Paříž krajináře Otakara Lebedu ohromila, jeho dílo dnes vystavuje Národní galerie v Praze
Krajinář Otakar Lebeda se dožil pouhých čtyřiadvaceti let. Přesto jeho dílo v těchto dnech naplňuje celou Valdštejnskou jízdárnu v Praze. Sto osm let od úmrtí mu zde Národní galerie uspořádala výstavu, která Otakara Lebedu řadí vedle Antonína Slavíčka nebo Františka Kavána. Zvrat v Lebedově tvorbě znamenaly jeho pobyty ve Francii. A právě jim věnujeme dnešní rubriku Češi v zahraničí.
"Drahý bratře, dnes jsme viděli v Luxemburku moderní obrazy. Jeden se mi líbil a sice představuje pohled na zasněžené střechy několika domů... Francouzi jsou jistě nad Němce v umění; ještě prohlédnu i více obrazů v zimě. Dokud je pěkný čas, chodíme po městě, abychom vše znali, a odpůldne malujeme..."
"Otakar Lebeda nastoupil v pouhých patnácti letech na pražskou Akademii do krajinářského ateliéru prof. Julia Mařáka, kde studoval pět let. Po dobu jeho studia už vznikl rozsáhlý soubor děl. Jsou to především obrazy, které vznikly na exkurzích a které ukazují, jak velice rychle se dokázal zhostit perfektního zvládnutí realistické krajinomalby. Díla z konce studia už vykazují přechod k náladové krajině, která zobrazovala i pocity umělcovy duše. To jsou třeba obrazy z Krkonoš a od jihočeských rybníků,"
vysvětluje kurátorka současné výstavy ve Valdštejnské jízdárně Veronika Hulíková. Na přípravě výstavy dva roky spolupracovala s praneteří Otakara Lebedy Eduardou Lipanskou. Mimořádný výtvarný talent se podle architektky Lipanské projevil u Lebedy už v dětství:
"Už jako malý chlapec rád kreslil. Bylo to podchyceno rodinou díky tomu, že měl matku, která se tomu věnovala, a hlavně o deset let staršího bratra, který věc mohl posoudit i podpořit. Díky tomu se vlastně dostal do Akademie k Juliu Mařákovi, což bylo v jeho věku naprosto výjimečné. Prof. Mařák nepřijímal tak mladé adepty malířství."
V Mařákovými žáky Lebeda vyjížděl na plenéry do Zákolan, do Budče, na Okoř, do jižních Čech i do Krkonoš. A podle Veroniky Hulíkové se jako vůbec první z jeho ateliéru dostal také do Paříže:
/Hulíková/ "Tenkrát se mu naskytla trošku nečekaně možnost odjet do Francie společně s malířem a mozaikářem Viktorem Foerstrem. Takže v říjnu 1897 oba odjeli do Paříže. Hlavním záměrem této cesty bylo u Otakara Lebedy studovat, pokračovat dále ve studiu v Paříži. Společně s Viktorem Foerstrem navštívili všechny umělecké školy v Paříži a nakonec se nechali zapsat do soukromé Colarossiho školy."
"Byli v Colarossi Prinet, znamenitý učitel a výtečný umělec, a posléz dnes jakýs profesor, možno je výtečný, ale rabiák a každýho jen trhat umí. Je vidět, že si nehledí nikoho,"
- psal domů Lebeda. Paříž krajináře, zvyklého na dlouhé hodiny strávené v přírodě, zřejmě trochu vykolejila. Navštěvoval sice pilně muzea, kopíroval obrazy známých malířů, sám však nebyl schopen téměř nic vytvořit:
/Hulíková/ "Lebeda setrval v Paříži do ledna 1898, pak musel náhle odjet zřejmě kvůli vojenským odvodům. Zdá se, že velkoměsto ho ohromilo. A to ohromení způsobilo, že děl, která tam namaloval, bylo velmi málo. Ve sbírkách Národní galerie je jeden malý obrázek Trh v Paříži, v soukromé sbírce v jeho pozůstalosti se zachoval obraz Motiv z Paříže Boulogneský lesík a ve sbírkách Českého muzea výtvarných umění je drobný obrázek, který se nazývá Versailles. A to jsou jediné tři obrázky, které my dnes máme k dispozici."
