Na školství nelze šetřit ani během reformy
Učitelé stupňují tlak na vládu. Příští týden chtějí demonstrovat v Praze a pokud jim vláda nezvedne platy, zůstanou od 1. září zavřené základní i střední školy. Finanční problémy školství jsou všeobecně známé a jak uvádí Zdeněk Vališ, zatím žádná vláda na ně nenašla recept.
Učitelé vzkazují vládě, že tentokrát už neustoupí a jsou připraveni bojovat za své požadavky do konce. Ministryně Petra Buzková očekává, že vláda učitelům vyhoví. Ministerstvo financí naproti tomu dalo najevo, že s nějakými ústupky nepočítá. Školy prý definitivně přivedl do varu návrh nového tarifního systému odměňování státních zaměstnanců. Ten měl učitelům zajistit zvýšení platů. Ti si ale spočítali, že půjde o pouhé stokoruny a někteří učitelé by dokonce brali méně než dosud.
Nový tarifní systém by měl podle učitelů smysl jenom tehdy, kdyby se do něj přidalo deset miliard korun. To je ovšem ohromná suma, požadovaná navíc v době, kdy by si celá země měla začít zvykat na postupné utahování opasků. Jenže přesně tutéž sumu nedávno stát v podstatě bez mrknutí oka zaplatil za prohranou arbitráž o televizi Nova. Další desítky miliard pohltily jiné více či méně ututlané kauzy. A už se snad ani nesluší opětovně připomínat stovky miliard státních peněz, které se v uplynulých letech nasypaly v rámci ozdravění do bankovního systému a různých průmyslových podniků nebo třeba do odškodnění klientů zkrachovalých kampeliček. Neméně banálně ovšem může znít rovněž konstatování, že platy učitelů jsou prostě hanebné. To přece všichni vědí, že většina kantorů základních a středních škol nedosáhne ani na průměrnou českou mzdu. Pravda, nemusejí si už přilepšovat chozením po sobotáles, pouze si mnozí z nich musí přilepšovat druhým zaměstnáním.
Nejdou samozřejmě odbýt mávnutím ruky upozornění ekonomů i politiků, že školství potřebuje radikální řez. Dětí ubývá a počet škol zůstává stejný. Bývalý ministr financí Pavel Mertlík například soudí, že asi třetina školských zařízení by se měla zavřít. Pokud by kantorů ubylo, zbývalo by na vyšší platy pro ostatní. Takový argument má jistě velkou váhu. Vážil by ale daleko víc, kdyby Česko investovalo do školství tolik prostředků, jako jiné vyspělé země. Studie OECD však hovoří jinou řečí. Pokud jde o členské země této organizace, méně peněz na žáka, než dostávají české školy, dává už jen Mexiko. A co je ještě závažnější. Na školy jde stále menší část hrubého domácího produktu.
Ještě v polovině devadesátých let dosahovaly výdaje na školství pět procent HDP, dnes jsou to necelá čtyři procenta. Přitom každý v této zemi asi bude souhlasit s tezí, že investice do vzdělání je základem budoucnosti celého státu. Odborníci navíc dodají, že o budoucí vzdělanostní úrovni české společnosti se rozhoduje právě na základních a středních školách. Každá vláda si také píše do svého programového prohlášení, že školství bude její prioritou. Vyhlašovala to Zemanova vláda, když slibovala, že školství dostane šest procent HDP. Vznešenými slovy hýřil i současný kabinet. Přes všechny politické deklarace ale jako by celému období po pádu bývalého režimu stále dominovalo uhranutí těžkým průmyslem, doly a hutěmi, tedy představou víceméně 19. století o tom, na čem stojí blahobyt státu. Možná je to také tím, že horníci, oceláři, popřípadě železničáři mají přece jen silně paže a pěsti, takže není radno pouštět je naštvané do ulic. Z učitelů strach nejde.
