Právě v těchto dnech končí mise současného vládního zmocněnce pro krajanské záležitosti Vladimíra Eisenbruka. S jakými problémy se velvyslanec pro krajany během posledních tří let potýkal a s čím se krajané na ministerstvo zahraničních věcí obracejí, se ho v dnešní rubrice Češi v zahraničí zeptala Milena Štráfeldová:
Vladimír Eisenbruk
"Krajané se na nás obracejí s nejrůznějšími požadavky. Nedávno se na nás obrátili krajané ze Spojených států, z Chicaga, kteří by rádi vybudovali Český dům v Berwynu. Často se na nás obracejí spolky s tím, jak mají postupovat, aby mohly vzdělávat děti krajanů v českém jazyce. K tomu máme poměrně vhodný způsob, který založila paní doktorka Lucie Slavíková Boucher v Paříži a který se jmenuje Česká škola bez hranic. Tyto školy postupně začínají vznikat v nejrůznějších částech světa, jedna odnož působí i v Austrálii a také ve Spojených státech."
Do jaké míry ale může ministerstvo v současné době tyto aktivity podporovat? Všude se mluví o úsporách...
"Máte pravdu. Od mého nástupu se prostředky, které byly vyčleněny v rámci Programu podpory rozvoje českého kulturního dědictví ve světě, snížily rámcově o dvacet, pětadvacet procent. Snažíme se omezovat některé aktivity, které bych nazval "folklorní", a snažíme se více orientovat právě na tyto vzdělávací projekty. Navíc jsme snížili počet učitelů vysílaných ke krajanským komunitám ze třinácti na dvanáct a takto ušetřené prostředky budou věnovány právě na podporu Českých škol bez hranic ve světě."
Mimochodem, když jsme u učitelů, kteří jsou vysíláni ke krajanským komunitám, jaká je vůbec efektivita jejich práce? Můžete to nějak sledovat a posoudit?
"Kdybychom to brali pouze podle efektivity, tak bychom učitele vysílali možná jenom do Chorvatska. My to bereme tak, že ten člověk tam není vyslán toliko jako odborník na český jazyk, jako učitel českého jazyka, ale že by tam měl působit jako jakýsi styčný důstojník mezi tamní krajanskou komunitou a Českou republikou. Dávat ty lidi dohromady, snažit se vytvářet kulturní projekty, sportovní akce, a to se myslím velmi dobře daří. Takže je to sice primárně učitel českého jazyka, de facto je to ale takový národní buditel."
Daří se to ve všech případech?
"Já jsem přesvědčen o tom, že prakticky ve všech případech se to daří. Důležitá je samozřejmě určitá harmonie mezi tím člověkem a krajanskou komunitou. Byly i případy, kdy tato harmonie úplně nenastala, a pak je pozice takového člověka obtížná, hůře se mu prosazují jeho představy. Taky je třeba si uvědomit, že ti lidé jsou ve valné většině vysíláni do oblastí, které z hlediska Středoevropana jsou exotické a ne vždy odpovídají všem standardům, na které jsme zvyklí. Ale my lidi, kteří se hlásí na tato místa, upozorňujeme, o co se jedná. A oni to vesměs akceptují."
Ke krajanským komunitám ale vyjíždějí nejenom učitelé, často tam na prázdniny jezdí různí studenti. Vysílají je tam třeba církve nebo humanitární společnosti, i samotné školy organizují takové cesty. Ti studenti tam učí během prázdnin češtinu. Koordinujete nějak toto dění? Nebo víte alespoň o všem, co se v této oblasti děje?
"Snažíme se o tom vědět, ale neřekl bych, že to úplně koordinujeme. Částečně jsme do toho ale vtaženi tím způsobem, že tyto spolky a organizace si také žádají prostřednictvím ministerstva zahraničí o dotace jako neziskové nevládní organizace. A ačkoliv tato agenda nespadá do mé gesce, tak jsem členem komise, která ve finále rozhoduje o přidělení prostředků na tyto aktivity. Bohužel finanční situace ministerstva zahraničních věcí není v letošním roce úplně ideální. My doufáme, že se nám podaří alespoň nějaké prostředky na tuto položku vyhradit, protože jinak by to znamenalo, že veškerá tato činnost - od Člověka v tísni přes církve a spoustu jiných organizací - by byla velmi výrazně ztížena."
