Potřebovali do filmu českou hymnu, tak jsme ji s dcerami nazpívaly, vzpomíná Jara Dušátko, profesorka češtiny v Kalifornii
V San Francisku vede Americký Sokol, učí češtinu na univerzitě i v České škole Kalifornie v Palo Altu. Letos Jara Dušátko získala ocenění Gratias agit. V USA žije téměř 40 let.
Už přes dvacet let učíte češtinu na prestižní Stanfordské univerzitě, při jaké příležitosti vás ve Spojených státech poprvé napadlo, že byste se věnovala vyučování českého jazyka?
„Tak to mě ze začátku nenapadlo vůbec. Z Čech jsme odcházeli v roce 1984 a do Spojených států jsme přišli po roce 1985. Dívali jsme se dopředu, netušili jsme, že by někdy došlo k nějaké společenské změně nebo ke změně režimu. Snažili jsme se do zdejší společnosti integrovat co nejrychleji. Poprvé jsme se tam s českou kulturou setkali díky natáčení filmu Nesnesitelná lehkost bytí podle románu Milana Kundery, jehož zvuk dotáčeli v Berkeley. Můj manžel tam začal pracovat ve zvukovém oddělení. Potřebovali nazpívat českou hymnu, protože byla součástí filmu, tak jsme ji s dcerami nazpívaly. Potom jsem se dostala na hudební oddělení na univerzitě v Berkeley. Tam to ale nebylo o české kultuře, katalogizovala jsem noty a knihy, ale ne v češtině. Pak jsem přešla do knihovny na Stanford a postupně jsem se dostala na slovanské oddělení. Současně mi nabídli, že bych mohla učit češtinu na oddělení Special Language Program. Na Stanfordu se sice vyučují slovanské jazyky, ale zvláštností této univerzity je, že na slovanském oddělení se učí jen ruština. Čeština, polština, srbochorvatština a další slovanské i neslovanské jazyky jako maďarština, rumunština atd., tedy jazyky, kterými se ve světě méně mluví, jsou součástí tzv. Special Language Program. Kupodivu se tam každý rok hlásí studenti. Tam to s českou kulturou začalo.
Kromě toho tu byl Sokol, který je vlastně na západním pobřeží nejstarší. Měli tam folklorní soubor, který se jmenoval Furiant a z kterého nám zavolali, jestli by naše dvě dcery nechtěly v tom souboru tancovat. Tak jsme je tam vozili, ještě jsem tehdy vlastně ani pořádně neměla práci. Byly tam děti první nebo druhé generace Čechů. Většinou tancovali na zábavách, které se jmenují Dinner Dance a konají se tak pětkrát čtyřikrát do roka.“
A jak velká je česká komunita v Kalifornii?
„Slyšela jsem, že v Bay Area, což je oblast kolem sanfranciského zálivu, žije asi pět tisíc Čechů. Asi před třemi lety tu byl hokej, kde proti sobě hráli dva Češi, Tomáš Hertl za Sharks a Jaromír Jágr za Panthers a tam se sešlo pět set Čechů a Slováků, ale to nejsou samozřejmě všichni.“
Myslíte si, že mezi studenty panuje velký zájem o českou kulturu?
„Nemůžu říct, že velký, ale zájem určitě je. Tady je těch kultur spousta a záleží na tom, jestli existují organizace, které tu svou kulturu propagují. Když jsme přišli, tak tu bylo několik společností, například Fraternity Life, Orinda/Tábor Sister City nebo český a slovenský klub. Asi před osmi lety tu založili českou školu, a to pro děti rodičů, kteří sem většinou přišli za prací po sametové revoluci. Vy jste se mě ptala, jaký je zájem o českou kulturu. Určitě je, soudím i podle toho, že jsem na Stanfordu promítala po devět let české filmy. Původně jen pro studenty, ale pak se to rozšířilo mezi celou komunitu. Ten zájem byl velký. Když jsem například promítala film Protektor, tak se sešlo 67 lidí, většinou Američani. Měli jsme také třídenní festival v Orindě, který jsme spoluorganizovali s organizací Orinda/Tábor Sister City, tam se během tří dnů vystřídalo tak 300 až 350 lidí a zájem byl velký. Také jsme tancovali Českou besedu, kterou jsem nacvičila se čtyřmi páry, a to mělo celkem velký ohlas. Měli jsme tu na návštěvě z České republiky tzv. Muzičku, což je folklorní skupina. Ale jak říkám, musí být nějaké aktivity, aby se lidé na představení či akce přišli podívat.“
Již několik let předsedáte Sokolu v San Francisku, mezi jeho aktivity tedy patří například promítání filmů, festivaly…
„Tak promítání filmů už přestalo. Tehdy to financovala Stanfordská univerzita, ale pak přišlo finanční omezení. Ale jinak tu jsou další akce, například zmíněné Dinner Dance. Pořádáme i sportovní akce, nemáme žádný oddíl jako volejbalisty nebo hokej apod., ale děláme jiné akce. Například dvakrát do roka pořádáme pikniky, pěší túry pro zdraví, chodíme do botanické zahrady, v určitém období se tu vyskytují motýli monarchové. Chodíme i do Golden Gate Park, kde je busta Tomáše Garrigua Masaryka. Někdy připravujeme také trasy pro náročnější či trasy pro seniory.
Pravidelně nacvičujeme a jezdíme na slety, které jsou jednou za čtyři roky tady v Americe a jednou za šest let se konají Všesokolské slety v Praze, kam od roku 2000 jezdíme pravidelně. Většinou u nás byli senioři, ale přidali se k nám i mladší lidé, takže na posledním sletu se cvičila tzv. Cesta, což bylo pro mladé ženy.“
Vracíte se pravidelně do Čech?
„Ano, určitě. Stále tam máme příbuzné a přátele. Jezdila jsem tam také se svými vnoučaty. S manželem jsme jezdívali jako děti na stanový tábor, poté tam jezdily i naše dcery a několikrát tam byla i naše vnoučata. Takže určitě pravidelně každý rok, někdy i dvakrát do roka.“
A kam se nejraději vracíte?
„Bydleli jsme v Praze a máme tam spoustu přátel. V Novém Bydžově máme hodně příbuzných, takže se vracíme na různá místa. A také do Krkonoš, tam jsme měli společně s několika dalšími rodinami chatu.“
Nedávno jste získala prestižní ocenění Gratias Agit. Co Vás na něm nejvíce těší?
„Především jsem byla překvapená. Jinak mne to samozřejmě velice potěšilo. Jediná škoda je ta, že předávání nemohlo probíhat v Praze v Černínském paláci, protože to by mělo zvláštní atmosféru. Předají mi to tady na konzulátě v Los Angeles. Samozřejmě mě to jako asi každého velice potěšilo, ale nikdy jsem si nemyslela, že bych mohla něco takového dostat, když ocenění dostávají takové kapacity jako plastický chirurg Bohdan Pomahač nebo spisovatel a ilustrátor Petr Sís.“
