Proboštův betlém - vyřezávaná pohádka
Protože je čas vánoční, budeme vyprávět příběh betléma a jeho tvůrců. Ale ne betléma ledajakého. Vydáme se do městečka Třebechovice pod Orebem, kde je vystaven Proboštův betlém, kterému se také přezdívá vyřezávaná pohádka.
Jak už napovídá sám název, tvůrcem betléma byl místní rodák - rolník a povozník Josef Probošt. Nebyl žádným specialistou na vyřezávání, ale uměl dobře truhlařinu. Důvod, proč začal na betlému pracovat, se dochoval v ústním podání, uvedla ředitelka muzea Zita Zemanová.
"Kolem roku 1885 chtěl své novomanželce vytvořit nějaký jiný betlém, než zde bylo zvykem vystavovat. Byly jenom ty vylamovací, papírové betlémky, které se dávaly třeba do oken. A on ji chtěl překvapit něčím hezčím a vyřezal jí betlém. Vyřezal jí zřejmě svatou rodinu s klaněním pastýřů, s klaněním králů a ten betlém se líbil nejenom manželce, ale i sousedům, kteří jej začali povzbuzovat. A Probošt na to šel skutečně z gruntu. Objednal si nářadí ve Vídni, sám se šel učit k řezbáři Kryštofovi, tady v Třebechovicích. A patrně tam se seznámil s vynikajícím řezbářem Josefem Kapuciánem a zaměstnal ho pro ten svůj betlém. Zřejmě se nechal inspirovat v polských neboli kladských Vambeřicích, že tam u viděl betlém Longina Wityga, který byl pohyblivý. Takže do hry vstoupil další muž, sekerník Josef Friml, který vytvořil pro tento betlém podobný mechanismus, jaký je možné uvidět třeba u pil, u mlýnů. On ve zmenšeném měřítku udělal něco pobobného pro tento beltém a vznikl naprostý unikát."
Práce se jim tak zalíbila a dařila, že jí věnovali téměř 40 let svého života. Probošt vše financoval, u sebe v domě ubytoval tehdy už hluchého a životem zlomeného řezbáře Kapuciána a za pomoci mechanika Frimla vytvářeli něco neuvěřitelného. Bohužel Probošt trošku zapomínal na své hospodářství, nechal jeho tíhu na ženě a dceři, takže grunt začal trošku upadat. Dcera Josefa Probošta vzpomínala na otce v rozhlasové nahrávce v roce 1962, tehdy jí bylo 75 let.
Jak uvedla Zita Zemanová, právě těmto mužům, kteří se u Proboštů scházeli, se říkalo betlémáci.
"Oni se tam bavili, říká se, že karbanili, radili, asi i pomáhali a dokonce se dochovalo v ústním podání, že za dobrou věc se i poprali. Takže to skutečně muselo být velmi zajímavé a veselé. Vytvářeli si různé rituály. Do klubu se vstupovalo. A nemohl být každý členem těch betlémáků, ale skoro každý z nich byl potom do toho betlému vyřezán. A oni kolektivně rozhodovali o tom, kdo tam bude, kdo tam nebude. Zápisné byl věnec buřtů, lahvička kořaličky a čerstvý chléb."
Bohužel nikdo z těchto mužů nesedl a nesepsal, co se tehdy všechno událo. Ve svých pamětech vzpomíná na betlémáky jen Ludvík Fabián, který do zdejšího spolku vstoupil jako čtyřleté dítko. Byl to nápad zdejšího písmáka Kubky, který rozhodl: dobře, my čtyřletého Fabiána do klubu vezmeme a tím pádem zaplatí starý Fabián ještě jednou zápisné a bude veselo. Na toho malého človíčka to zřejmě učinilo tak obrovský dojem, že si na to později v pamětech vzpomněl.
Proboštův betlém je dlouhý 7 metrů. Na pěti terasách jsou znázorněny dva světy. Spodní část patří Třebechovicům, tři horní zpodobňují život v Betlémě. Stačí zmáčknout knoflík a lidem se před očima odehrává celý ten úžasný děj. Je to betlém pašijový, což není v českých oblastech tak úplně běžné. Představuje daleko víc událostí, než pouhé narození Páně, klanění pastýřů, Tři krále a darovníčky. Tady je znázorněn celý děj od zvěstování Panně Marii, jak jej známe z evangelií až po nanebevstoupení Krista.
