Od elegantních majáků k řadicím pákám socialismu
Ve 20. letech minulého století se v architektuře prosadily materiály jako beton, železo a sklo a vodárenské věže dostaly zcela novou podobu, která však plně odpovídala jejich funkci. Někdy se podařilo vytvořit monumentální dílo jako v případě majákové věže v Kbelích, jindy vznikaly účelové stavby prakticky bez jakýchkoliv detailů navíc, které nenesly rukopis konkrétních architektů. V dobách socialismu převládla výstavba unifikovaných montovaných ocelových vodojemů, které do české krajiny nezapadly. S názornými ukázkami tohoto vývoje se lze seznámit ve východní části Prahy.
Majáková a vodárenská věž Kbely
Unikátní spojení vodárenské věže a letištního majáku se nachází v pražských Kbelích. Stojí od roku 1927 na západním okraji dnes už jen vojenského letiště. Šestibokou věž o výšce 43 metry navrhl architekt Otakar Novotný. V duchu doby elegantně skloubil železobetonový skelet s cihlovými vyzdívkami parapetů a čiré sklo v oknech s ocelovými rámy. Dno rozšířené vrcholové části (28 m nad zemí) vyplňuje 150 m³ velká nádrž, která byla napájena buď z podzemních zásobníků, nebo přímo z vrtů. Zajišťovala areálu letiště užitkovou vodu a počítalo se s ní i pro případ požárů.
V suterénu věže, jejíž základy byly osazeny na opukovou skálu, pracovaly čerpací stroje, agregát pro výrobu elektřiny v případě výpadků veřejné sítě a výměník tepla, který věž vytápěl. Do prosklené části se vešly výtah pro šest osob a dvouramenné železné schody, které vedou na vyhlídkový ochoz nad nádrží ve výšce 34 m. Korkem izolované potrubí bylo umístěno mezi výtah a schodiště. Venkovní trubka pro svádění dešťové vody plnila zároveň funkci bleskosvodu. Obsluha majáku mohla vystoupat až na horní plošinu ve výšce 40 m.
Na plášti kruhové nádrže vytvořil čtyři plastiky s leteckou tematikou akademický sochař Jan Lauda. Věž zakončuje světlomet, podle nějž se orientovali piloti až do poloviny 60. let. Vodárenská část věže zásobovala letiště ještě o několik let déle.
Dominanta Kbel je od roku 2004 kulturní památkou. Jako jediná z pražských vodárenských věží se dostala dokonce do znaku městské čtvrti.
Světlomet kbelského majáku vyrobila francouzská firma BBT (Barbier, Bénard et Turenne) a zářil intenzitou dvou a čtvrt milionu svíček. Kolem své osy se otočil jednou za čtyři vteřiny a piloty navigoval až z 80kilometrové vzdálenosti.
Vysočanský komínový vodojem
Průmyslové Vysočany se staly ve 20. letech 20. století součástí Prahy. Největší továrny měly jeden či více komínových vodojemů, ty se však až na jednu výjimku nedochovaly. Naproti areálu ČKD nechalo v letech 1931–1935 ministerstvo pošt a telegrafů vybudovat hospodářskou ústřednu, jejíž součástí se stal mj. 42 m vysoký komín z režného zdiva s malým vodojemem (50 m³), který plnil protipožární funkci a zásoboval kromě hydrantů také přilehlou kotelnu a skladiště, kde se jeho vodou kropilo uhlí. Svůj význam ztratil krátce po roce 1989, kdy byly zbourány zmiňované sousední budovy, kterým sloužil. Patří k nejúsporněji realizovaným věžovým vodojemům, vypovídá o tom jak strohost stavby, tak jednoduchost bezpečnostních prvků (např. zábradlí). Vodu čerpal z deset metrů vzdálené studny a z veřejného vodovodu. Dvě přívodní a jedno odtokové potrubí jsou vedena vně vlastního komína. K izolaci trubek byly použity korkové tvárnice. Původní plechové krytí vodojemu se nedochovalo. Městská část Prahy 9 prohlásila v roce 2003 komín za kulturní památku.
Celý areál po válce (až do 90. let) patřil automobilce Praga, která sem přestěhovala své výrobní linky z vybombardované továrny v Libni.
Drážní věžový vodojem v Praze-Běchovicích
Funkcionalistická věž ze 2. poloviny 30. let u vlakové stanice Praha-Běchovice od architekta Josefa Dandy je jediným zachovalým pražským drážním vodojemem tohoto typu. Jeho čtyřpodlažní železobetonová konstrukce je vyplněná cihlami, do okenních rámů byly zasazeny luxfery. Voda se přiváděla z Blatovského potoka. Vodojem ztratil význam po ukončení parního provozu na trati.
Aknaglobus v Horních Počernicích
Nejčastějšími vodojemy v České republice, které vznikaly převážně v období socialismu, jsou hydrogloby a aknagloby. Hojně vyrostly na okrajích vesnic, které zásobovaly pitnou vodou. V Praze je pravděpodobně jediným zachovalým příkladem aknaglobu (od hydroglobu se liší technickým řešením bez kotevních lan) věž v Horních Počernicích, která stojí u dálnice D11 téměř na hranici hlavního města. S ohledem na dobu výstavby a charakteristickou siluetu si vysloužil tento typ věžových vodojemů přezdívku „řadicí páka socialismu“.
Související
-
Pražské vodárenské věže
Mezi stovkami věžovitých staveb, kterými se Praha může pochlubit, se dochovalo několik zajímavých vodárenských věží, které si zasluhují pozornost a ochranu.
