Toulky po regionech
Měsíc uběhl jako voda a opět se dnes setkáváme při našich Toulkách po regionech. A kam se podíváme? Nejdřív zamíříme do Sokolova - zdejší muzeum získalo do svého majetku cennou kolekci obrazů Davida Friedmana, ve vesničce Vrcov navštívíme několik starších dam, ty se rozhodly vytvořit hadrové panenky pro UNICEF a zajdeme do kláštera Chotěšov, který byl zařazen mezi 100 nejohroženějších památek světa. Teď má šanci na peníze z norských fondů. Nakupovat půjdeme do malých venkovských obchůdků a pak se pokusíme vzkřísit slávu znojemských okurek. Navštívíme i pozoruhodnou zahradu kovářky Jaroslavy Stehnové. Myslíte si, že křehké ženě schází na kovářské řemeslo síla? Nechte se překvapit.
Naši cestu začneme na západě Čech. Krajské muzeum Sokolov získalo do svého majetku obrazy židovského malíře Davida Friedmana, jehož díla visí v prestižních světových galerií. A právě Sokolov má nyní největší ucelenou kolekci milionové hodnoty. Získal ji darem od dcera malíře Miriam Friedmanové - Morissové. Jak uvedl historik muzea Jiří Beran, David Friedman studoval v Berlíně.
"Byl známý mnoha významných osobností tehdejší doby, například Alberta Einsteina. Hrál na housle, věnoval se cyklistice, motocyklu, tenisu - byl aktivní člověk. Po nástupu Hitlera k moci v roce 1933, kdy začala represivní opatření proti Židům v Německu, tak nastává konec jeho první kariéry. Stal se občanem druhého řádu, proto emigroval do tehdejšího Československa. Oženil se se svojí první ženou, ale po obsazení Československa se dostali do transportu. Skončili v Osvětimi v koncentračním vyhlazovacím táboře, kde zahynula jeho manželka a dcera. On se zúčastnil pochodu smrti, který naštěstí přežil. Po válce se vrátil do Prahy a vzal si za úkol, že bude vypovídat o prožitých hrůzách v koncentračním táboře, takže namaloval rozsáhlý soubor prací, které by dokumentovaly tyto hrůzy života a smrti v koncentračních táborech."
V koncentračním táboře zůstal naživu jen díky tomu, že uměl malovat a nacisté od něho chtěli další a další obrazy. Jakožto vězeň koncentračního tábora měl po válce nárok na ozdravný pobyt. A tady vznikl i jeho vztah k západním Čechám. Aby se dostal z hrůzných prožitků v koncentračním táboře, začal opět malovat. V Habartově bydlel u ředitele tehdejších dolů, kterému byla řada obrazů určena.
"Jeho nejvýznamnějším souborem je život horníků v Habartově. Habartov je hornické město nedaleko Sokolova, které muselo částečně ustoupit těžbě, takže z tohoto období namaloval asi 30 obrazů, na kterých jsou práce horníků a změna krajiny při těžbě. Naše muzeum navázalo kontakt s jeho dcerou paní Friedman - Morris. Ta dcera byla z druhého manželství. Po smrti otce se snažila zdokumentovat veškeré jeho dílo, takže se obrátila i na naše muzeum. Konstatovala, že mnohé instituce se k ní obrátily dosti neochotně, naše muzeum ji přijalo vstřícně, takže byla velice nadšená. Uspořádali jsme výstavu děl jejího otce. Bylo to při příležitosti 60. výročí ukončení druhé světové války v roce 2005. Když viděla, že je o to zájem, tak pojala myšlenku, že by mohla věnovat velkou část kolekce díla svého otce bezplatně Sokolovskému muzeu."
V listopadu byla sbírka převezena z New Yorku. Jedná se o zhruba 30 obrazů a 25 perokreseb a grafik. David Friedman totiž musel po roce 1948 znovu utéci. A do USA se dostal přes Izrael. K osobě Davida Fiedmana se pojí i jedna zajímavost - říká historik sokolovského muzea Jiří Beran. Maloval totiž billboardy.
"Dnes máme okolí silnic zaplněné billboardy a různými reklamami. Je zajímavé, že když se Friedmanovi přestěhovali do USA, tak tam začínaly v 50. letech billboardy a on se podílel na jejich malování. Tehdy se ještě nedělaly grafickou technikou, ale maloval je ručně. U jeho dcery je v archivu zachován snímek, kdy stojí na lešení a maluje obrovský billboard u silnice."
