Náhrobky Starého židovského hřbitova stále vyprávějí
Starý židovský hřbitov v Praze je nejen jedním z nejstarších a nejznámějších židovských hřbitovů v Evropě, ale také tajemným svědkem mnoha staletí historie. Tento fascinující prostor v historické čtvrti Josefov je domovem více než 12 000 náhrobních kamenů, které jsou uspořádány v neobvyklých vrstvách. Mezi mnoha významnými osobnostmi zde odpočívá i známý rabín Jehuda Löw ben Becalel, tvůrce legendárního Golema.
Přesné datum založení Starého židovského hřbitova neznáme. Ale mezi historiky převládá názor, že tento hřbitov v roce velkého pogromu v pražském ghettu (1389) ještě neexistoval. Rabující lůzu, která pustošila hřbitov, rozbíjela náhrobky a vyhrabávala mrtvé z hrobů, popisuje Alois Jirásek ve své románové epopeji Mezi proudy. Hrůzné události jako první vylíčil pražský rabín a básník Avigdor Kara ve své elegii, kterou nazval Všechna ta neštěstí. A právě jemu patří nejstarší náhrobní kámen na Starém židovském hřbitově. Pochází z roku 1439. Někteří, ve své době velmi uznávaní vědci, například Jaroslav Schaller, který je považován za zakladatele pražského vědeckého místopisu, nesprávně posouvali založení Starého židovského hřbitova o celá staletí do dávné historie. Kritika chybných odhadů věku židovského pohřebiště přišla až ve druhé polovině 19. století. Hlavním mluvčím kritiků se stal vrchní rabín pražský Šlomo Jehuda Rappaport (1790–1867), který skutečný věk pohřebiště usoudil z obsahu nápisů na náhrobcích.
Židovské pohřební tradice
„Pro židy existuje jediný způsob pohřbívání, a to je pohřeb do země" vysvětluje zásadní tradice průvodkyně Zuzana. "Pro jejich komunitu v Praze bylo největší starostí, aby se mohlo pohřbívat a aby bylo kam pohřbívat. Hřbitov byl největším územím židovského ghetta a v záznamech nalézáme, že se i několikrát rozšiřoval. Dokonce na tumbě Mordechaje Maisela je k jeho chvále napsáno, že zakoupil pozemky pro rozšíření hřbitova, protože po celá ta dlouhá staletí bylo třeba pořád pohřbívat.“
Z tohoto důvodu bylo na omezeném prostoru v židovském ghettu nutné klást hroby na sebe v několika vrstvách. Postupně vytvářený pahorek hřbitova převyšuje okolní ulice někde až o tři metry.
„My se domníváme, že to byly nejčastěji tři až čtyři vrstvy. Pohřbívalo se bez rakví, pouze na prkně, na které se pak uložilo zhruba šedesát centimetrů hlíny.“
Hřbitov v průběhu let rostl do výšky, ale na hrobech zůstávaly i původní náhrobky. Je jich tu na dvanáct tisíc. Odhaduje se, že počet zesnulých je několikanásobně vyšší, možná až sto tisíc, to už se přesně nedovíme.
„Židovské právo halacha neumožňuje dělat na hřbitově sondy nebo výkopy. Podle tradice, od okamžiku, kdy člověka pochováte, se s jeho hrobem nesmí hýbat a samozřejmě ani s náhrobním kamenem.“
To je zásadní rozdíl mezi židovským a křesťanským pohřebištěm. Tam, když se léta nikdo nestará, nebo neplatí za starší, zanedbané hroby, tak správa hřbitova místo nabízí dalším zájemcům. Na židovských hřbitovech to není možné. Se starými hroby se nesmí nic dělat. Podle halachy by se židovský pohřeb měl konat nejlépe v den skonu. V dnešní době se nebožtíci pohřbívají do jednoho či dvou dnů, podle možností a co nejdříve. Ovšem náhrobek se vztyčuje podle halachy až po roce, až když skončí roční období smutku.
Náhrobní kameny vyprávějí
Nápisy na všech náhrobcích jsou v hebrejštině, často jsou i po staletích velmi zachovalé a v mnoha případech i obsažné. Na první pohled ale chybí dost důležité údaje. Data narození a data úmrtí.