Mluvíme tu o krajanech a o krajanských spolcích, do zahraničí z České republiky ale vyjíždějí desítky tisíc lidí, kteří už vlastně krajany v tom pravém slova smyslu nejsou. Žádné spolky nezakládají, a přesto tam žijí léta, vychovávají tam děti a účastní se třeba právě té České školy bez hranic. Jak se vlastně váš úřad staví k těmto zahraničním Čechům?
"Kupodivu tito lidé spolky zakládají, ač k tomu nejsou ničím a nikým nuceni. Dělají to z prostého zájmu o to, aby se stýkali, aby si vyměňovali informace. Já bych tady zmínil nově vzniklé spolky v Saudské Arábii a v Bahrajnu. Tato komunita se velmi silně formuje také v Austrálii, stále tam narůstá počet členů. I na Novém Zélandě a také třeba v Bruselu, kde máme několik tisíc lidí, kteří tam dlouhodobě žijí a pracují. A ti produkují velké množství kulturních a jiných akcí, takže když přijedete do Bruselu a podíváte se na jejich měsíční přehled, tak je to, jako byste vzali do ruky pražský kulturní program. Každý den tam máte jednu nebo dvě kulturní akce. Takže kulturní život tam existuje a není to jen zásluha Stálé mise nebo velvyslanectví, ale i těchto lidí. Já si myslím, že jejich úloha je velmi významná, a my se snažíme je podporovat jako ty ostatní, tedy prostřednictvím darů krajanským spolkům, které oni zakládají. Do budoucna uvažujeme také o tom, že by se mohla vytvořit webová platforma, kde by se tito lidé mohli střetávat virtuálně. Jejím zřizovatelem by bylo ministerstvo zahraničních věcí."
Taková platforma tady už existuje. Jsou to krajane.net, kde se stýkají a kam už posílají poměrně čile svoje informace...
"Ta myšlenka byla taková, že by tam bylo možné vytvořit jistou burzu vědomostí, znalostí i práce, aby lidé, kteří někam odjíždějí, mají o něco zájem, něco shánějí nebo naopak chtějí něco nabídnout, tak mohli učinit."
Vaše mise zmocněnce pro krajanské záležitosti teď končí. Co to vám osobně přineslo?
Vladimír Eisenbruk
"Mně osobně to přineslo nesmírně množství setkání s lidmi, kterých si velmi vážím, a kdybych je tu začal vypočítávat, tak odtud neodejdete do konce pracovní doby. Myslím si, že to je opravdu to nejvzácnější, když si člověk uvědomí, jací nadšenci pro českou kulturu žijí v nejrůznějších koutech světa a co všechno jsou tito lidé ochotni udělat. Mně v této souvislosti vytanula na mysli paní Fanynka Husáková v Rijece, která prakticky ze země vydupala kulturní dům, který je podle mého soudu opravdu honosný a je více než důstojným sídlem krajanského spolku, který přitom v Rijece čítá poměrně málo členů. Často si uvědomíme, jak velice záleží na aktivitě jednotlivých lidí. Ta je mnohdy významnější než nějaká státní podpora. Kouzlo krajanské agendy spočívá v tom, že z ničeho můžete vytvořit něco, co za vámi zůstává jako památník, i když si nemyslím, že právě toto bylo cílem paní Husákově. Nemluvě o projektech jako Česká národní budova, to už je něco jiného, i když to je ve své podstatě krajanský objekt. Lidé myslím ani nemají dost dobrou představu o tom, jak krajanské spolky v různých zemích fungují a jak důsledně se starají i v zapadlých končinách paraguayského a argentinského Chaca o české kulturní dědictví. Myslím, že leckoho by překvapilo, kdyby přijel do Houstonu a zjistil, že jedna z nejkrásnějších budov v muzejním distriktu je Czech Culture House. Člověk jezdí po světě a občas zůstane s ústy dokořán a získává zároveň hrdost na to, že je Čech, na české kořeny a na své předky. A to je myslím to nejcennější ponaučení z celé této tříleté krajanské anabáze."
