28. říjen: Pohled ze Slovenska

28. říjen si v Bratislavě jako český státní svátek a slovenský památný den připomínali kromě premiérů obou zemí také spisovatelé, hudebníci, herci, ale také historici. Na slavnostním soirée v předvečer 85. výročí vzniku společného státu se Herbert Brynda s doktorem Ivanem Kamencem zamýšlel nad osudem Československa, nad příčinami napětí mezi oběma národy, které nakonec vedlo k rozdělení společného státu.

28. říjen: Pohled ze Slovenska

Vladimír Špidla a Mikuláš Dzurinda, foto: ČTK

Demokratické změny po roce 1989 znamenaly pro českou a slovenskou historiografii počátek skutečně svobodného zkoumání společné minulosti. Rázem zmizela veškerá komunistickým režimem pečlivě vytvářená a bděle střežená tabu, týkající se československých dějin. Proud svobody s sebou přinesl kromě možnosti věnovat se českým a slovenským dějinám bez jakýchkoliv omezení, také řadu do té doby umlčovaných a pronásledovaných - a můžeme říci extrémních - interpretací společného soužití Čechů a Slováků. Slovenského historika Ivana Kamence jsem se zeptal, jak je ve slovenské historické obci, dvanáct let po rozdělení Československa, společný stát vnímán:

"Každý historik, který se tomuto tématu věnuje seriózně a nikoliv propagandisticky, má jednoznačně pozitivní vztah ke vzniku československé republiky, i když ten vztah není úplně stejný. Někde se hledají jen pozitiva, případně převládající pozitiva, jinde se - už při vzniku státu - objevila jeho kritika. Například jde o to, že se myšlenka čechoslovakismu, tedy jednotného československého národa, posuzuje ahistoricky. Bez této myšlenky by nebylo možné stát vůbec vytvořit. Na druhou stranu se ale tato myšlenka už v době první československé republiky stala anachronismem, který tento stát de facto poškozoval. I když ta myšlenka byla zpočátku, v situaci, kdy se stát vytvářel, legitimní. Historici na Slovensku tedy tento stát hodnotí pozitivně, ale nejde o to, jestli ho hodnotí pozitivně nebo negativně. Historické poznání nikdy nekončí a pokud něco může pomoci pozitivnímu hodnocení československé republiky, tak je to její kritická analýza."

Vladimír Špidla a Mikuláš Dzurinda, foto: ČTK

Doktora Kamence jsem proto požádal o kritické zhodnocení příčin trvalého napětí uvnitř Československa, respektive konečného rozdělení:

"Představa vlastní státnosti jako nejvyššího naplnění národně-emancipačního procesu... Je to tak, nebo není? To je problém, protože existují i národy, u nichž tento národně-emancipační proces nevyvrcholil vznikem státu, ale přitom žijí v jednom státě. Ale napětí tam je, vezměte si situaci v tak staré demokracii jakou je Velká Británie, kde existuje napětí britsko-skotské, britsko-waleské, nebo si vezměte takové španělsko. Takže to byla první příčina. Druhou příčinou je už zmiňovaná idea československé národní jednoty, která stála u vzniku republiky, která skýtala neobyčejné možnosti rozvoje československé republiky a také slovenského národa. Ale je historickým paradoxem, že se tato idea stává jednou z příčin podezřívavosti a nedůvěry, a to proto, že se stala neobhajitelným anachronismem."

Vladimír Špidla

Třetí příčina, o níž Ivan Kamenec prohlásil, že ji čeští posluchači asi neuslyší rádi, byla některými slovenskými historiky v posledních letech zvlášť zdůrazňována:

"Další příčinou je i to, že byl během existence první československé republiky na Slovensku pociťován z české strany určitý paternalistický přístup. A nebyl to vždy nějaký apriorně negativistický přístup; tento paternalistický přístup se objevoval i u upřímných slovakofilů. Ti ale nechápali, že československá republika, která vytvořila neobyčejně široký prostor pro další stupeň národně-emancipačního procesu, tím prohlubuje pocit národní identity. Tady se střetávají dvě tendence: československý nebo samostatný národ. Kromě toho na obou stranách byly problémy. Na jedné straně byl tuhý centralismus, na straně druhé autonomistické tendence, jinak legitimní, kterých se na Slovensku zmocňuje politické hnutí, jemuž nevadí jen centralismus a čechoslovakismus, ale vadí mu také určitý stupeň demokracie v Československu. To byla velmi vážná příčina rozdělení první československé republiky, i když ani jedna strana na to nemá takovou vinu jako nacistické Německo. Tuhý centralismus nebo autonomismus, který přerůstal až do separatismu, v tomto směru nebyly dominantní."

Tato skutečnost se projevovala během 2. světové války oboustrannou touhou po obnovení Československa a po spravedlivém vyřešení státoprávního uspořádání. Už Slovenské národní povstání se přihlásilo k československé republice a během něho byla de facto i obnovena, ovšem s výhradou úpravy státoprávního poměru. Jak ale upozorňuje Ivan Kamenec, centralistický komunistický režim problémy mezi Čechy a Slováky po roce 1948 spíše zakonzervoval, než aby je řešil:

"Po nástupu komunistické totality se všechny tyto problémy zametly pod koberec, znovu nastal centralismus, a to ještě tvrdší než za první republiky, protože za ním stála totalitní moc. Problém se neřešil čtyřicet let, i když byla uznána slovenská národní identita. Potom, po pádu totality a po nástupu demokratického systéme, se všechny tyto zametené problémy najednou objevily a na jedné i na druhé straně vyvolaly znovu pocity přecitlivělosti a nedůvěry."

A právě tyto pocity či nálady - samozřejmě kromě jiného - vedly k rozdělení Československa, u jehož zrodu stál moravský Slovák Tomáš Masaryk, Čech Edvard Beneš a Slovák Milan Rastislav Štefánik. Co dál vedlo české a slovenské politické elity k tomuto nevratnému řešení? Podle slovenského historika Ivana Kamence byly pohnutky pochopitelné, ne však příliš vznešené:

"Na obou stranách panovalo přesvědčení, které podle mého názoru jednu i druhou stranu zklamalo, že po rozdělení Československa vyletí obě tyto části bývalého státu raketovou rychlostí nahoru a budou se mít lépe než před tím."

Nevstoupíš dvakrát do téže řeky, říká se; přesto se obě země v květnu příštího roku, kdy vstoupí do Evropské unie, svým způsobem opět spojí.