dává?

Z mého pohledu mi přijde zásadní americká míra profesionality a svobodomyslnosti. Celkově mi přijde americký styl výuky postavený na časté interaktivitě mezi profesory a studenty. Také silný smysl pro komunitu vám jako studentovi nabízí opravdu velké možnosti. Máte pocit, že jsou tu všichni v první řadě pro vás a váš úspěch, a pak už je jen na vás samotných, jak to využijete. V mém cimbálovém případě mi to přináší neomezené možnosti hudebního experimentování. Můžu si s cimbálem vyzkoušet téměř cokoliv. Například můžu být součástí nejrůznějších ensemblů (jazzový, ensembl bicích nástrojů, aj.), anebo spolupracují se studenty a profesory dalších oborů. Cimbál tady nemají pevně zasazený do folklorního kontextu, což mi přináší daleko více muzikantské svobody. Naposledy jsem takto spolupracoval s mým kamarádem Aldousem, který je výborný jazzový klavírista a improvizátor. Společně pracujeme na nových skladbách pro klavír a cimbál založené na kontextu klasické, jazzové, folklorní a funkové hudby. Americká zkušenost mi dává opravdu mnoho. Aktuálně si velmi cením jejich schopnosti sama sebe prezentovat a věření si v tom, co dělají. Zdravá míra sebevědomí ve správný čas tady vaší profesní dráze jednoznačně pomáhá. Doma na školách jsem byl zvyklý poslouchat učitele a memorovat učivo, které jsem často potom zapomněl. Tady se vás neustále ptají na váš názor, což velmi pomáhá budovat smysl pro kritické myšlení.

Anthony Plog, foto: YouTube

Studium a veřejné vystupování je momentálně pozastavené, ovlivňuje to Vaše hraní jako takové? Jaké máte plány do budoucna?

Ovlivnilo to naplánované koncerty a přednášky, které jsem do konce semestru měl. Naštěstí se nic nezrušilo, jen oddálilo, a tak mám alespoň prostor soustředit se na detailnější práci. Poskytuje mi to také více času na cvičení a kontakt s rodinou a kamarády, za což jsem velmi rád.

Do budoucna chci dokončit bakalářské studium na Northern State University. Během toho se budu dále soustředit na cimbálové koncerty a přednášky. Šíření povědomí o tomto nástroji po Americe mě velmi baví a dává mi to smysl. Často mi každé vystoupení přinese spoustu dalších a zajímavých kontaktů, díky kterým můžu s cimbálem koncertovat častěji. Nedávno jsem takto začal spolupracovat s významným americkým skladatelem Anthonym Plogem, který již pracuje na nové koncertantní skladbě pro cimbál a symfonický ensembl. Rozhodně je na co se těšit.

Tigran Hamasyan, foto: Vahan Stepanyan, Panarmenian.net, CC BY 3.0

Mnoho lidí momentálně nachází v hudbě útěchu a povzbuzení. Co posloucháte Vy jako hudebník?

Poslední dobou rád poslouchám hudbu od arménského klavíristy Tigrana Hamasyana, který také studoval hudbu ve Spojených státech a našel krásnou rovnováhu mezi arménskými hudebními tradicemi, klasickou hudbou a jazzem. Jeho hudba mi pomáhá s duševní rovnováhou a kontemplací. Jinak také hojně využívám štědrých nabídek světových orchestrů a hudebníků. Berlínská filharmonie například zdarma poskytla internetový přístup k záznamům z těch vůbec nejlepších koncertů. Tím, že jsem hudbou obklopený téměř pořád, rád také poslouchám podcasty, které mi alespoň pomáhají zůstat v obraze ohledně našeho komplexního světa.

Co Vám kromě hudby pomáhá najít rovnováhu? Chtěl byste lidem něco povzbudivého vzkázat?

Během mého prvního semestru studia hudby ve Spojených státech jsem objevil kouzlo mindfulness. Na americkém kontinentu je to běžný nástroj pro rozšiřování uvědomění. Lidé si tady pomocí soustředěné práce s dechem pomáhají hledat vnitřní rovnováhu a klid v jejich vytížených a rapidních životech. Nyní můžu meditovat intenzivněji, a to mi velmi pomáhá v soustředění a v jakémsi zklidnění. S tím se také ideálně pojí četba. Sehnal jsem si knihy, které doporučovali lidé, kteří mě nyní nejvíce inspirují. Čtení se pro mě taky stalo jakousi meditací a v amerických knihovnách je rozhodně z čeho vybírat. Přeji si, ať nám tato situace pomůže uvědomit si naši propojenost s přírodou a lidmi, na kterých nám opravdu záleží. Věřím, že naše zodpovědnost a lidská pospolitost dokáže toto nejisté období zastavit a my jako lidé se dokážeme z této situace poučit.

Matěj Číp z malé vesnice Hodslavic v Moravskoslezském kraji se věnuje hře na cimbál od svých 8 let. Po úspěšném absolvování Janáčkovy konzervatoře v Ostravě se dostal ke studiu hudby na univerzitě v USA. V roce 2018 se stal oficiálně prvním studentem hry na cimbál ve Spojených státech amerických. Na Northern State University v Jižní Dakotě rozšiřuje své hudební znalosti, a pomocí pravidelného vystupování a přednášení také šíří povědomí o tomto hudebním nástroji mezi americkým a světovým publikem.