Pekař, Masaryk a „spor o smysl českých dějin“
Josef Pekař patří mezi nejznámější české historiky. Proslul sporem s T. G. Masarykem o výklad českých dějin, který vešel do historie jako „spor o smysl českých dějin“. Kdo to byl Josef Pekař, o kterém se dokonce uvažovalo jako o prezidentském protikandidátovi Edvarda Beneše, a jaký byl vztah Masaryka a Pekaře?
Josefa Pekaře můžeme počítat mezi nejvýznamnější české historiky. Narodil se roku 1870 v Malém Rohozci. Vystudoval historii na pražské Filozofické fakultě a stal se předním žákem Jaroslava Golla. Začal působit na pražské univerzitě, stal se univerzitním profesorem a v letech 1931 až 1932 byl dokonce zvolen rektorem Univerzity Karlovy.
Pekař však nebyl historikem, který by byl uzavřen v šeru badatelny, nýbrž sledoval bedlivě také politické dění a vyjadřoval se k němu. Ještě dlouho po vypuknutí první světové války zastával stanovisko, že rakouské soustátí by se nemělo rozpadnout, jedině tak totiž mohlo podle Pekaře úspěšně čelit tlaku silného německého souseda.Pekařovým nejznámějším počinem však bylo rozpoutání tzv. „sporu o smysl českých dějin“, který se rozhořel především mezi ním a T. G. Masarykem. Zapojila se do něj většina tehdejší historické obce a sledovala jej i širší veřejnost. Hlavní jádro sporu spočívalo v otázce, jaký je smysl českých dějin, jaký má být jejich správný výklad.
V čem se v základu lišila stanoviska Masaryka a Pekaře? Na to se ptáme bývalého ředitele Literárního archivu Památníku národního písemnictví a předsedu Pekařovy společnosti Českého ráje Karola Bílka: „Základem bylo, že T. G. Masaryk viděl kladný vývoj v evangelické tradici od husitů přes Jednotu bratrskou k Havlíčkovi atd., kdežto Josef Pekař zastával takové trochu kontroverzní stanovisko, které vycházelo z uznávání i pobělohorského vývoje, na kterém našel hodně kladných stránek.“
Jedním z Pekařových argumentů proti Masarykovi bylo tvrzení, že Masaryk při výkladu českých dějin myslí nehistoricky. Paralela, kterou Masaryk činí mezi českou reformací 15. století a národním obrozením v 19. století a kterou zakládá na humanitních ideálech, jež jsou jako základní smysl českých dějin společné všem těmto epochám, je podle Pekaře neplatná. Nelze totiž jednoduše srovnávat ideje středověkého husitství a kupříkladu novověkého národního obrození. Myšlení lidí v těchto odlišných dobách bylo zásadně rozdílné. Pravda Husova byla jiná než pravda národního obrozence 19. století či pravda dnešního člověka. Tato Pekařova představa se jasně ukáže, poslechneme-li si úryvek archívního záznamu přednášky, kde Pekař hovoří o pravdě Husově: „Často citovaná slova Husova 'Haj pravdu! Drž pravdu! Braň pravdu až do smrti!' neznamenají zajisté výzvu k obhajobě bezpředsudného poznání v činností myšlenkové vůbec - tak totiž, jak my bychom tomu dnes rozuměli - nýbrž pravdu slova Božího. Pravdu naučení a příkazů Bible.“
Pekař také vystupoval proti jednostrannému pozitivnímu stanovisku vůči husitské době, jak je četl u Masaryka. Uznával velikost husitské epochy, ovšem viděl i její stinné stránky. Ostatně, poslechněme si Pekaře samotného: „Je pravda, že hrdinný a vítězný zápas Čechů husitských za svou pravdu, to jest za prohloubení a zopravdovění náboženského života zůstane největší slávou českých dějin. Je málo národů, kteří by v zápase o myšlenku, jež měla přinést pokrok všemu křesťanstvu – tedy nikoliv v zápase o zisky hmotné jakéhokoliv druhu - byly tolik obětovaly jako národ náš. Obětovali jsme v boji tom vskutku více, než je známo nebo přiznáváno. Nejen že dlouholetý zápas obrátil vniveč materielní i duchovní rozkvět našeho národa, jak slibně pokračoval od doby Karla IV. Ale on svým jednostranným zřetelem k zdokonalení náboženskému v duchu Bible a prvotní církve vnucoval nám úzké duchovní obzory středověku, a to v době, kdy již románské Evropě hlásila se o slovo nová svobodnější a pokroku lidskému příznivější kultura, již zveme renesanční.“
Masaryk se naopak hájil tím, že musíme hledat takové myšlenky v českých dějinách, které nám mohou být vodítkem i v naší přítomnosti. Historii nelze pěstovat pro ni samotnou, nýbrž vždy jen tak, aby sloužila dnešku. Proto kladl i takový důraz na ideje humanitní, ke kterým se vztahovaly velké epochy našich dějin, jako je česká reformace či národní obrození, a které mají být vodítkem i pro naši dobu.
Přesto však odborná rivalita mezi Masarykem a Pekařem nepřecházela do roviny osobní. Závěr jejich vztahu dobře ilustruje Masarykovo pozvání Pekaře na Hrad k osobní návštěvě roku 1933. Našel Karol Bílek u Pekaře nějaké zprávy o tomto setkání? „Pan prezident, jak si Pekař zaznamenal, prý hned při uvítání řekl: 'My Vás máme dávno rádi.' Ovšem o obědě si Pekař poznamenal: 'Oběd slabý. Trval asi hodinu. Při něm živý rozhovor.' To, že Masaryk to myslel upřímně, je vidět třeba i z posledního Masarykova činu v tomto směru. To znamená známý Masarykův věnec, poslaný Pekařovi na pohřeb, se stuhou, která mluví: ‚Josefe Pekaři, byl jste dobrý člověk‘.“
Cesty obou mužů se kdysi setkaly i ve chvíli, kdy strana agrárníků chtěla Pekaře navrhnout jako kandidáta na prezidenta po abdikaci T. G. Masaryka roku 1935. Pekař se tak měl stát soupeřem Edvarda Beneše, kterého jako prezidentského kandidáta doporučoval právě Masaryk. Pekař však kandidaturu odmítl. Jaké pro to mohl mít důvody? „Odůvodňoval to nejrůznějšími způsoby: zdravotním stavem, svým celoživotním staromládenectvím – že by se neuměl v tak vysokých diplomatických kruzích pohybovat. Dokonce mluvil i o své malé jazykové vybavenosti, což nebyla zrovna pravda,“říká Karol Bílek.
Pekař zůstal věrný historii až do své smrti roku 1937.
