Jan Zrzavý - 130 let od narození
Mořská zákoutí s bárkami, kamenitá zátiší Bretaně, hráze a majáky. Díla jednoho z nejslavnějších umělců 20. století zná důvěrně snad každý Čech.
Slavný obraz Okrouhlice z roku 1960, který maloval Jan Zrzavý jako sedmdesátiletý, je chloubou Galerie výtvarného umění v Chebu. Rodná obec v Posázaví, kde se 5. listopadu 1890 světoznámý umělec narodil jako šestý z devíti dětí tamějšího řídícího učitele Jana Zrzavého a Vilemíny Zrzavé, je námětem řady malířových obrazů. V pozdním věku se do rodného kraje často vracel. Jak ale vzpomínal v rozhovoru s Dr. Janem Wenigem pro Československý rozhlas u příležitosti svých 70. narozenin, nejkrásnější chvíle dětství prožil v Krucemburku, otcově rodišti. Krucemburk si zvolil i za místo svého posledního odpočinku. Pohled od malířova hrobu na malebné náměstí a katolický kostelík je podobný jeho obrazům s českou scenerií.
Inspirace da Vincim
I když o profesi malíře v dětství nesnil, maloval od útlého věku. Na pražské Uměleckoprůmyslové škole pak strávil pouhé dva roky. „Vyhodili mě, protože jsem tam málo chodil, raději jsem maloval doma.“ Začínajícího malíře silně ovlivnila výstava impresionistů v roce 1907 pořádaná v pavilónu pod Kinského zahradou. „Ale impresionismus mi nestačil. Nesmírně jsem miloval Zeyera, chtěl jsem v mých obrazech zachytit ovzduší v jeho legendách. Až jednou po návratu z Paříže jsem šel na návštěvu ke kamarádovi Čejkovi, pustil se do malování a udělal Údolí smutku, můj pravý původní obraz. Maloval jsem ho instinktivně“, vzpomínal umělec v už zmíněním rozhovoru pro Československý rozhlas.
Nejpodstatnější objev však Zrzavý učinil v případě malby Leonarda da Vinciho: tříletým studiem jeho děl dospěl k výrazové neomylnosti. „Ty Leonardovy věci mně lákaly svým světlem, to jsem dlouho študoval a hodně se naučil.“ Na podzim 1918 měl Zrzavý v Topičově salonu v Praze první samostatnou výstavu. Když o pět let později na tomtéž místě vystavoval podruhé, stál již na vrcholu. V roce 1923 vznikly Dvě přítelkyně, z následujícího roku je první verze Jara, portrétu opojeného nahého eféba, ležícího v krajině.
Bretaň – celoživotní láska
Cesta do Paříže byla na začátku minulého století pro malíře téměř povinností. „Myslel jsem na Bretaň od mládí, v dětství jsem četl povídku o dvou chlapcích z Bretaně „Poklady z báje“ o jejich různých dobrodružstvích. Uvažoval jsem o tom, že bych se v Bretagni usadil. Tam jsem žil v ustavičné extázi,“ svěřil se v rozhovoru s Dr. Wenigem. „Ale nikdy bych nemohl někde zůstat natrvalo, vždy jsem se vracel domů.“
V roce 1928 prodělal Zrzavý těžkou tvůrčí krizi; dokonce chtěl s malbou skončit. Z deziluze se odjel léčit do italských Benátek, kde učinil zásadní objev: zjistil, že jeho sny žijí. Že tlumeně barevné krajiny, které na jeho plátna dosud proudily z podvědomí, mají reálné předobrazy. Motivy Piazzetty, chrámu Svatého Marka nebo kostela Svatého Salvátora dodaly jeho dílům novou energii.
Mimochodem obraz Bretaňská krajina z roku 1928 vyvolal nedávno na aukčních trzích značnou senzaci. Obraz se po několik desetiletí neobjevoval na žádných výstavách ani v monografiích věnovaných Zrzavému, protože zůstával v soukromé sbírce. Nakonec bylo dílo vydraženo za zhruba 5,8 milionu korun.
Obrazy jako Stařec, Kleopatra nebo Divoženky zdobí sbírky Národní galerie v Praze. Na sklonku života jí odkázal Zrzavý veškerou svoji pozůstalost. Mnohá díla zná z reprodukcí důvěrně snad každý Čech.
„ Jako autor nemohu své obrazy chválit, ale mohu říct, že jsem to dělal vždy poctivě. Jsem přesvědčený, že to je umění. Dělal jsem, co jsem mohl a pokud se mi podařilo svými obrazy otevřít bránu do výše krásy, tak jsem nepracoval nadarmo“, prohlásil Jan Zrzavý u příležitosti svých sedmdesátin v roce 1960 v rozhovoru pro Československý rozhlas.
