Brazilští studenti z Baťova města poznávali Česko
Z Bataypory do Zlína - a zpět. I tak by se dala v krátkosti popsat cesta trojice mladých Brazilců, kteří strávili celý letošní červenec v České republice. Byl to jejich první výlet do zahraničí a rovnou do země, odkud pocházel zakladatel jejich města - Jan Antonín Baťa. Jsou hosty dnešní rubriky Češi v zahraničí:
"Moje jméno je Leon, já jsem Brazilec, žiju v Bataypora a mám 17 let."
"Moje jméno je Marcela. Je mi třináct let,"
představili se mladí Brazilci. Původní indiánský název města, odkud pocházejí, by se dal přeložit jako Baťova dobrá voda. Jan Antonín Baťa město založil v r. 1953. Bataypora přitom nebyla jediná: od 40. let, kdy se usadil v Brazílii, vznikala i další - Mariapolis, Batatuba, Bataguassu a Nova Andradina. Baťa chtěl původně na rozsáhlých brazilských pozemcích získávat suroviny pro své závody ve Zlíně a v Evropě. Kvůli 2. světové válce však z jeho plánů sešlo a on se místo toho pustil do rozsáhlé osídlovací akce. Právě tady totiž nabídl desítkám tisíc uprchlíků z poválečné Evropy možnost začít nový život. Vybudoval tu pro ně příbytky i městskou infrastrukturu, dal jim i práci - v r. 1957 za to byl dokonce navržen na Nobelovu cenu míru. V samotné Bataypoře dnes žije kolem deseti tisíc lidí a řada z nich se dosud hlásí ke svým českým kořenům. Jméno Baťa tu má stále velmi dobrý zvuk:
vysvětluje bývalá učitelka češtiny v Bataypoře Anežka Veselá Santos. O cestu Fernandy, Marcely i Leona do Česka začala usilovat už v r. 2008.
"Já jsem v té době sháněla peníze na to, abych přivezla své bývalé studenty, protože jsem v letech 2006 až 2008 vždycky část roku, čtyři až pět měsíců v roce, učila češtinu v Bataypora. Po dvou letech úsilí, vztekání, snů, rozčilování, nadějí, a samozřejmě telefonování a internetování se nám to povedlo. Získali jsme peníze na letenky a získali jsme grant na program."
"Program podpořilo dvakrát Ministerstvo školství ČR. Poprvé jsme peníze museli vrátit, protože jsme nesehnali peníze na letenky. A vlastně největší pomoc byla z Konta Bariéry, které nám zaplatilo jednu letenku. Druhá velká pomoc byla od Lucky Hruškové. Lucka vyhrála patnáctý ročník Premio Iberoamericano, což je prestižní literární cena v portugalštině a španělštině. Kdyby byla v té době v Čechách, tak by přímo z rukou Livie Klausové dostala tisíc dolarů. Takhle jsme je dostali do obálky."
Mladí Brazilci se tak mohli vydat na několik tisíc kilometrů dlouhou cestu. Většinu času v Česku pak prožili na skautském letním táboře v Bělé nad Radbuzou nedaleko Domažlic. A mezi skauty se taky naučili oblíbenou písničku T. G. Masaryka:
"Já se ráda učím jazyk. Rodina Marcely trochu mluví česky,"
"Já sama jsem očekávala, že budou mluvit líp. Pamatuji si, kolik jsem je toho naučila. Ale zase na druhou stranu si myslím, že to musel být příšerný šok se sem dostat. Je to poprvé, co vyjeli ze své země. Nikdy nejeli ani po jezdících schodech. Přijeli do Prahy, okamžitě odjeli na tábor, spali ve stanech, užívali si blátíčka, slunce, těch strašných bouřek, co letos byly. Umývali se v potoce, přitom voda je pro ně příšerně ledová. Byli mezi padesáti českými dětmi a snažili se s nimi komunikovat. Samozřejmě komunikační bariéra tu prostě byla, to je úplně zjevné. A to myslím je hodně těžké. A zase na druhou stranu mám pocit, že si odnesli hezké zážitky. Včera jsme se znovu potkali se skauty, s nimiž na tom táboře byli, a bylo to hezké setkání."
Kromě skautského tábora čekala Fernandu, Marcelu i Leona i cesta do Zlína a také do Brna, kde dosud žijí Marcelini příbuzní. A jak se jim v Česku líbilo?
"Moc! - Co se vám líbí? - "Všechno /smích/."