Vrcov je vesnička, kde žije asi 150 obyvatel. Na Vršíčku, v chalupě, která patří hasičům, se každou neděli odpoledne scházejí místní ženy Českého červeného kříže. Pokud si myslíte, že jen tak klábosí, tak se mýlíte, tady se pilně pracuje.
"Poslouchala jsem rádio a vyzývali všechny, jestli bychom neudělali panenky. Tak jsem přišla do klubovny a říkám děvčatům: tak budeme šít panenky. Každá panenka dostane tzv. 'rodný list'. V tom je její jméno, je tam její výška, kdy se dělala, potom jaké má vlásky, oči a je tam taky, kdo ji dělal a odkud je."
Já se zrovna dívám na Barunku právě od paní Marie Donátové, je to copatá blondýnka a narodila se přesně 17. listopadu 2006. Jak dlouho jste ji šila?
Jak to vypadá? To člověk dostane střih?
"Tady paní Pavelcová to zrovna šije. Panenka vzniká za pochodu a vymýšlíme, jak ji oblečeme. Taky záleží na tom, co se doma sežene za hadříky. Vlásky má podle toho, jaké máme vlny. Horší je to s kreslením obličejíčků."
Já bych řekla, že se vám to daří a musím říct, že tu jsou panenky přenáramně oblečené. Třeba Barunka má kroj, ale jsou tu panenky jako miminka, panenky jako slečny, panenky jako holčičky.
"Zrovna jsem dneska říkala: holky, kdo ví, kam to přijde, kdo si tu naši panenku koupí? Mohl by se třeba ozvat na adresu, co tam píšeme. Vždy jsou z toho peníze na očkovací látky, protože to pořádá UNICEF. Panenka má hodnotu 600 korun, takže těch 600 korun je očkovací látka pro jedno dítě."
Ale vás teď čeká loučení, protože musíte vzít krabici a panenky zabalit.
Vydejme se asi 20 kilometrů od Plzně, do obce Chotěšov. Právě tady stojí jeden ze čtyř největších klášterů v západních Čechách. V porovnání s kláštery v Plasích, Teplé, či Kladrubech je klášter v Chotěšově nejvíce ohrožen. Na jeho devastaci mělo vliv několik faktorů: třicetileté působení československé armády, rozsáhlost stavebního komplexu, pro něž se hledá vhodné využití i omezené finanční prostředky majitele kláštera - obce Chotěšov. Klášter byl v roce 2003 zařazen mezi stovku nejvíce ohrožených památek světa. Na seznamu Světového památkového fondu je například spolu s Velkou čínskou zdí. obec proto shání zahraniční investory, říká starostka Jaroslava Mathesová.
"Těch investorů už bylo podstatně víc. Vždycky přijdou s velikým nadšením, ale jakmile zjistí náklady, které by se do toho objektu měly investovat, tak jejich zájem rychle opadá. Odhadované náklady na rekonstrukci celého areálu jsou zhruba 1,5 miliardy korun. To je pro každého potenciálního zájemce značné sousto."
Klášteru snad začne svítat na lepší časy - má totiž šanci získat peníze z tzv. norských fondů na obnovu památek. Ty by měly jít na obnovu budovy prelatury, což je bývalá budova přestaveného kláštera. A ten je svojí historií ve zdejším kraji skutečně unikátní.
"Klášter byl založen roku 1202 až 1210 velmožem Hroznatou. Nejvýznačnějšími částmi je budova konventu a budova prelatury, a o tu právě jde v norských fondech. Ta budova by se měla opravovat kompletně zvenku i zevnitř."
Kolik by mohl klášter získat peněz z norských fondů a bude přispívat také obec?
"Celkový projekt je zpracován na částku 44 milionů 517 tisíc. Z toho se obec musí podílet minimálně 15 procenty."
V budově prelatury by měl po opravě sídlit obecní úřad, obřadní i výstavní síň a infocentrum pro turisty. Právě najít pro obrovský komplex využití, je podle Národního památkového ústavu, to podstatné. A pak je třeba začít opravovat po částech. Chotěšov dostává peníze i od ministerstva kultury, které však stačí jen na opravu malých částí střechy. Letos to bude jen přes milion. A obec se svým rozpočtem může dát na památku jen 300 tisíc korun ročně. Přitom je o zdejší klášter čím dál větší zájem. Loni sem přišlo na 6 tisíc lidí.
