Mengeleho dvojče Jiří Fišer podává svědectví z Osvětimi
Mengeleho dvojče A-782. Tak zní název knihy publicisty Pavla Barocha. Vypráví v ní příběh Jiřího Fišera, posledního žijícího dvojčete v Česku, které zažilo a přežilo koncentrační a vyhlazovací tábor v Osvětimi.
Pavel Baroch připravoval před rokem článek a objevil jméno Jiřího Fišera, který jezdil po školách a vyprávěl o svých zkušenostech. Vydal se za ním do Mohelnice a vyprávěli si tři hodiny.
"Je to poslední žijící dvojče v ČR, na kterém Josef Mengele dělal svoje zvrácené pokusy. Říkal mi, že v baráku pro Mengeleho dvojčata byly děti z půlky Evropy, z Rakouska, z Maďarska, mluvil i o Slovensku. Kolik přesně dětí bylo z Protektorátu Čechy a Morava, to jsem nevypátral. Mohly jich být desítky, možná i stovky."
Jiřího Fišera před smrtí zachránilo, že byl z dvojčat
"Na případu pana Fišera se ukázalo, jak tenká byla tehdy hranice mezi životem a smrtí. Jeho první štěstí bylo, že byl dvojče. Kdyby nebyl dvojče, tak možná už po příjezdu do Osvětimi skončili všichni v plynu. V plynové komoře ostatně skončila jeho maminka i jeho starší sestra v červenci roku 1944, když se likvidoval tzv. rodinný tábor v Osvětimi. On jenom díky tomu, že byl dvojče, tak se svým bratrem Josefem skončili na té "klinice" doktora Mengeleho. Dalším štěstím bylo, že na Jiřím a Josefovi Mengele neprováděl nejbrutálnější pokusy, které končily často smrtí. On například dvojčata propojoval, sešíval je k sobě. A oni pak několik dní trpěli, než umřeli. Jiří Fišer si to své štěstí vysvětluje nízkým věkem. K těm nejbrutálnějším pokusům si Mengele vybíral spíš ty starší. To je jeho teorie, proč přežil. Například, když měli hlad, tak se připojili ke skupince vězňů, kteří šli jednou v noci vyloupit tzv. sklad Kanada. Bylo tam i jídlo. Když hlídka zjistila, že se tam chtějí vloupat, tak na ně zahájila palbu a díky tomu, že byli malí, tak jim kulky lítaly nad hlavami."
Iniciativa napsat knihu vzešla od Jiřího Fišera, kterému se článek Pavel Barocha líbil.
Museli dohnat i školu
"Nechodil za okupace do školy. V roce 1944 mu bylo osm let. Co se děti učily osm nebo devět let, on musel zvládnout za mnohem kratší dobu. Říkal, že když ostatní děti měly prázdniny, tak oni s bráchou se museli učit matematiku a čtení, takové ty základní věci. Když byli starší, tak vymysleli fintu. Byli si podobní a tak se každý naučil půlku látky a ke zkoušení šel ten, kdo to líp uměl. Učili se dobře. Pana Fišera si pak vybrali do armády, ale zjistil, že to není svět pro něj. Navíc si odnesl z Osvětimi zdravotní problémy, nese si je dodnes. Má problémy s klouby," dodal autor knihy Pavel Baroch.
