Vztah Masaryka a Kramáře - Za války a v republice
Historické obzory dnes budou věnovány dalším peripetiím ve vztahu T. G. Masaryka a Karla Kramáře. Minule jste se dozvěděli, jak se seznámili, jak společně vstupovali do politiky a jak se rozešli. Dnes je na řadě vylíčení jejich vzájemného vztahu za první světové války a po ní. To vše v rubrice Martiny Lustigové.
Zatímco Masaryk odešel za války pracovat do exilu, Kramář zůstal doma v čele domácího odboje, tzv. Maffie. Masaryk Kramáře vyzýval, aby ho za hranice následoval. Kramář to ale odmítal a když už o tom později začal uvažovat, bylo pozdě. V souvislosti s Kramářovým odchodem za hranice se traduje historka, že měl po Benešovi Masarykovi vzkázat, že on nemá čas válet se po hotelích. Kramář ale nikdy nepřipustil, že by taková slova někdy řekl.
Na jaře 1915 byl zatčen, obviněn z velezrady a odsouzen k trestu smrti. Teprve v roce 1917 byl amnestován a propuštěn. Tím se stal jakýmsi vůdcem národa ověnčeným mučednickou aureolou. Za války se rozcházejí nejen cesty obou politiků, ale také jejich názory na budoucí směřování českého národa - zatímco Kramář se upínal k demokratickému Rusku, Masaryk se nechtěl omezovat pouze jedním směrem. "Vztahy s Masarykem byly vztahy na dálku. Byly tam přirozeně různé vzájemné kontakty, věděli o sobě. Ale vlastně k té skutečné spolupráci mělo dojít až po Masarykově návratu," doplňuje historik Josef Tomeš.
Na počátku budování republiky se oba stávají svým způsobem politickými partnery - Masaryk je zvolen prezidentem, Kramář předsedou vlády. V lednu 1919 ale Kramář odjel do Paříže na mírovou konferenci, kde zůstal až do září. Tím vyklidil pole vlivu a popularity prezidentu Masarykovi. V té době se opět názorově rozcházejí - Masarykovi se například nelíbí Kramářova snaha prosadit intervenci do Ruska za účelem svržení bolševické vlády. Pokračuje historik Jan Bílek: "Oproti 90. letům, kdy uspěl Kramář, nyní v reálné politice uspěje Masaryk. Ta karta se jakoby obrací. Pro sebe účast na mírové konferenci považoval nejen za satisfakci, což je z lidského hlediska pochopitelné, ale považoval to i za svoji povinnost. A na toto své přesvědčení o této povinnosti právě na domácí politické scéně později doplatil, protože v létě 1919 podává jeho vláda v nepřítomnosti ministerského předsedy demisi. A později už Kramář významné politické postavení ve smyslu funkcí vlastně nezastává. Až do konce svého života zůstává poslancem. Na rozdíl od Masaryka, který zastává prezidentskou funkci po několik volebních období."
Josef Tomeš ještě upozorňuje na vliv vnitropolitického vývoje: "Kramářova strana - tj. Česká státoprávní demokracie, posléze přejmenovaná na Československou národní demokracii - již nehrála vůdčí politickou roli, jak ji kdysi hrála strana mladočeská. A naopak velice významnou politickou roli začaly hrát dvě strany takzvaně stavovské." Tedy sociální demokraté a agrárníci. Tyto strany v roce 1919 vytvořily tzv. rudo-zelenou koalici, která nahradila Kramářovu vládu všenárodní koalice. "To Kramáře velice bolelo, mrzelo. A on, dá se říci, tímto momentem tak nějak zatrpkl. A ta zatrpklost se potom prohlubovala dalšími politickými neúspěchy jeho strany, některých jeho koncepcí, i chováním některých lidí vůči němu, které ne vždy bylo pěkné a ne vždy bychom ho mohli hodnotit jako chování důstojné politika."
Po válce vztahy obou politiků určoval i jejich poměr k Edvardu Benešovi. V roce 1921 došlo mezi Benešem a Kramářem k zásadní roztržce. "Kramář se po zjištění určitých Benešových aktů proti sobě, nebo zdánlivě proti sobě, na pařížské mírové konferenci domnívá, že Beneš vůči němu jednal neloajálně. Dává to najevo Masarykovi. Masaryk se samozřejmě jednoznačně staví za Beneše. A nastává vlastně velice dlouhý spor, který se vleče až do roku 1930 a má dozvuky ještě dávno poté. Dokonce až po Kramářově smrti vychází Kramářův soud nad Benešem." V dobách mírové konference si navíc Masaryk s Benešem o Kramářovi vyměnili řadu poznámek, v nichž se netajili svými kritickými názory na tehdejšího ministerského předsedu. "Kramář - naprosto nemožný," píše se například v jednom dopise. Oba politici plánovali odsunutí nepohodlného Kramáře například do čela Senátu, kde by podle nich škodil nejméně. Naproti tomu Kramář se v této době o Benešovi vyjadřuje jen pozitivně.
Vztah Kramáře k Masarykovi výrazně zkalila následující příhoda. Pokračuje Josef Tomeš: "Když v květnu 1923 zemřela paní Charlotte Masaryková, tak Kramář velice upřímně Masarykovi kondoloval a účastnil se jejího pohřbu na lánském hřbitově. A když stál v zástupu kondolujících účastníků pohřbu, tak ho Masaryk pominul, nepodal mu ruku a šel dále. Omlouval to později tím, že byl rozrušen a že si ho nevšiml. Někteří, protože to už byla doba těch sporů, tvrdili, že tomu tak nebylo. Jisté je, že Kramáře to strašně mrzelo, neustále se k této historce vracel. A teprve po mnoha letech se Masarykovi podařilo ho přesvědčit. Kramářovi jakoby spadl kámen ze srdce. Kramář byl totiž mnohem emocionálnější než Masaryk. A tyto věci mnohem tíže nesl. A přirozeně nesl to i o to hůře, že Kramář za první republiky byl politik, který nedosáhl úspěchu. Byl to politik, který svým způsobem byl v politické defenzivě, byl poznamenán jakýmsi neúspěchem, nedařilo se mu, kdežto Masaryk byl veliký Prezident-osvoboditel a osobnost všeobecně uznávaná, respektovaná. A Kramář byl zatím spíše postava, která byla především zleva někdy až způsobem nevkusným kaceřovaná."
Podle pamětníků sblížení Masaryka a Kramáře nepřála Kramářova manželka Naděžda, Masaryk byl zase protikramářovsky ovlivňován svou dcerou Alicí. "Nicméně nakonec v závěru života Masarykova a už po smrti paní Kramářové se Alice Masaryková stala vlastně takovým pojítkem a prostředníkem mezi Masarykem a Kramářem, kdy vozila jeho vzkazy a lístky z Lán do vily na Baště a zase naopak od Kramáře vzkazy Masarykovi." Vztah Masaryka a Kramáře neměl pouze rovinu politickou, ale i rovinu lidskou. "Já si myslím, že nakonec toto veliké politické i lidské drama skončilo svým způsobem takovou katarzí," uzavírá Josef Tomeš.