Ve Strážkovicích mívali obchody dva. Zbyl jen jeden malý a ten najdete v místní kovárně. Nevejde se sem všechno, ale strážkovičtí jsou podle Lenky Dvořákové spokojeni s tím, co mají.
"Pro ty staré a starší obyvatele je to výhoda, protože ona jim objedná, co potřebují. Když si objednají maso, uzeniny, tak jim to obstará. Když má dovolenou, tak lidi musí jezdit pryč a ti starší nemají třeba auto, takže to musí obstarat autobusem."
V nedaleké Heřmani by cizinec prodejnu sotva našel, jen místní podle starosty Václava Pexy vědí, že se obchod otevírá každý týden na pár hodin.
"Obchod funguje třikrát týdně. Jenom hodinu a v podstatě na principu objednávky. Co si občané objednají, tak paní jim to s autem doveze. To se takto časem vystříbřilo, paní zjistila, že nemá smysl, aby tady byla delší dobu, protože sem stejně chodí občanů pomálu. Ta hodinka stačí. Lidé se naučili na určitou hodinu přijít. Objednané zboží se dá nakoupit a dohodnout se na dalším. Paní prodavačka zase odjede do jiné obce, kde má ještě obchod."
Komářice mají hned u silnice klasickou samoobsluhu, kde i odpoledne je docela plno. Kraluje tu paní Zdeňka Holá.
"Jsem tady v nájmu. Prodejna je obecního úřadu. Nakupojují u nás hlavně starší lidi. Mladí jezdí do marketu a k nám jsou třeba pro to, co zapomněli nebo pro takové zboží jako jsou jogurty, uzeniny a zelenina, co má krátkou dobu trvanlivosti, tak to pak kupují u nás. Snažíme se a děláme co můžeme. Nejenom kvůli sobě, ale i kvůli lidem. Kdyby neměli mít prodejnu, tak hlavně ty staré babičky by byly odkázané na to, co jim koupí z rodiny třeba ti mladí, co by jim dovezli."
Můžu se vás ženské zeptat, vy děláte velký nákup, chodíte sem často?
"Dvakrát týdně pro nás jezdí paní Holá. Pro nás přijedou, my si nakoupíme, co potřebujeme a zas nás odvezou zpátky."
Kdyby to tu nebylo, jak by jste to zvládaly?
"To by nás musely zásobovat děti z Budějovic. Jezdila sem pojízdná prodejna, ale na tu nebylo moc spolehnutí. - My bychom byli bezradní, kdyby to tu tak nebylo zařízené."
Povězte mi paní Holá, jak to tady vlastně funguje?
"Funguje to tak, že dvakrát týdně dojedeme jak říkáme pro babičky sedlecký. Dojedeme pro ně svým autem. Obec to dotuje. Babičky si nakoupí, my je odvezeme domů, takhle to tady funguje. Když jezdila do Sedla pojízdná prodejna, tak byli na konci linky a taky už jim toho moc nedovezli. Naše obce patří k sobě, tak si takhle pomáháme. Ona je to víc služba."
Taky se babičky dostanou mezi lidi.
"Ano, sejdeme se popovídáme. - A my se na babičky už těšíme, když přijedou."
Šířit slávu vyhlášených znojemských sterilovaných okurek - to je cíl nového sdružení s příznačným názvem Znojemské okurky. Jihomoravské Znojmo si díky této pochutině vysloužilo známý přídomek - město okurek. Ten ale nyní upadá v zapomnění. Místní konzervárna, která chrlila na trh až 8000 tun okurek ročně, ukončila před třemi roky svoji činnost. Dnes tu okurky pěstují hlavně zahrádkáři a nejbližší závod na zpracování je v Bzenci nebo v Babicích. Největším přáním 'okurkového' sdružení je obnova konzervárny, říká jeho předseda Zbyšek Dřevojan. Od kdy se okurky ve Znojmě pěstují?
"Už od 16. století, kdy první semena dovezl opat kláštera ve Znojmě Sebastian Freitag z Čepiroh a už poprvé se objevily na tabuli při hostině ve Znojmě pro rakouského císaře Ferdinanda II. Úroda byla tak bohatá, že se okurky nestačily konzumovat čerstvé. Pěstitelé a zpracovatelé tak začali hledat nějaký způsob a přišli na konzervaci. Tak to dostalo nový impuls."