„Je to proto, že písmena v hebrejské abecedě jsou současně i čísly, takže letopočty jsou vyjádřené písmeny podle židovského malého letopočtu, podle kterého teď máme rok 5785. Když od něj odečtu 3760, tak se dostaneme na rok 2025, což je rozdíl mezi židovským a křesťanským letopočtem.“
Na náhrobcích postupně objevujeme zobrazení lva, jelena, medvěda, husy nebo vlka. Zvířecí znaky pokaždé nějak souvisejí s nebožtíkem. Na konci textu na každém náhrobku je pět písmen T N C B H. To je takzvaná tanceva, která říká: Nechť je jeho, či její duše připojena ke svazku živých. Pokud to na některém náhrobku není, pak je jeho text neúplný. Několikrát se na náhrobcích objevují krejčovské nůžky, které ukazují na řemeslo zesnulého. Časté i je vyobrazení ptáčka a také šišky, která by měla být symbolem moudrosti a vzdělanosti, u žen pak znakem plodnosti. Náboženská kněžská elita kohenů má zase na náhrobcích symbol žehnajících rukou. Obrázky se na pomnících objevují od šestnáctého století, včetně nejstaršího židovského symbolu Davidovy hvězdy. Od této doby je také pro židy typické, že ke svému prvnímu jménu přidávají název místa, odkud pocházejí, nebo kde žili. Na pražském hřbitově najdeme přes 250 přídomků z Libně (Lieben), 150 Roudnických, 100 Sobotků, 80 Kolínů a 60 z Příbrami.
Hvězda židovského hřbitova
Jehuda Liva ben Becalel známý jako rabbi Löw, Jehuda Arje ben Becalel (Arje je hebrejsky lev, Löw a Liva jsou synonyma), případně hebrejským akronymem jako MaHaRaL (náš učitel rabbi Liva), byl slavný židovský učenec. Česká veřejnost ho díky filmům Císařův pekař a Pekařův císař zná jako legendárního stvořitele pražského Golema. V reálném životě působil jako vrchní moravský zemský rabín v Mikulově a později jako vrchní rabín v Praze za vlády Rudolfa II. Rabi Löw založil a vedl v pražském židovském ghettu talmudistickou školu ješivu. Ačkoli v Praze strávil jenom část svého života, v židovské literatuře se pokaždé uvádí jako Pražský Maharal. Je doložené, že se na pražském hradě setkal s císařem Rudolfem II. a že se přátelil s jeho dvorním astronomem Tychem de Brahe. V popředí jeho studií stojí etika, které věnoval několik spisů. Zabýval se také systémem a způsobem vzdělávání. Odtud zřejmě pramení spekulace, že jeho díla musel znát Jan Amos Komenský.
Z bohatého hebrejského textu, který je rozmístěný na všech čtyřech stěnách jeho hrobky čteme: Vynikal moudrostí nad všemi… Knih sepsal bezpočet…Své současníky živil chlebem vznešených: Odpověďmi na otázky. „Stalo se tradicí navštěvovat hroby zesnulých v den výročí úmrtí na takzvaný jarcajt. První je vlastně hned po roce při vztyčení pomníku a pak další, každý rok. Pokaždé, když je jarcajt Maharala, tak se tady sejde množství lidí, kteří se chtějí u jeho hrobu pomodlit, zapalují svíčky a dávají k němu svá přání, prosby a modlitby,“ vysvětluje průvodkyně Židovského, jak se to má s Maharalem v dnešní době.
Hebrejština má několik označení pro hřbitov: Dům věčnosti, Dům hrobů a také Dům života, protože v judaismu je místo pro posmrtný život. Statisíce návštěvníků z celého světa, kteří každý rok na starý židovský hřbitov v srdci Prahy přijdou, se po správném názvu nepídí. Ale možná by souhlasili s tím, že na takovém místě ještě nikdy nebyli.
Související
-
Příběhy pražských hřbitovů
Seriál vás zavede do fascinujícího světa pohřební architektury a historických osobností. Jak se hřbitovy měnily v čase a proč dnes přitahují zájem nejen pozůstalých?