"Je zde jak ten biblický příběh, tak svět třebechovických řemeslníků, ale jsou zde třeba také dva parní stroje, umístěné v popředí. Je to docela zajímavé. Troufám si tvrdit, že v žádných jiných betlémech parní stroje umístěny nebyly. Já si myslím, že je to určitý vklad toho sekerníka Frimla, který tím, že ten mechanismus vzadu je velmi podobný, umístil tu zmenšeninu dopředu a tím si vypomohl k pohybu i některých partií toho de facto tři metry hlubokého souboru. Určitě tím také chtěli představit i tu moderní dobu přelomu 19. a 20. století a to, že ve zdejších koželužnách už pracují takové moderní stroje."
Zvláštností tohoto betléma také je, že se Tři králové neklaní Ježíškovi, ale teprve přicházejí. Zcela výjimečným jevem pak je, že Ježíška nekolébá Panna Maria, ale pěstoun Josef. Když uvážíme, že betlém tvořili muži žijící na přelomí 19. a 20. století, pak je to velmi pozoruhodné. Najdeme tu 373 figurek. Některé jsou statické, 120 jich jezdí na pásech a 51 se poměrně komplikovaným způsobem pohybuje stejně jako lidé při práci. Jak uvedl v rozhlasové nahrávce z roku 1962 tehdy 70-ti letý třebechovický řídící učitel František Skřivan, který se o betlém později staral, nejsou to žádné trhané panoptikální pohyby.
"On si ten Probošt tady opravdu zahrál na takového malého stvořitele toho světa Ježíškova a toho světa zejména třebechovického. On tady chtěl mít toho dřevěného truhláře takového, jakým byl kdysi on. Když se postavil k ponku a vzal tu pilku do ruky, tak ji musel nasadit svědomitě, začal řezat pomaleji, teprve, když chytil směr rychleji, až cholericky rychle a teď přišel suk a už musí přestat, už musí pomaloučku. Tak pracují dřevění lidičkové v Proboštově betlému, proto má tu hodnotu."
Mezi těmi darovníčky je spousta lidí z Třebechovic, například dva zdatní kováři - bratři Štorkové, významní sokolové a velcí siláci.
"O jednom z nich se říkalo, že chodil do protější hospody k hostinskému Kolencovi a nesl si jako takový zvláštní kousek v ruce kovadlinu. Tu držel, šel tam, vzal si svůj půllitr s pivem, tu kovadlinu stále držel, aniž by ji pustil, vypil, položil půllitr a odešel zpátky do své kovárny a tam tu kovadlinu odložil."
Ne všichni se však do betléma dostali a určitě to mnohé nepotěšilo. Jako třeba hrnčíři. Místní radní má zase na hlavě klobouk zdejšího blázna. Údajně byl kvůli tomu dokonce i soud, ale, jak uvedl učitel Skřivan, Probošt ho svému radnímu nesmekl.
"To víte, Probošt i při tom svém umění byl i povozníkem. Měl v tom třebechovickém kraji nejpěknější koně a ti nezaháleli. A tak si možná ti hrnčíři zjednali někoho jiného, než ty Proboštovy pěkné koně. Tak si řekl, co já ti bude dělat v betlémě nějakou slávu. Ačkoliv, také se vypravuje, že koho chtěl potrestat nějakým způsobem, tak řekl: tys mě v životě zlobil, tak já se ti taky dovedu odměnit. Nebudeš klidně a lenivě odpočívat na Orebu, tam jsou totiž naše hřbitovy, ale pěkně v mém betlému budeš i po smrti pracovat."
Biblická část betléma je však vážná, přesně podle evangelijního kalendáře. Po Třech králích se dostáváme k zasvěcení chrámu, je zde zobrazen dvanáctiletý Ježíš mezi mudrci. A pomalu přichází až poslední večeře Páně, která je mimořádnou a úžasnou scénou. Jak podotkla Zita Zemanová, je zde vyřezána i přemýšlivá tvář Josefa Kapuciána.
