Sitta nevelí táborům mateřské školky
Vyšetřovatel letos koncem ledna navrhl, aby velitel 6. polní nemocnice operující v Afganistánu plukovník Jindřich Sitta byl obžalován a postaven před soud kvůli podezření ze zneužívání pravomoci veřejného činitele a porušování práv a chráněných zájmů vojáků. Krajský státní zástupce v uplynulých dnech řízení proti Sittovi zastavil a případ zřejmě skončí kázeňským vyřízením v rámci armády. Jak ale uvádí Zdeněk Vališ, už samo obžalování je absurdní.
Jakého hrozného zločinu se měl dopustit plukovník Sitta? Inu, toho, že několika nedisciplinovaným jedincům připomněl, že je válka a oni svým nezodpovědným jednáním ohrožují poslání české jednotky, stejně jako životy své i životy ostatních jejích příslušníků. A tresty neuděloval přesně podle předpisů, vypracovaných v hlubokém míru v kancelářích ministerských úředníků, nýbrž tak, aby si míru svého přestupku uvědomili provinilci ihned. Jedině takový trest je efektivní. Jinak se nejdříve zesměšní disciplína, pak velení a nakonec může jít armáda domů.
A jak vlastně Sitta údajně šikanoval některé své podřízené a snižoval jejich lidskou důstojnost? Jestliže zjistil, že přes přísný zákaz pili alkohol nebo jedli neprověřené potraviny koupené na trhu v Kábulu, nechal je třeba nastoupit do pracovní směny mimo pořadí, popřípadě jim snížil dolarový příspěvek. Jednoho lékaře - ta hrůza - dokonce ponížil tak, že ho za trest nechal sbírat kameny v autoparku. Dotyčný se samozřejmě po návratu jednotky do Česka připojil k hrstce těch, co si na Sittu stěžovali u policie.
Podle vyšetřovatele, který se případem zabýval, patří velitel před soud, protože provinilcům mimo jiné neoznamoval tresty písemně. Voják má přece 14 dnů na odvolání, další dva týdny má pak na posouzení nadřízený orgán. Je docela zajímavé si představit, jak by to asi vypadalo, kdyby v jednotce, která je v obklíčení a pod palbou, začal velitel vydávat písemné důtky a čekal, jak se k nim vyjádří nařízení v Praze. Kdyby žil ještě Jaroslav Hašek, asi by si s dojetím připomněl staré mocnářství.
Dělat trestní kauzu z jednání plukovníka Sitty je prostě absurdní. Každý normální člověk určitě uzná, že v extrémních situacích je třeba udržovat kázeň různými, třeba i netradičními metodami. Česká armáda na rozdíl od Američanů nemá polní věznice, nemluvě už o tom, že nemá zindany, díry v zemi, kterými ve válečných podmínkách udržují pořádek mezi svými vojáky Rusové. Plukovník Sitta je v armádě pověstný nejen jako vynikající chirurg, ale i jako tvrdý velitel. Má za sebou už několik zahraničních misí, včetně války v Perském zálivu. Zažil i situace, kdy přísnost chyběla, například v Chorvatsku. Tam jeden z českých velitelů kontingentu UNPROFOR jednal měkce a hned měli Češi tři mrtvé. Sitta velel i české polní nemocnici v Albánii, když ji krátce po skončení bojů v Kosovu navštívil prezident Václav Havel. Pod jeho vedením si získala takovou pověst, že ji vyhledávali i příslušníci všech mezinárodních jednotek NATO. A už tehdy zazněly stížnosti na jeho tvrdost a přísnost.
Zajímavé ale je, že bezvýhradnou podporu získal Sitta u skupiny vojenských lékařů z Litvy, které velení NATO přidělilo do české nemocnice. Ti nešetřili slovy chvály na jeho adresu. Většina z nich totiž prošla ještě v dobách Sovětského svazu peklem války v Afganistanu. Na rozdíl od části českého personálu tito lékaři moc dobře věděli, jaké důsledky může mít polevení v kázni. Také při posledním nasazení 6. polní nemocnice tentokrát právě v Afganistánu se hovořilo ve štábech NATO o této riskantní akci jen v superlativech. Přesto veliteli Jindřichu Sittovi, pokud by ho soud uznal vinným, by hrozilo až tříleté vězení.
Podobné problémy ale měl už ve válce v Perském zálivu plukovník Ján Valo ve funkci velitele československé protichemické jednotky. Samostatné jednání bez ohledu na předpisy ale bylo jedinou možnou cestou k tomu, aby jednotka vůbec fungovala. Valo tehdy převzal od saúdskoarabského prince operační rozkaz, podle kterého měl chránit brigády armády Saúdské Arábie. Znamenalo to ovšem válečné využití jednotky, na což neměl Valo z Prahy mandát. Vzápětí se československá jednotka spolu se Saúdy ocitla v první linii a pronikla až do Kuvajtu, kam ale podle pražských rozkazů rovněž nesměla. Jenže nejít tam by v dané chvíli znamenalo zradit spojence, a proto vzal plukovník Valo rozhodnutí na sebe. Jak po letech vzpomíná, přímo na frontě pak bylo možné některé jeho rozkazy také označit za šikanu, stejně jako se o to snaží někteří horlivci nyní v případě plukovníka Sitty. Každopádně, ať už celá kauza dopadne jakkoli, je stále zřejmé, že nejen armáda jako celek, ale i státní orgány a vlastně celá společnost si jen obtížně zvykají na to, že čeští vojáci - profesionálové - jsou nasazováni i v místech, kde jde o krk.