Igor Malijevský vystavuje v prestižním Muzeu fotografie v Haagu

Soubor fotografií Igora Malijevského je součástí výstavy v nejprestižnějším nizozemském Muzeu fotografie v Haagu. Výstava nese jméno Empty Paradise a Malijevký se stal jedním ze čtrnácti evropských fotografů, jejichž tvorbu si muzeum vybralo. Český fotograf, ale i básník a prozaik tu představuje 15 děl z cyklu Znamení evropských měst.

"Po rozhlasových vlnách je to poměrně náročné, nicméně fotky ukazuju právě teď do mikrofonu,"

řekl na úvod našeho setkání Igor Malijevský. A přede mnou defilovaly magické černobílé fotografie, které vznikly během jeho pobytů v různých městech Evropy.

"Pro mě je fotoaparát průvodcem při bloudění krajinou nebo městy a ty situace se snažím zachytit. Ale nedají se vysvětlit. Kdyby se daly vysvětlit, tak to nefotografuji, ale chodím na přednášky a vysvětluji. Já se snažím, aby každá fotka skrze reálnou situaci vypovídala o něčem obecnějším a jakoby trvalejším, než je ta situace sama."

Já jsem se od vás dozvěděla, že při svých cestách po Evropě popisujete fotografie jakousi formou deníku, takového uceleného útvaru.

"Slovo občas zachycuje nějakou situaci lépe než fotka a naopak. Já sebou většinou nosím tužku, papír a fotoaparát. A pro rozhlas do éteru je teď lepší ta tužka a papír, takže si můžeme udělat nějakou cestu po Evropě. Mám tu zápisky z Budapešti:

.....Opravdová Budapešť začíná, je to stejné jako v jiných městech, teprve ve dvorech. Hranicí města jsou zde masivní průjezdové dveře, hraničním přechodem průjezd s volně oběšenou žárovkou spouštějící se nad vaši hlavu z desetiletí loupejících se od stropu. Tady jsou útočiště budapešťské zchudlé šlechty, rezavějící kování na schodištích, dávno zašlé fontány a sochy, zšeřelá okna bránící svou palácovou hrdost, jako poslední dosud nezastavené dědictví po předcích, nálada večerních plesů svěcených močí. Tady už musíte něco předvést, jestli nechcete, aby vás vodsuď rychle a bez vokolků vyhodili.....

Tak to byl takový první dojem z Budapešti. Vždycky když přijdu do nějakého nového města nebo místa, tak se tam především pokusím ztratit, což je výborná věc, protože když se člověk ztratí, nemá mapu a není ochoten se ptát, tak najednou musí zapojit intuici. Vnímá svět nebo situaci kolem sebe podle trošku jiných zákonitostí a mě to skoro vždycky a to ji nehraji na nějakého mystika, kterým nejsem, ale skoro vždycky mě to dovede na ty nejzajímavější místa, kde potom trávím nejvíc času."

Kdy jste věděl, že se chcete fotografiím věnovat profesionálně?

Jak se dá prorazit ve fotografii, jak se dá žít z fotografování?

"Především člověk musí na to prorážení odejít z Čech. Čechy jsou výborné na fotografování a výborné na to, že tady máme nádhernou fotografickou tradici. Ale pokud člověk chce fotku vystavovat ve slušných galeriích a nezabývat se nějakou velmi trapnou lokální politikou, tak musí na zahraniční festivaly a ukazovat fotky větším nezávislým galeriím. Pak se sem třeba vrátit po pár letech. Já jsem měl loni výstavu v Českém centru Praha. Česká centra, a to teď neříkám z povinnosti, mě hodně pomáhají tím, že mě občas nechávají v některém městě bydlet, což je výborná věc, protože to je podpora věcí, které ještě nejsou, a to je pro každou instituci poměrně odvážný krok. Já se snažím fotky českému publiku ukazovat, občas nějaké publikuji v časopisech, většinou literárních. Děláme s Járou Rudišem AKG v divadle Archa - takovou literární show. Je tam muzika, je tam hodně literatury, děláme projekce s improvizovanou muzikou, je to vlastně nový tvar, jak představit fotku. A já zároveň v Čelechovicích, kde mám ateliér, kousek od Prahy, na Kladensku, tak tam jednou nebo dvakrát do roka dělám Den otevřených vrátek a většinou tam 50 až 100 lidí přijede."

Foto:www.malijevsky.com