Vy se také chystáte založit muzeum.
"No spíš docílit toho, aby znojemské muzeum obnovilo expozici, která tu kdysi byla. V nejbližší době má být převeden na město Znojmo i Loucký klášter. To je velice významná budova, která má slavnou historii a je spojen i s okurkami, tak jsme si říkali, že by bylo ideální, aby součástí projektu využití Louckého kláštera byla i expozice znojemských okurek, jejich pěstování a zpracování."
O semenech okurky se dokonce ve středověku tvrdilo, že dokáží léčit mor. To sice neuměly, ale blahodárnost jejich nálevu na utlumení bolesti hlavy si po probdělých nocích pochvalovali všichni, kteří to trošku přehnali s alkoholem. Okurky jsou na Znojemsku nesmrtelně spojeny také se jménem Herbert Felix.
"To byla okurkářská rodina židovského původu za první republiky ve Znojmě. Herberta Felixe poslal jeho otec na začátku války do Švédska, protože už byly signály z Německa o pronásledování Židů, a on ve Švédsku založil konzervárenskou výrobu. Tam se okurky dokonce pěstují. Potom v roce 1943 roce odešel do Anglie a vstoupil do naší armády. Vrátil se do republiky, ale nenašel tu už nikoho ze své rodiny a odešel do Rakouska. Tam založil konzervárnu Felix. Po válce se skoro žádný z židovských 'vokurkářů' nevrátil, němečtí byli odsunuti, zůstal tu zbytek českých, takové manufakturky. Pak bylo založené družstvo Znojmia, které se později přeměnilo na národní podnik a v roce 1958 tady byl postaven nejmodernější konzervárenský závod v Evropě, který fungoval pod značkou Znojmia. Byla to krásná v postfunkcionalistickém stylu postavená továrna. Vrchol výroby byl 15 tisíc tun a začalo se to vyvážet ve velkém do světa - do Německa, Anglie, Kanady, Japonska, Švédska a podobně."
A vy sám máte rád znojemské okurky?
"Já jsem přímo jejich milovník. A to už od dětství, kdy maminka chodila na brigádu do znojemské Fruty. Já si neumím svůj jídelníček bez okurky vůbec představit."
Kdo ví, zda se podaří slávu znojemských okurek opět vzkřísit. Svého času byly totiž i námětem pohledů Znojma.
Není mnoho žen, které pracují jako kovářky. Tu, za kterou se vydáme do Vepříkova na Havlíčkobrodsku se jmenuje Jaroslava Stehnová. Dvacet let se živila jako zámečnice a svářela, co bylo potřeba, teď naopak ze železa vyková to, co se líbí jí. Její dům prostě nemůžete minout. Na dvorku a na zahradě je řada věcí, které vydávají různé zvuky.
Zahrada vypadá jako pravé muzeum, kde je všechno ze železa. Na nápad přišla Jaroslava Stehnová před třemi roky, když se jí už nechtělo pracovat na záhonech. Jak se křehká žena dostane ke kovářskému řemeslu?
"Křehká žena... ani bych neřekla. To je asi rodové, otec byl kovář a když se narodíte v kovárně a žijete v kovárně, tak určitě k tomu železu musíte mít kladný vztah, to ani snad jinak nejde."
Jaroslava Stehnová je určitě jedinou kovářkou ve zdejším kraji a pěkně vynalézavou. Na zahradě můžete najít řadu vánočních a pohádkových postav. Stojí tu betlém, kousek od něho je vlak s čerty na valníku a všude jsou železné květiny a různé železné doplňky.
"Tahle železná květina vznikla tak, že jsem našla torzo pohrabáče. Už jen to torzo samotné, když člověk vidí, tak ho nic jiného než kytka nenapadne."
Pod květinou sedí železná labuť a kousek dál železný čáp. Paní Stehnová nezanevřela ani na jiný materiál a mezi plechovými výtvory jsou dřevěné květiny, které sama vyřezává. To pravé království každého kováře je ale v kovárně u teplé výhně se spoustou nářadí. Manžel Jaroslav, i když má technické vzdělání, své ženě do řemesla nemluví.
"Já jsem úplné nemehlo, já nic neumím. Manželka, ta je zase tak šikovná, prostě se na něco podívá a ví, co z toho bude."
