Z větroně do stíhačky. Lidé jsou pořád překvapení, když vidí ženu, říká vojenská pilotka Kateřina Hlavsová

Majorka Kateřina Hlavsová začínala svou leteckou kariéru na větroních. Dnes usedá do kokpitu stíhačky. Ve škole byla jedinou ženou ve svém oboru a nyní se pyšní titulem vojenské pilotky. Jaká byla její cesta do armády? Jaké přetížení musí vojenští letci snést? Byla na některé z misí? Z čeho má obavy? Jak vypadá pracovní týden vojenské pilotky? Jak se skloubí práce pilotky s běžným životem?

Sednout si do burácejícího stroje vyžaduje odvahu, a tu Kateřina Hlavsová má. Jaký byl její první pocit, když usedla do kokpitu vojenské stíhačky?

Kateřina Hlavsová|Foto: Jan Čadil, Ministerstvo obrany ČR

„Vojenské stíhačky, to byl určitě zážitek. První let na L-39 Albatros v Pardubicích byl nezapomenutelný. Letadlo se řídí pořád stejně, ale rychlost byla ohromující. Výšková výstroj, přetlakové kalhoty, vesta, helma, maska, dýchač - vše to bylo zpočátku nezvyklé. Trvalo mi tři lety, než jsem si na to zvykla," vzpomíná Hlavsová.

Letecká kombinéza sama o sobě není těžká, ale výšková výstroj váží poměrně dost. „Všechno, co má člověk na sobě, se násobí přetížením. Správná pozice v kokpitu je klíčová, aby nedošlo k poškození páteře nebo svalů. Postupně si tělo zvykne na přetížení." Největší přetížení, které Kateřina Hlavsová zažila, bylo 8G, i když jen krátce.

Kateřina Hlavsová|Foto: Jan Zdichynec, Ministerstvo obrany ČR

„Na našich letadlech běžně dosahujeme přetížení 4 až 5G, na Gripenu až 6 až 8G. Přetížení se bere jako míra času versus intenzita přetížení. Dvě vteřiny při 8G nic neznamenají, ale minuta při 7G už je něco jiného," dodává.

Cesta k vrcholu vedla přes aeroklub

Než se však majorka Kateřina Hlavsová dostala na dnešní pozici, musela urazit kus cesty. Ta vedla přes aeroklub a školy. „Bylo mi tak 16, 17 a navštěvovala jsem sportovní gymnázium v Pardubicích. Na základě toho, že jsem se chtěla stát profesionálním pilotem, tak jsem změnila školu, protože jsem věděla, že k leteckému vzdělání toho potřebuji vědět víc o matematice a fyzice. Letectví je navíc celé v angličtině, jak to civilní, tak v NATO. Takže jsem věděla, že v těchto třech předmětech potřebuji zabrat, a rozhodně jsem je neměla oblíbené. Znamenalo to tedy změnit školu a jít do sebe, abych se byla schopná naučit na přijímačky, ať už by to bylo na civilní školu, nebo na vojenskou. V té době ale neexistovala pro ženy možnost stát se vojenskou pilotkou."

Kateřina Hlavsová|Foto: Jan Kouba, Ministerstvo obrany ČR

Byl u vás v rodině někdo, kdo měl pilotní průkaz, nebo to bylo čistě vaše rozhodnutí? „Nebyl nikdo. Mamka mi pak zpětně řekla, že když jí bylo kolem patnácti, tak ji kamarádka lákala do aeroklubu na větroně, ale mamka tu možnost nevyužila, takže jsem v naší rodině jako první vlaštovka."

Kateřina Hlavsová tedy změnila školu, přešla na gymnázium, které bylo více zaměřené na fyziku, matematiku a angličtinu. Další cesta vedla do aeroklubu, aby zjistila, jestli na to má.

„Usilovala jsem o to začít létat na větroni, protože samozřejmě ten větroň je z těch soukromých leteckých aktivit finančně nejvíc dostupný. A tam jsem věděla, že je možnost buď létat jako dopravní pilot aerolinek, nebo to můžu mít pro zábavu, jako koníček. Já jsem chtěla jít tou cestou profi. Je potřeba vydělat si na to nějaké peníze, takže si člověk buď musel sehnat nějakou dobře placenou práci, aby si ten výcvik mohl postupně dovolit, nebo hodně kolegů z aeroklubu si vydělávali jako stewardi, aby měli kontakt s létáním, aby vydělali nějaké peníze na výcvik, a postupně se prostě nalétávaly ty hodiny, aby se mohli stát profesionálními piloty."

Rozhodl pohled na stíhačku Mirage

Nejvíc ji fascinoval pohled na svět z výšky. Začala navštěvovat různé letecké dny. V Hradci Králové poprvé uviděla stíhačku Mirage a říkala si: "To je fakt jízda, to bych chtěla vyzkoušet." V aeroklubu se setkala s vojenskými piloty-studenty i s vojáky, kteří už létali na základnách po celé ČR. „Ti mi říkali, že sice teď je to otevřené i pro ženy, ale ve skutečnosti tam ty holky stejně nikdo nechce. Byla jsem zklamaná, ale taťka mi řekl: "Hele, kašli na ně, prostě to zkus a uvidíš."