"Tyto záležitosti většinou vyniknou spíše třeba při fotografickém zpracování a chtěla bych upozornit na to, že nedávno vyšla kniha o třebechovickém Proboštově betlému a tam si můžete některé ty detaily prohlédnout. Děj se odvíjí na sedmi terasách, kde se ty figury pohybují. Je zajímavé to, že některé části jsou skutečně dílem vynikajícího řezbáře Josefa Kapiciána, ale také některé zcela evidentně prací Josefa Probošta. Josef Probošt ať se snažil být dobrým řezbářem a skutečně z hlediska našeho jím byl, protože je autorem veškerých těch kulis, té koncepce, která byla velmi náročná, ale ty jeho figurky jsou umístěny víceméně dál od oka návštěvníka, takže ty drobné nepřesnosti nejsou tolik vidět. V té pohledové nejbližší části jsou práce Josefa Kapuciána a Proboštovy figury, jako je třeba ukřižování Ježíše Krista, které, když je potom vidíte v detailu, tak poznáte, že ta řezba má charakter naivního lidového díla a ne profesionální řezbářskou práci, kterou vidíme na těch mistrovských malých soškách Josefa Kapuciána."
I mechanismus, který pohání betlém, je dřevěný a původně byl poháněn klikou. Dochovaly se vzpomínky pamětníků, kteří klikou točili jako děti. Převod tedy musel být nesmírně lehký. Proboštův betlém vůbec vznikl kombinací mnoha dřev.
"Ty nosné prvky musí být ze dřev tvrdých. To znamená z buku a habru, ale naopak takové ty díly, které jsou jenom doplňkové, jsou z levnějšího dřeva, což byl samozřejmě smrk. Ty nejkrásnější vyřezávané součásti jsou z dřeva lipového a někdy ze dřeva hrušky. Říkalo se, že Probošt pro některé části mechanismu, o nichž věděl, že budou hodně namáhány, si objednával i speciální dřevo z afrických velmi tvrdých ořešáků prostřednictím firmy Rott v Praze."
Probošt měl samozřejmě velké plány, co s tím betlémem bude dělat. Ale bohužel do toho vstoupila první světová válka. Žádné pouti se nekonaly, žádné výstavy, s betlémem se nedalo cestovat. On se přitom domníval, že vše vrátí své ženě za útrapy toho života, že se jim to obrátí ve finanční zisk a zvelebí statek.
"To byla taková naivní představa, protože přece jenom čtyři roky je dlouhá doba a ten Probošt začal být nemocný, ztrácel kamarády betlémáky, ta doba byla prostě pohnutá. Umírali jeden za druhým a on najednou zůstal jakoby opuštěný a zdravotně na tom nebyl dobře. Takže se už s betlémem necestovalo ani po roce 1918. A bohužel Probošt v roce 1926 zemřel."
Naštěstí Probošt v poledních letech života spolupracoval s jedním z mladších betlémáků Janem Kupkou a Janem Sedláčkem. Ten byl po letech po Proboštově smrti schopen dát betlém dohromady. Osm let byl totiž uložen a už se ani nestavěl. V rodině jeho dcery, provdané Moravcové, se už nenašel nikdo, kdy by dokázal s betlémem cestovat, vyvážet jej na výstavy a tak začali uvažovat o prodeji. Betlém získal právě řídící učitel František Skřivan, kterého betlém zaujal už na první pohled, když se na něj byl u Proboštů podívat.