Po návratu do Prahy byl však Lebeda zklamán. Bratrovi napsal:
"Praha se mi zdá být vesnicí, smutnou a tichou - nevím, co bych dále psal. Ve Spálené jezdí elektrická tramvaj, to víš, viděl jsi, ne?"
To, co v Paříži vstřebal, se ale projevilo v jeho pozdějších dílech:
/Hulíková/ "Nejvíce se ohlas francouzského pobytu promítl do série obrazů, které vytvořil v květnu 1898 poté, co se poprvé vrátil z Paříže, během pobytu u bratra Antonína v Karlových Varech. Těch obrazů patrně nebylo mnoho. Jsou známy tři, z nichž zase jeden je nezvěstný. Na výstavě jsou prezentovány dva obrazy, jeden ze sbírek Národní galerie, to je Horní Sadová třída v Karlových Varech. A pak je to obraz Z Karlových Varů. Dlouhou dobu, přes osmdesát let, nebyl vystaven a tento obraz je titulním obrazem výstavy."
Do Francie se Otakar Lebeda vypravil ještě dvakrát, v letech 1898 a 1899. Navštívil vesnici Concarneau v Bretani, která přitahovala výtvarníky z mnoha zemí:
"Jsou zde dva Rusové praví, jeden velice vzdělaný, mluví anglicky, německy, česky, polsky, francouzsky, rusky. Pak je tu jeden Američan, Angličan, dva Němci - všichni malíři, sedáme u jednoho stolu. Naproti u stolu sedá francouzská branže, nemalíři. ... Prvý den mého příjezdu pršelo, moře bylo rozbouřené, rackové bílí lítali sem tam, to se mi náramně líbilo..."
Během těchto dvou pobytů už vzniklo několik pláten s pohledem na mořské pobřeží. Do velkého obrazu se Otakar Lebeda pustil po návratu z Francie. Motivem se mu stal několik let starý zážitek, kdy sekáče na poli při žních zabil blesk. Obraz byl už ale nad jeho síly. U Lebedy se naplno projevily psychické problémy, které ho už delší dobu pronásledovaly:
"On neznal vlastně nic jiného než kreslení. Byl introvert a člověk velmi citlivý, a tím, že začal tak brzy, vyčerpal síly. To, co on vytvořil za několik málo let, vytvoří někdo ani ne za celý život. A to ho bohužel zahubilo. Dnes bychom řekli, že u něj nastal tzv. syndrom vyhoření. Právě že byl tak poctivý, pečlivý, měl ještě pocit zodpovědnosti, nebyl klasický bohém, nevěnoval se veselému životu jako ostatní jeho kolegové. Proto to vlastně tak dopadlo."
12. dubna 1901, v pouhých čtyřiadvaceti letech, se Otakar Lebeda zastřelil. V říjnu téhož roku byla v Praze otevřena jeho posmrtná výstava, kde se prodala řada jeho děl do soukromých sbírek. Další výstavu uspořádal spolek Mánes v roce 1928 a poté Národní galerie v r. 1977.
"Současná výstava ve Valdštejnské jízdárně je doposud největší soubornou výstavou Otakara Lebedy. Představuje přes sto padesát obrazů a kreseb. Soubor kreseb bude po dobu výstavy obměňován, aby nedošlo k poškození materiálu. Kromě toho je na výstavě unikátní soubor umělcovy pozůstalosti, který je zapůjčený ze soukromé sbírky,"
dodává kurátorka Veronika Hulíková. Výstava ve Valdštejnské jízdárně potrvá do ledna příštího roku.