Kateřina Hlavsová|Foto: Honza Ptáček, Český rozhlas

Přihlásila se tedy na přijímačky na Vojenskou akademii v Brně na obor pilot vojenského letadla a současně i na ČVUT, obor Letový provoz, kdyby zkusila i civilní cestu. A jak se k ní chovali?

„Co se týče spolužáků nebo lidí v aeroklubu, holky tam moc nebyly. V aeroklubu byli rádi, že tam mají i nějakou ženu. Na škole jsem byla na svém oboru sama, ale na ostatních oborech už ženy byly. V armádě žen rok od roku přibývalo. Měla jsem spolužačky z oborů řízení letového provozu, leteckého štábu a technického zázemí. Nebylo jich moc, dneska už jich zřejmě bude víc, ale myslím si, že v armádě stále budou muži převažovat. Pro mě to nebylo stresující, protože jsem byla zvyklá už z aeroklubu a neřešila jsem to. Na základně to bylo něco nového, protože v kolektivu pilotů ženu neměli, ať už v Centru leteckého výcviku v Pardubicích, v Náměšti nad Oslavou, kde jsem létala na Albatrosech, nebo tady v Čáslavi."

Doufám, že nebudu své znalosti muset použít v reálné bojové situaci

Kateřina Hlavsová|Foto: Zdeňka Kuchyňová, Radio Prague International

V roce 2010 byla nasazena na misi v Afghánistánu, kde působila necelé čtyři měsíce. Sloužila jako pozemní podpora vrtulníkové jednotky. A co by poradila ženám, které se chtějí stát vojenskými pilotkami? Je už cesta trošku umetená? Důležité je nečekat úlevy a plnit povinnosti stejně jako muži. To je klíčové, aby ji kolektiv přijal. A čeho chce v armádě dosáhnout? Je nějaká věková hranice, do kdy lze létat?

„Dokud slouží zdraví a hlava, myslím, že to člověk může dělat. Pak už každý sám pozná, kdy je načase skončit a odejít, nebo se třeba věnovat něčemu jinému než létání. Svůj hlavní cíl jsem si splnila tím, že jsem chtěla létat proudová letadla. Samozřejmě člověk chce být užitečný a dělat svou práci dobře. Vždycky mám radost, když se na cvičení nebo při nějaké součinnosti potkají požadavky s tím, co lidem můžeme nabídnout, a všichni jsou spokojeni. Mým cílem je dělat svou práci dobře a doufám, že ji nikdy nebudu muset použít v reálné bojové situaci."

Božena Laglerová na letišti Hempstead Plains u letadla konstruktéra E. A. Harrimana (1913)|Foto: Národní technické muzeum

Božena Laglerová: Nezlomná vůle a odvaha první české pilotky

Božena Laglerová byla absolventkou konzervatoře v oboru operní zpěv, avšak její lásku k letectví v ní probudil švagr, profesor ČVUT. Přes odpor a předsudky vůči ženám pilotkám se vytrvale snažila získat mezinárodní pilotní průkaz, což se jí nakonec podařilo v německé letecké škole Hanse Gradeho. V květnu 1911 havarovala těsně před závěrečnou zkouškou, ale v září téhož roku úspěšně složila pilotní zkoušky a stala se první českou pilotkou a třináctou na světě.

Božena Laglerová

• 11.12.1886 se narodila na Královských Vinohradech u Prahy
• studovala zpěv, sochařství a teprve potom se začala zajímat o aviatiku
• 27.9.1911 složila zkoušku na Gradeho pilotní škole v Borku u Berlína
• 7.10.1911 získala stříbrný pohár v letecké soutěži v Hannoveru
• 19.10.1911 obdržela německý pilotní průkaz FAI s číslem 125
• 1912-1913 v těchto letech intenzivně létala, zejména v zemích Latinské Ameriky
• 22.4.1919 se provdala za Josefa Peterku, leteckého instruktora a odborníka na leteckou fotogrammetrii
• 8.10.1941 zemřela v Praze Bubenči na srdeční onemocnění 

Úspěchy jí přinesly i mezinárodní uznání - v roce 1911 vyhrála stříbrný pohár v leteckém klání v Hannoveru. V důsledku nedostatečné podpory doma přijala nabídku na letecké turné po Latinské Americe. Po několika neúspěších a nehodách se ocitla v New Yorku, kde jí pomohla místní česká komunita.

ČTĚTE TAKÉ

Božena Laglerová

Během první světové války se neúspěšně pokoušela stát se vojenskou pilotkou nebo instruktorkou. Po válce se provdala za leteckého instruktora a ke své letecké kariéře se již nevrátila. Zemřela v roce 1941 ve věku 54 let.

Božena Laglerová se zapsala do dějin nejen jako průkopnice ženského letectví, ale i jako žena neuvěřitelné vůle a odvahy.