Dnes už Česko v Misiones znají

Sylva Berková odešla v osmdesátých letech se svým mužem a třemi malými dětmi nejdříve do Bolívie a později do Argentiny. Tady v provincii Misiones vybudovala Český spolek. Podařilo se jí dát dohromady dosud rozptýlenou českou komunitu, vybudovat Český dům Mamienka a zaplnit ho krajanským životem. Český spolek v Misiones je jednou z nejaktivnějších krajanských organizací v Argentině a respektovaným parnerem i v místní Federaci krajanských spolků. Za svou práci Sylva Berková de Arredondo získala cenu Gratias Agit, kterou uděluje česká diplomacie jako poděkování za šíření dobrého jména České republiky. Jak prozradila v rozhovoru pro Radio Praha, zpočátku neměla o této ceně ani tušení.

Sylva Berková de Arredondo s cenou Gratias Agit

"Pro mě to bylo veliké překvapení. V našem Českém spolku, který jsem v Argentině založila, pracujeme od roku 1984. Pro nás to ale není práce, pro nás je to kousek domova. Když mi to oznámili, tak jsem byla velice překvapená. Přiznám se, že jsem ani nevěděla, že taková cena existuje. Samozřejmě, jako každý člověk, když ocení jeho práci, tak cítím něco úžasného. Navíc jsme mohli přijet do vlasti a prožít tu nádherné tři dny. Vzájemně se tak poznali lidé, kteří pracují ve světě."

Já jsem se dočetla, že pocházíte ze šlechtického rodu Berků.

"Ano, dříve se o tom moc nemluvilo, jenom doma. Tatínek vždycky říkal: jestli ten komunismus někdy skončí, tak si vzpomeň, že jsi z rodu Berků z Dubí. Potom, když se to nemuselo tutlat, tak jsme všechno o rodu začali hledat a já jsem si vzpomněla na vyprávění tatínka, ze které oblasti pocházíme a tak jsem si všechno vyčetla. Je to krásný pocit, protože si myslím, že naši předkové udělali něco důležitého a já jako potomek doufám, že z toho mají radost, jestli to někde pozorují."

Nejdřív bych se zastavila u vašeho odchodu. Jak jste se ocitla v Latinské Americe? Vím, že byl odtud váš manžel.

"Můj manžel studoval na báňské škole v Ostravě a když vystudoval, tak se tehdy v komunismu musel vrátit. Po dostudování měli termín, do kdy museli opustit republiku. My jsme už v té době měli děti, tak nám nezbylo nic jiného, než odejít. Argentinu jsme si vybrali proto, že tam má manžel bratra a sestru. Studovali tam medicínu a všichni tam zůstali, nakonec tam přivezli i své rodiče. Proto jsme jeli za jeho rodinou do Argentiny. Manžel byl ale původem z Bolívie."

Jaké byly začátky v Argentině?

"Strašné. Nejhorších bylo prvních šest let. To jsem asi probrečela. Myslím, že každý emigrant prožívá to samé. Celý život, když si vzpomene na domov, tak ho bodne u srdíčka. My jsme navíc odvezli z Česka tři děti. Můj syn mě teď v Praze doprovází. Odjel, když měl deset let a chodil tady do čtvrté třídy. Vždycky nám říkal, že nám to nezapomene, že jsme ho vyrvali z vlasti. Teď, když jsem dostala vyznamenání, tak byl moc šťastný, brečeli jsme spolu a říkal: maminko, já pojedu s tebou, vrátím se tam, kde jsem byl jako dítě. Takže pro nás ten návrat znamená hodně různých osobních pocitů."

Stál stesk po vlasti za tím, že jste založila krajanské sdružení?

"Ano. Argentina je strašně veliká, naše provincie má rozlohu jako Česká republika. Leží na severu, je to takový jakoby jazýček zasunutý do Brazílie. Takže máme kolem sebe Brazílii, ale patříme k Argentině, jsou tam obě kultury smíchané."

Kolik mělo sdružení členů, když jste ho zakládala?

Sylva Berková s Václavem Klausem na českém velvyslanectví v Buenos Aires

"Když jsme tam přijeli, tak lidé vůbec nevěděli, kde je Česká republika. Pletli si ji s Ukrajinou nebo s Chorvatskem. Tam se dělají veliké slavnosti emigrantů, vždycky prvních 15 dní v září, každý rok. Je tam veliký Park národní a v něm 15 národních domů. Jsou tam Poláci, Němci, Ukrajinci, Rusi, Brazilci, Italové, Španělé, každý národ tam má svůj dům a dělají se veliké průvody. Myslím, že přes 80 procent obyvatel naší provincie je evropského původu. Slavnosti emigrantů tam jsou důležitější než státní argentinské svátky. Pořád ještě dodržují svůj jazyk, své zvyky, tradice, každý má svůj národní dům. Když jsem tam přijela, tak opravdu o Česku nevěděli nic. To jsem vydržela tři roky a pak jsem šla za tím, kdo uvádí na pódiu průvody a řekla jsem: jestli mi dovolíte, tak se budeme účastnit průvodu s českou vlajkou. Udělala jsem pro sebe a svého šestiletého vnuka kroj a vzali jsme si tu malou vlaječku, co se dává za okna. Pak nás ohlásili, že Česká republika bude poprvé v průvodu. To jsem brečeli celý průvod a od té doby už se k nám Češi začali hlásit a začali jsme dělat Spolek. Několik let jsme se scházeli u nás doma a potom nám pan velvyslanec pomohl přes českou vládu a ministerstvo zahraničí s Českým národním domem."

Měli jste koupenou budovu, nebo se stavěl úplně nový dům?

"Stavěl se nový, od základů. První roky jsme tedy byli jen v průvodu, potom jsme měli dva stánky, kde se prodávalo takové rychlé jídlo a nakonec máme na pozemku, který nám dali, krásný Český dům. Teď říkají, že to je nejnovější a nejkrásnější dům v Parku národů, tak jsme na to hrdi."

Jak se dům jmenuje a jak vypadá?

"Jmenuje se Český národní dům Mamienka. Vybrali jsme ho z moravských hor, kde opravdu stojí. Mamienka je tam jako restaurace a hotýlek. Tak jsme vzali tu architekturu a jméno. Nad okna a nad dveře jsme udělali všechny ty malby jako na moravském Slovácku. Máme sklep, kde jsou namalované výjevy z knihy Slovácko se nesúdí. V hlavním salonu, který je pro 400 lidí, máme velikánskou nástěnnou malbu - Prahu, Vltavu a Karlův most. To jsme udělali s uměleckou fakultou, já jsem na ni chodila pět let, tak jsem měla spolužačky a profesory, kteří mi s tím pomohli. Jsme na to pyšní, protože si myslíme, že dneska už v naší provincii všichni obyvatelé ví, kde je Česká republika, jako má vlajku, jakou má hymnu, jaké má tance, tak jsme velice spokojeni."

Kolik krajanů se k vám v provincii hlásí?

"Rodiny jsme tam hledali jednu po druhé, protože byli opravdu rozptýlení po celé provincii. Dnes tam máme skoro sto rodin. Máme i dvacet mladých, jsou v tanečním souboru. Takže to je ta mládež, která bude po nás přebírat práci."