Muž z obrazu má následovníka, českého indiána Atapanu

Byl prvním a zároveň posledním bělochem, který viděl indiány kmene Héta vyrábět a používat kamenné sekery. Přesto je cestovatel Vladimír Kozák v Česku téměř neznámý. Se svou sestrou Karlou dokumentoval třicet let život brazilských indiánů.

Vladimír Kozák a Karla Kozáková mezi indiány na obraze Zdeňka Buriana, foto: ČT

Zachytil zvyky a obřady vymírajících kmenů. Zaznamenal vyprávění indiánských pověstí. Jeho sbírky jsou v muzeích v Brazílii, v New Yorku a v kanadském Calgary.

Kdo vlastně byl Vladimír Kozák? Odpověď přináší dokumentární film režiséra Vladimíra Šimka Muž z obrazu. Právě obraz Vladimíra Kozáka a jeho sestry Karly najdete na radnici v Bystřici pod Hostýnem. Starý muž, bělovlasá žena, kolem nich pomalovaní indiáni s oštěpy. V roce 1976 ho namaloval na zakázku slavný Zdeněk Burian.

Drátofony možná vydají unikátní nahrávky

Vladimír Kozák na obraze Zdeňka Buriana, foto: ČT

Kozákova sbírka čítá tisíce exponátů. Další objevy možná přijdou. Filmaři objevili v archivu cívky, na kterých byl jakoby navinutý rybářský vlasec, uvedl Vladimír Šimek:

"Já jsem si původně říkal, že tu budou nějaké zvukové nahrávky. Když jsem to otevřel, tak na cívce byl jakoby vlasec. Pak jsem se až u nás dozvěděl, že to nebyly vlasce, ale nerezové drátky, na které se nahrával zvuk. V 50. letech existovaly tzv. drátofony, což byl předchůdce magnetofonu. Na tento nerezový drátek se nahrával zvuk. V Brazílii drátofony bohužel nemají. U nás v Tesle, která to vyráběla, je ještě to zařízení v archivu funkční. Mají ho i někteří sběratelé. My se teď pokusíme zjistit, jestli ty nahrávky jsou živé. Třeba je zde něco ukrytého, protože ty Kozákovy filmy jsou všechny němé."

Atapana se vrátil za svou adoptivní matkou

Mnislav Zelený se svou adoptivní matkou, foto: ČT

Do brazilského státu Paraná se vydal s filmaři i etnolog Mnislav Zelený. Indiáni Yawalapiti ho před 26 lety adoptovali a dali mu nové jméno Atapana. Jak s překvapením zjistil, Vladimíra Kozáka si tu dodnes pamatují, jako například bratr náčelníka Aritany:

"Jedli jsme uvařenou želvu a on najednou říká: ty nejsi první Čech, který k nám přijel. Byl tu Vladimír Kozák. On byl první, který nám přivezl skleněné korálky od vás z Preciosy. Bylo pro mě šokující, že si na to vzpomněl, vždyť ještě nebyl na světě. Říkal mu to tatínek. Co říká tatínek, nebo šaman, tak to mu zůstane v hlavě navždy."

Vy máte i své indiánské jméno Atapana.

"To je pro mě velké vyznamenání. Já si to cením víc, než nějaký doktorát, protože je to doklad toho, že jsem se s nimi sžil. Přišel jsem tam s pokorou, a oni to ocenili. Ocenili nejen to, že jsem s nimi spal v hamakách, ale také jsem s nimi jedl jejich jídlo. Ocenili, že jsem se neofrňoval. Po nějaké době za mnou přišla stará žena Ajrika, objala mě a prohlásila mě svým synem."

Mnislav Zelený se svou adoptivní matkou, foto: ČT

Vy jste se při natáčení filmu opět s Ajrikou setkal po dvacet šesti letech. Pamatovala si vás?

"Vůbec jsem tomu nevěřil, protože už tenkrát byla stará. Za nějakou dobu mi náčelník Aritana říká: Atapano, nechceš se setkat s Ajrikou? Žila ve vedlejší vesnici, tak jsem tam jel. Hledám ji, a lidi říkali, že pracuje na poli. A to jí je skoro 90 let. Chvíli jí to trvalo, než mě poznala po tolika letech. Ukázal jsem jí fotku, kde jsme společně, pak se rozesmála a byla šťastná. Darovala mi nádhernou stoličku. Já jsem jí dal svoje dary. Bylo to velice dojemné setkání a dodnes je to nádherná vzpomínka."

Vy jste se také zúčastnil pohřební slavnosti. Jak probíhá?

"Jmenuje se kuarup. A už tím, že říkáme slavnost, tak je z toho cítit, že to není nic smutného. Smrt je součást života, a je to nejdůležitější obřad a rituál jejich kultury. Navíc to bylo rozloučení s mým přítelem šamanem Takumou. Teď už je to také záležitost pro turisty. Není jich tam hodně, ale pár desítek si to zaplatí. Ale před 26 lety jsem také zažil kuarup za bratra šamana a to tam nebyla ještě ani noha. Já jsem byl první běloch, který se přímo aktivně zúčastnil kuarupu, když jsem stavěl dům mrtvých, což je taková ohrada kolem pohřebiště."

Mnislav Zelený a žena, která mu provedla rozdírání kůže na pažích, foto: ČT

Vám ve filmu také speciálním kartáčkem rozdírali kůži.

"To má několik účelů. Za prvé, bolest posiluje tělo. To je to, co my odmítáme. Tam naopak je bolest součástí jejich obřadů, je to součástí posilování jednotlivce a osobnosti. Člověk věří, že ten šaman nebo ta žena, která mu to dělá, že to dělá správně, že se mu nic nestane. Já když jsem tam přijel, tak mi rameno rozřezali z radosti."

Jak to bolí?

"Je to dělané velice profesionálně. Jak vám chytnou ruku a jak začnou řezat, tak si toho člověk ani nevšimne. Je to ráz na ráz. Je to jako kdybyste si žiletkou rozřezávala kůži, ale patří to k životu u indiánů, proto to taky beru a přijímám."

Jídlo? Co dala řeka

S indiány žili i filmaři. Podle Vladimíra Šimka je překvapily změny z posledních let.

Mnislav Zelený - Atapana, foto: ČT

"Trošku jsem se musel smířit s tím, že tam stojí terénní motorky, traktory a letadla, reprobedny, a tam se tancovalo. To bylo ještě v jiné vesnici, pak jsme se dostali s Aritanou do jeho vesnice, tam už to bylo klidnější."

Jaké tam bylo jídlo?

"Jídelníček je tam poměrně chudý. Za celou dobu se jim tam nepodařilo ulovit žádného savce, takže jsem jedli to, co dá řeka. Pokud byly ryby na ohni, tak byly vynikající. Pokud je rozvaří a malinko to okoření nějakou papričkou, tak je to pak taková rozvařená rybí kaše, to mě moc nechutnalo. Ale když člověk třeba dva dny nic nejí, tak mu chutná i ta kaše. Placky z manioku byly výborné. Ty mi chutnaly, ale musí být čerstvé. Jakmile jsou staré několik hodin, tak ztvrdnou a je to jak plech."