"Takového jednoho pošmourného dne jsem se ocitl v šeru Proboštovy dílny. Seděl na špalku a vypravoval mě o betlému. Já jsem ten betlém ani moc prohlížet nemohl. Bylo šero a jenom jsem tam tušil něco opravdu velmi zajímavého. Potom pomohla petrolejka, začínal jsem se rozhlížet po té celé panoramě dřevěné, která se za chvíli začala pohybovat. A tak jsem nevěděl na koho se mám spíš dívat, jestli na toho starého Probošta a nebo na ten jeho betlém. To bylo dílo, které nemohlo vzniknout za týden nebo za měsíc a na léta jsem se zatím neptal. A tak mě to už tehdy nějak táhlo k tomu betlému, ani bych neřekl rozumově, ale instinktivně, zrovna bych řekl pudově. Potom jsem jej neviděl od roku 1926 snad do roku 1934, když se rozneslo po městě, že Moravcovi, tedy dědici Probošta, se rozhodli betlém prodat. Pomyslel jsem si, komu jej vlastně prodají? Kdyby to kupoval někdo odsud z Třebechovic, opravdu bych se do té koupě nebo starosti o betlém nepletl, ale doslechl jsem se, že to chtějí koupit nějací komedianti, kteří s tím budou jezdit po světě. Já mám Třebechovice rád. Řekl jsem si, to přece není možné, aby ten betlém šel z Třebechovic. A nakonec to dopadlo tak, že jsem si musel vypůjčit peníze a že jsem ten betlém koupil sám. Měl jsem dobrého kamaráda, který mě tehdy bez kouska papíru půjčil slušný počet tisícovek. Dopadlo to dobře. Já jsem skutečně nikomu v životě dlužen nic nezůstal, tak ani tomu svému příteli ne. Ale betlém byl prostě zachráněn."
Škřivanovým kamarádem, který půjčil peníze, byl patrně zdejší majitel továrny na kůže Jaroslav Burdych. Betlém začal z iniciativy těchto mužů cestovat po tehdejším Československu. Přišel však rok 1939 a druhá světová válka. Všichni se spěšně vraceli domů do Třebechovic a betlém uložili zpět do kůlny, která byla vystavěna na dvoře učitele Skřivana. Jenomže pak začaly nálety.
"Ten betlém jsme pěkně odvezli do starých lednic pod někdejším třebechovickým pivovarem pod vrchem Oreb. Tam jsme ten betlém schovali a když jsme ho odtud ve čtyřicátém pátém roce odváželi, museli jsme být velmi opatrní, protože se nám tam skoro rozklížil a bylo s tím mnoho práce, abychom to dali všechno dohromady. Byli někteří jedinci, kteří, jak bylo psáno v novinách, v takové horlivosti, snad aby dokázali svou radikální pokrokovost, tak nerozeznávali hračku od umění a nedovedli se na to dívat jako na opravdu vrcholné dílo lidové tvořivosti minulého století. Zahraniční hosté hovořili o klenotu a tak i u nás nastal převrat v nazírání na ten betlém."
Takto vzpomínal učitel Škřivan na rozhlasových vlnách před více než 40 lety. Je zajímavé, že dnes se v samotných Třebechovicích dělí lidé zhruba na polovinu. Jedna věří, že betlém ukrytý v lednici byl, druhá je proti. Jak uvedla Zita Zemanová, lidé v Třebechovicích se totiž dodnes s betlémem identifikují.
"Jak jsem hovořila o těch lidech, kteří tam jsou vyřezaní, tak je velmi pěkné, že se dnešní rodiny hlásí k těm řemeslníkům, kteří tam existují. Chodí se na ně dívat a nejpěknější je, když zjistíme, že se hlásí tři rody k jednomu ševcovi, který v tom betlému je. A my jsme rádi, protože to je takový odraz toho, jak obyvatelé města mají hezký vztah k této památce."
V roce 1948 někdo připsal k majetku majitele továrny na kůže Burdycha i Třebechovický betlém, který tak byl zkonfiskován. V devadesátých letech se pak Třebechovice soudily s mnoha vzdálenými příbuznými, kteří na betlém vznášeli nárok. Soud trval osm let a betlém zůstal nakonec v majetku obce. V roce 1999 byl vyhlášen národní kulturní památkou. Všechny figurky jsou v něm původní, až na slona. Ten se totiž roku 1967 ztratil na světové výstavě Expo v Montrealu, kde slavil betlém obrovský úspěch. Nově ho pak vyřezal sochař František Bartoš z Hradce Králové. Betlém teď čeká po třiceti letech na novou opravu, aby si lidé mohli klenot, který spojil osudy tří mužů - Probošta, Kapuciána a řídícího učitele Skřivana, prohlížet ještě hodně dlouho.
